A co dědci, mají se kde soudit o své slabé rýmovánky?

Člověk už by si skoro lehl na záda a četl si, neboť si neříká Hurikán a jen tak něco ho nerozhodí, ale nakonec prostě musí vstát a říci, že s těmito dědky ho baví svět…

Uznávám, že každý se nenarodí jako altruistická Duhová víla, ale proč přehnaně ješitní čeští textaři hned startují a obouvají boty, které jdou a všechna hezká mimosoudní vyrovnání pošlapou, to mi není jasné.

Ano, aby si Čech mohl prozpěvovat pražákům těm je tu hej, musí mu v kapse šustit prachy, co zavolaj’ a už tě maj, a ne že má v kapse pouhopouhý jeden frank (jsa paradoxně nejbohatší z bank – ano, velmi nadčasové!), nebo že mu tam dokonce žádné mince nechřestí. Řidič, ten tvrdej chleba má – a zneuznaný textař, který mnoho let nenapsal nic pořádného, jakbysmet.

Mohu mít rád vůni tvý kůže (pokud nejsi holka z naší školky), zatím mne však hřeje pouze to, jak se naše textařská esa soudí o fragmenty ze svých veleděl z dob, kdy všechno bylo všech, a jen díky přirozenému šarmu našich textařských umělců jim kolektivy dovolily publikovat pod vlastním jménem. A není to příjemné horko.

Text utahané Dajány (sic!) mi někdy v sekundě zprotivil jméno textaře Zdeňka Borovce (což mne dodatečně mrzí, jinak je to docela árijský sympaťák), načež jsem zlomil hůl nad veškerou českou hudební produkcí počínaje Lucií Bílou s jejím Amorem magorem (originál Stupid Cupid, český text Osvaldová/Soukup?) po Lucii Vondráčkovou, jejíž vytě vrčivé Ať je jak vítr (I need a Hero) mi zkrátka vždy způsobí nelidská muka, a to i kdybych běžel pobřežím.

Pevně doufám, že se změní hvězdy nad hvězdárnou a čeští textaři pochopí, že někdy je nejlepším cover-textem zahraniční písně text žádný. Zatím jsou však obtěžkáni vábením učinit z jakékoli cizí pop-pecky cosi v češtině naprosto nemelodického a jinak nepochopitelného, což není oukej. To už bych radši z partesů poslouchal hlas sí aj ej. Nebo si dám sedm piv a jednu zelenou, až mě začnou bavit některé řvané odrhovačky, jedna jako druhá (Girl U Want přezpívané Fanánkem jako Gel na p*del zkrátka nekompromisně účtuje se všemi Borovci a Rytíři, kteří mnohdy dosáhli podobného výsledku, jenom ho mysleli vážně).

Máme však i původní hudební tvorbu! Utajený svět/tam a zpět. Málo (x3)/asi se mi zdálo. Změna trasy/význam asi. Většinou počiny zajímavé asi jako obvyklé soudy o tři akordy, vzešlé rovněž z tohoto tristního niveau. Ve svěráku kritiky by snad nemuseli uváznout Svěrák s Uhlířem, jejichž styl Soňa ví/voňavý je alespoň určený dětem. Ale i tam už zvedám pomyslný prst.

Vzít co nejprostší a nejnerafinovanější verš, na nějž někdy pomyslela v tomto státě nejmíň desetina obyvatel, a vpálit ho do nahrávky, čímž ten slogan učiním navždy autorským dílem, to může být hravé, milé, ba leckdy i laskavé. Ale rozhodně to není nějak geniální. Tedy přinejmenším ne tolik, jak se nám umělci se svými veleprávy snaží namluvit.

Je rovněž pozoruhodné – avšak velmi příznačné –, jak hladce se tvůrčí činy ve jménu socialismu převedly do nových poměrů, jak se zprivatizovaly soudružské hlášky a pevně zakotvily na svých neohrozitelných pozicích v novém autorském právu a cenících. Kdo jako první použil obecně známá rčení v nejpopulárnějších socialistických filmech, má v dnešní kapitalistické době vyděláno.

V Americe, našem vzoru, dovedou umělci vydělávat slovní vatou jako přes kopírák, která je už přes třicet let stále stejná. Nějaké to you are always in my mind nebo love is all around zazní v každé druhé písni a nikdo z toho nedělá vědu; kopírují se tam refrény i celé melodie.

Ne tak v Česku – tam se dnes lidi soudí o 250 000 Kč za neoprávněné užití kousku textu jakési rockové znouzectnosti (především textem), která vznikla jako protiváha Michala Davida, dost možná na žádost Strany, aby nám české dívky nepokukovaly po slunné Itálii. «A co děti, mají si kde hrát» (a následuje onen dederonový riff, který vás vrací někam do Troškových Hoštic, nebo snad do jiné enklávy agropunku let osmdesátých), to je onen Citron sváru. Vysouzená omluva v Blesku tomu nasazuje skutečnou umakartovou korunu, punc 100% českého bahniště, tam za vodou v rákosí.

Ale Bursíkův obličej před volbami, spojený s touto autorsko-právní poloaférou je jistě k nezaplacení, čert vem čtvrt milionu. Všichni jsou spokojeni. Píšící dědci si přišli na své, dokázali si, že na to mají, když na to mají jiní, kteří jim nactiutrhanou autorskou licenci rádi proplatí.

Chybí snad jen Štefan, který by se na křídlech práškovacího letadla snesl do Prahy a bodře se optal, ako si tu žijeme.
Ale pak už by to tam měl Menzel sešvihat proutkem všechno na jednu hromadu, autorské právo neprávo.

Poznámka editora:
Dědky nejsou myšleny žádné konkrétní osoby (natož Jiří Šindelář, zvaný Dědek), jakkoli je jasné, že nikdo – natož z řad našich nejpřednějších umělců, mnohdy věkovitých – nemá možnost vzepřít se jednou provždy kalendáři, která přirozeně náleží pouze Karlu Gottovi.

Kdyby to někdo nepoznal, kurzivou jsou vypsány věty a slovní spojení, která podléhají autorským právům českých textařů a hudebníků.

Článek byl inspirován zprávou.

Aktualizováno 25. 8. 2014
A je to tu. Svaz chovatelů vymáhá peníze za užívání slova zverimex.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

2 komentáře u A co dědci, mají se kde soudit o své slabé rýmovánky?

  1. Mirek napsal:

    Drobná oprava – z práškovacího letadla se nesnesl Dušan, ale Štefan.

  2. OS napsal:

    Opraveno, díky.

VLOŽIT KOMENTÁŘ