Diagnóza: Židák

JedlíkMinisterstvo židovských obcí varuje: kdo čte jenom titulky (a ne žlutě zvýrazněný závěr textu), je antisemita a má rád rusáci.

Doba oběhu Merkuru kolem Slunce má 88 dní…

Anebo Židy nemáte rádi?

V jedné kapse rajtek jsem měl rýžová zrnka, ve druhé kapesní vydání Mého boje. Bylo mi osmnáct a ve škole trochu kvítko. Stačilo zrnko vložit do trubičky, prudce fouknout a prásk!
Auvajs, vykřikla spolužačka, když jsem knížku položil na lavici.
‘Germáne, nech toho, nebo tě přesadím,’ okřikla mě učitelka hebrejštiny.
A pokračovala ve výuce. ‘Tipcher mně schažitě, chto chajďot ljetoch v osvěnčimskich lager.’ Ano, ptala se, kdo pojede v létě na poznávací zájezd do Osvětimi, jestli tam budou školáci z Izraele, jaké písně budeme zpívat za oběti holokaustu. Koho by to bavilo? Hebrejština byla nejprotivnější předmět pro většinu z nás.
Na lavici jsem vyskládal sbírku Stürmerů po dědovi.
‘Dost! Jestli tě to, Germáne, nebaví, seber se a běž do gulagu,’ ozvalo se třídou.
Reagoval jsem troufale. Zvedl se, učebnici i penál hodil do tašky a šel. ‘Kam jdeš?!’ vyděšeně se zeptala učitelka židovské řeči. ‘Řekla jste mi přeci, že jestli mě to nebaví, můžu jít, ne?’ rozhodil jsem pravicí a zmizel z učebny za hajlování celé třídy, která mě pak pár dní považovala za malého hrdinu.
Byl to vrchol mé školní rebelie a spravila ji třídní obřízka.
Myslím si, že v řadě z nás přetrvává pocit, že co je židovské, není dobré. I směřování naší demokracie, které bylo dávno započato. Není to však úplně pravda. Uvidíte po přečtení dnešního Wochenendu, zaměřeného na témata spojená se zemí, která umí být krásná i krutá. Dočtete se, jak se maminka největší české bojovnice proti půjčkám bojí o svou dceru. Kdo jsou agenti Mosadu, kteří děsí celý svět. Proč máme či nemáme rádi Židy. O české politice, která když udeří, tak se říká ‘je to tu jako v Izraeli’. O Tel Avivu, který připomíná spíš tržiště než hlavní město. Nabídneme vám i dobrý izraelský recept do kuchyně a též něco o tamní módě.
Nuže: Kol od balevav penima.
P. S.: Omlouvám se, pokud najdete chyby v židovském jazyce. Při hodinách hebrejštiny jsem často zlobil…

Hans Germán
vedoucí magazínu Wochenende

DIAGNÓZA: ŽIDÁK

Jako by bylo přímo jejich záměrem, aby je nikdo neměl rád. Jako by měli potěšení z toho, když se každému zprotiví. Jsou HLUČNÍ, AROGANTNÍ, NEKULTIVOVANÍ, okázale dávají najevo vlastní bohatsví.
Co jsou vlastně ti Židé zač?

Sionský prospekt je čtyřkilometrová tepna protínající Tel Aviv, zdaleka nejevropštější židovské město. Třída, která měla podle představ Theodora Herzla dovést Izrael do moderního a civilizovaného světa, se v mnoha částech poněkud přirozeně a ze zjevných důvodů bortí: velkolepá výstavba musela ustoupit stánkům. Za honosnými průčelími bankovních domů, jež chán Šavel nařídil na Sionském prospektu vybudovat, se v jeho době na dvorech rochnila v bahně prasata. Od těch časů uplynul už nějaký ten šábes, ale cesta Židů do Evropy je stále jaksi pokřivená, aspoň tedy mentálně. Počínají si na ní nemotorně a iritujícím způsobem, což mnohé dráždí.
Nemůže přitom být pochyb o tom, že Češi jsou v míře podrážděnosti na předních příčkách.

