Recenze: Cesta (Cormac McCarthy) – 0 %

McCarthy – Cesta (k otrávení čtenáře)Rád si čtu u jídla. Zdá se, že hlad je v mém případě kromě kuchaře zároveň i nejlepší čtenář, takže nepohrdnu ničím, počínaje díly Kateřiny Tučkové, vystavěnými docela pragmaticky na vratkých základech suchopárných archivů StB, či těch ještě recyklovanějších (ÚSTR), díky čemuž se její knihy většinu času řítí někam do nuceně přeslazeného kýče poplatného aktuálně dotovanému politickému diskursu. A konče u Ony Dnes, při čtení kteréhož plátku mi teplota mozku klesá už hluboko pod -273,15 °C.

V podobné mentálně slabé chvilce jsem tedy jednou sáhl po knize Cormaka McCarthyho Cesta. To jsem tedy ještě věřil, že jde o knihu…

První varování na sebe nenechala dlouho čekat: v tiráži se dozvídám, že se dočtu o muži putujícím pustinou s nákupním vozíkem, aby na obálce byla Danglárova otrocká ilustrace téhož. Dále mě viklá ujištění, že dílo získalo v roce 2007 Pulitzerovu cenu. Oceněnému americkému spisovateli tedy tehdy bylo už požehnaných 74 let a světem zrovna začínala cloumat finanční krize, hrozící ukázat Spojené státy ve špatném světle. Hbitě mě tak napadá, zavilého cynika, zda literát nebyl oceněn jaksi z povinnosti, dokonce hned dvojnásobné…

Dávám se však do čtení. Byla apokalypsa. Prostě byla, vše spáleno na prach, ve vzduchu prach, všude prach, slunce nevidno. Jak se celoplanetární neštěstí odehrálo, o tom se kniha nezmiňuje. Zato její neustálé ujišťování, že obloha je šedivá a země spálená (více přívlastků v knize nenajdete), dává tušit, že autorova fantazie by se ve srovnávacím testu umístila daleko za tou přejetého zajíce. A teď nemám na mysli tu fantazii, kterou si čerstvě menstruující autorky překládají jako fantasy, což obyčejně ústí ve vygenerování popisu o upírech či jakési zbytečné říši, v němž na padesát příslovcí připadá jedno sloveso.

Popisovaný děj se mohl odehrát kdykoli od 50. let asi tak do roku 1980, neboť to málo (popis standardní benzinky, rezivějících aut a tradičních domů se sklepy plnými nahých mučených lidí), kterého se lze v knize zachytit, člověku evokuje atmosféru přibližně tohoto období. Těžko však jakéhokoli novějšího, neboť nejpozději v 80. letech autorovi musel zakrnět mozek.

Rozhovory otce se synem, kteří spolu putují pustinou, jsou typicky americky trapné, banální, o ničem, a pro jistotu několikrát opakované, jako v obvyklém americkém filmu pro senilně-debilní publikum, jehož členové obyčejně dokáží leda napsat něco jako «>>###@!!!11!! SPOILER ALERT!!!####<<<!!!<<» a za to vysázet – (ne)pochopitelně zcela bezchybně – přitroublá americká jména všech postav, a dále pak, kdo koho ojel nebo zabil a jakým způsobem v průběhu filmu (z čehož vyplyne zaměření filmu: romantický/pro děti/rodinný/historický atd.), a kdo koho ojel nebo zabil a jakým způsobem na konci filmu (z čehož vyplyne «moral», tedy morální ponaučení, nebo jen nějaký ten neopakovatelný pocit z nejšmakověji namluveného draka (hrozivých 80 %), který si lovec nejčerstvějších 3D zvratků Petera Jacksona odnáší z kina společně s flekem od coca-coly na triku a s poukázkou na 50% slevu na Kameňák 6).

SPOILER ALERT: V knize chybí snad vše, díky čemu nazýváme knihy knihami. Co nechybí, je okaté mravní ponaučení. Otec je slaboch. Kdyby jeho syn zemřel, také se zabije, a vice versa. To se dozvíme na začátku knihy. K jejímu konci, který se přibližuje pomaleji než neplavec na druhý břeh oceánu, v sobě otec najde vpravdě neobyčejnou sílu říct synovi, aby pokračoval v bezcílné cestě krajinou zaprášenou popílkem bez něj, když sám umírá (na nemoc plic, jak nepřekvapivé). To je celé poselství knihy.

