S Honzou Čůrou jsem ještě nikdy nejel. Nevím tedy, co je pravdy na tom, že jeho SS/SA (soukromá společnost Student Agency) nabízí jakýsi vyšší cestovní komfort, než běžní (polo)státní dopravci. Pouze z doslechu tak tuším, že na televizích (zbytečných!) uvnitř autobusu během jízdy promítají filmy, které bych v životě dobrovolně nesledoval, a že tam člověk může vypít něco s příchutí kafe, pokud tedy dotěrnou servírku neodežene hned v zárodku.

Jezdím obyčejně a obyčejnými autobusy. Ale to je vždy záruka docela neobyčejné cestovní kultury.
Zážitek je jet ze Znojma do Dačic autobusem společnosti Tredos, s řidičem, který při cestě natankuje na benzince nádrž za dva tisíce a z rádia se mu celou cestu line Alkehol nebo nějaká ještě lokálnější a zemitější rock-zábavová skupina.
Zážitek je jet z Telče do Brna s ČSAD s řidičem, kterému táhne na sedmdesát, ale na jízdě se to nijak neodráží. To jsou ty dobré, jaksi lidsky milé zážitky.

Někdy je zážitek trochu nejapný – když autobus jede před prosincem z Českých Budějovic na Brno s půlhodinovým zpožděním (kvůli silničářům – tankodrom se přece musí opravovat v zimě a mrazu, aby z něj po zimě byl zase tankodrom) a řidič-nervák při průjezdu dalšími opravovanými úseky silnice kleje, s řadicí pákou zachází jak kdyby ji chtěl utrhnout, je nevrlý na pasažéry, a v Brně, kde je pro změnu zase zácpa, spílá slovenskému vozu před sebou: „Magore slovenskej!“. (Až dosud jsem se domníval, že toto chování je vlastní pouze řidičům brněnské MHD, z nichž k dokonalosti ho dovádějí zejména postarší tramvajáci a tramvajačky.)

Nebo když řidič ve Studené nezabrzdí autobus, takže pak narazí otevřenými dveřmi do cedule s jízdními řády, ale při vystupování v Brně už je zase pevný v kramflecích a člověku klidně potyká: „Jak dlouho se mi tu budeš ještě motat?!“. Neví, chudák, že já se dlouho motám záměrně, abych se naprosto ujistil, že jsem v autobuse nic nezapomněl.

Ovšem nejlépe jsem zažil poslední cestu do Brna. Z mé nerodné vísky do Studené řídilo autobus tak dvaadvacetileté usměvavé stvoření ženského rodu s obvodem ruky ještě menším „programátorského“. Byl jsem z něj rozpolcen, jako i jindy v podobných chvílích. Překvapen a potěšen mladostí řidičky, a vůbec – řidičkou (!!!) – autobusu. Ale taky zahloubán nad jejími pohnutkami k vykonávání řidičské praxe, a odhodlán zeptat se jí na ně. A třeba se jí její povolání snažit i rozmluvit – skutečně jsem měl (a mám) o řidičku starost, když se na konci léta nezištně peče ve výhni kabiny a svou vonící krásu dává všanc prokouřenému a zasmrádlému interiéru staré Karosy.

Zdálo se mi však, že má jízdu pevně v rukou, byť autobusem celou cestu vrtěla jemně ze stranu na stranu. Tak jsem to nechal být. Zatím. Navíc ten pozdrav – takhle zdravit lidi jsem viděl Jana Pavla II. a pak už jenom tuto řidičku, když svou přizdvihnutou pravou rukou (tvrdé slovo „pravice“ se zde skutečně nehodí) s vlídně ohnutými prsty zamávala známé ve vsi.

Ze Studené na Brno jel pak autobus, kde řidič poslouchal (a tudíž dával poslouchat) ČRO 3 Vltava. Jmenovitě právě vysílané fugy Leopolda Burkhardta a Domenica Scarlattiho, interpretované varhanářem Jaroslavem Tůmou v kostele sv. Jana Křtitele v Úterý (okres Plzeň-sever, což se mi díky mé profesionální deformaci hned vybavilo). V Telči řidič nechal rádio zapnuté, zamkl autobus a odešel, takže se osazenstvo včetně mne mohlo v zastávkové pauze těšit z majestátních, avšak energických melodií. Ve Starý Říši se řidič zase starostlivě tázal nastupujících děcek, jestli nebyla po škole, že jedou autobusem tak pozdě. (Prý nebyla – inu, děcka někdy zkrátka jenom jezdí pozdě.) A mě až za Třebíčí napadlo podívat se na lístek z předešlého autobusu, řízeného mladou řidičkou, kde jsem mohl spatřit její jméno. Jako by mi do té doby stačilo vědět jen jména těch barokních mistrů a varhanáře v Úterý…