Cestou ti dva ztracenci potkávají jiné ztracence, kteří do «děje» nijak nezasahují. Otec se synem jim zásadně nepomáhají (pokud ano, pak jenom pateticky «spravedlivě», o čemž sami sebe svými tupými kecy ujišťují) a také s nimi většinou nijak neinteraktují. V knize jsou tyto vedlejší postavy, které by člověk spočítal na prstech jednoho pahýlu, uvedeny zřejmě jenom proto, aby na nich autor demonstroval svou velkolepou fantazii. Pokud jsou jimi ženy, je tak o nich zmíněno, že jsou těhotné (nic menšího zjevně autor na ženě nedovede rozlišit). Pokud muži, autor je vylíčil jako smrdící, hladovějící a jdoucí po krku jiným mužům (jak taky jinak).

Zaujal podivný překlad Jiřího Hrubého [Argo 2008] / např. «vlasy spečené potem», ale i jiné nelogické věty, jakoby špatně přeložené. A pak už jenom věta, že člověku se zdají pěkné sny tehdy, když už nemá nejmenší naději. Kdyby nezazněla ve zvýrazňující obměně dvakrát po sobě a nad celou knihou nečněla jako maják nad mořem ničeho, snad by na ní i něco bylo…

I čtenář obrněný nejvyšší trpělivostí a smířlivý k ledasjaké škodě napáchané autorem na papíru nejpozději po pár vteřinách čtení McCarthyho díla pochopí, že číst více než jen každou desátou stránku by nedávalo nejmenší smysl. Nejinak tomu bylo v mém případě.

185 stránek této «knihy» by se dalo vměstnat do jediné, která by ovšem i tak byla naprosto tupá a nudná, že by vás to po jejím přečtení stále donutilo mimovolně vykřiknout «… a tahle s*ačka dostala Pulitzerovu cenu?!» a vzpomenout naopak na skvělý Den trifidů, který jste zhltli za jeden večer, a kterému byste osobně udělili tuto pochybnou cenu 6 522 145 221 483× raději, pokud už by to tedy muselo být.

McCarthyho Cesta je knižním ekvivalentem Vejdělkových Účastníků zájezdu (hrozivých 60 %), filmového přepisu stejnojmenných zápisků z dovolené, které Michal Viewegh kdysi vylákal od nějakého dítěte přes ICQ, záživnějších 150× méně než cizí fotky z cesty autobusem do Chorvatska.

Strašlivá, zbytečná kniha.


Tip pro začínající spisovatele:
Chcete-li získat Pulitzerovu cenu, počkejte, až vás schvátí stařecká demence násobená Parkinsonem, a pak se pokuste vlastními slovy přepsat půlstránkovou slohovou práci vaší dvanáctileté vnučky s Downovým syndromem na téma «Zkáza světa».

Aktualizováno.
McCarthy našel svůj antiliterární styl, kdy – cituji recenzenta Vnější tmy (hrozivých 95 %) – «plno motivů je nedosloveno, poskytnuto čtenářské fantazii» (sic!) podle všeho již 40 let před Cestou. V roce 1968 odjel s pomocí grantu Rockefellerovy nadace (!) pařit na Ibizu, aby zde hodil na papír cosi o incestu (jak jinak, než nedosloveném) a s rádoby biblickým poselstvím, jehož nevtíravost a hlubokou myšlenku si již nyní, znaje novější autorovo dílo, živě představuji jako pětiminutovou scénu Účastníků zájezdu, týkající se chybějících podšálků, jejíž dementnost ulpí v nebohém divákovi nadosmrti.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

1 komentář u Recenze: Cesta (Cormac McCarthy) – 0 %

  1. ctenar napsal:

    Je zde take novy seznam slov jez se uzivaji takto N-word (negr) a spousta jinych slov ktere clovek ani nevi co blabola chce vlastne rici ,vcera jsem poslouchal radio levicoveho zmereni kde dle hlasu N-zenska pravila ze i-word je naprosto neslucitene s Obamovou politikou a dalsi zvasty . Teprve po badani a hlubokem premysleni jsem dospel k zaveru ze ono I-word je vlastne ilegani emigranti ,coz je v dnesni uplne zblble spolecnosti na indexu ,takze ne jiz ilegalni emigrant ,spravne je to in documented , tedy bez dokladu . Az tak daleko jdou kostelni zelene baby (takto vznikla prohibice) ve svych projevech ,ktere vsak formuji postupne zakony tak ,ze buzerant je normalni, ale normalni je nenormalni a podivny parasit ktery se asi pretvaruje . Ach ten zlocimec Putin ,dokonce zada aby buzeranti neobtezovali a netrenovali mlade jeste neusmernene mladiky . Zde je 150 min film o tomto zlocinci s ceskymi titulky : http://aeronet.cz/news/video-prezident-rusky-dokumentarni-film-o-putinovi-s-ceskymi-titulky/

VLOŽIT KOMENTÁŘ