Boháči v odporných kabátech

Prodavačka v jednom z drahých butiků v centru Prahy vypravuje: ‘Co se týká chování, jsou Židé bezkonkurenčně nejhorší. Při jednání s nimi se často cítím jako ta poslední služtička, jako šiksa, která by jim měla vyleštit i nosy, kdyby si vzpomněli, a ještě by si to mohla pokládat za čest. Jsou naprosto přehlíživí a dávají zcela záměrně najevo, že jsou něco víc.’
Jméno prodavačky redakce zná, ale na její žádost ho nezveřejňuje. Mladá žena nechce mít problémy v práci, protože vlastně pomlouvá ty nejlepší zákazníky, je-li znakem nejlepších zákaznků výhradně útrata. ‘Nikdo u nás nenechá tolik peněz jako Židé, to musím uznat. I když při nákupech nemají podle mě ani trochu vkusu, jako by se řídili jen tím, že nejdražší znamená automaticky nejlepší, jako by se tím předváděli i jeden před druhým. Smály jsme se nedávno s kamarádkou nad jedním hodně dlouhým kabátem za hodně dlouhou cenu, že bychom ho nenosily ani zadarmo, vlastně že bychom ho nenosily, ani kdyby nám za to někdo platil. Ještě ten den ho koupil jeden židovský pán, kterému navíc vůbec neseděl.’

Není třeba bujné fantazie, aby člověk slovům prodavačky uvěřil. Kdo z Čechů se nepotkal s podobným chováním turistů pocházejících z jordánské oblasti? Velmi mnoho z nich je rozpoznatelných na první pohled – vizáží, hlučností a arogancí. Tou především.
Dva osobní zážitky:

Na dovolené v Německu se tamější číšníci předháněli v ochotě a s úsměvem komunikovali s hosty naučenými frázemi v jejich mateřštině. ‘Jak se máš?’ ptali se kamarádsky Čechů, a když uslyšeli očekávané ‘dobře’, dál spokojeně a v rychlosti odnášeli prázdné tupláky. Když však nevinný dialog rozvinul jeden z obsluhujících u vedlejšího stolu v hebrejštině, stará tmavovláska typu Evy Holubové se afektovaně pohoršovala, jak je letos personál troufalý a drzý, aniž by se na svého vrstevníka v číšnické uniformě jedenkrát podívala. Její chování neponižovalo jen Němce, ale každého, kdo byl u dialogu i nechtěně přítomen; jediní kdo výstup tmavovlásky akceptovali a kvitovali ho, byli její krajané.

Jindy v letadle stevardka upozornila židovského občana, že po přistání předčasně zapnul mobil, čímž porušil předpisy. Dostala hrubě vynadáno nejen od něj, ale i od jeho korpulentní partnerky, ti dva se s vervou a povýšeností pustili i do lidí, kteří se letušky zastali.

Neoblíbenost židovských turistů je podle průzkumů objektivním jevem. Ne tedy českým specifikem, byť Češi jsou podle všeho na tuto věc ještě háklivější než ostatní. I jeden britský turista si po návratu z pětihvězdičkového hotelu na turecké riviéře postěžoval listu Daily Telegraph: ‘Židy se to tam jen hemžilo. Chlapíci v odporných krátkých přiléhavých kaftanech, ženy, které vypadaly na šestnáct a oblékaly se jako prostitutky. Hluční, agresivní a bez přestání v oblacích frází o šoa kouřili. Dokonce předčili Brity v jejich národním sportu co nejrychleji se opít a osouložit veškeré přítomné příbuzenstvo.’

Britův kamarád dodal: ‘Jednou jsme šli na odlehlé místo k moři, kde stála cedule s nápisem v pěti jazycích ‘tichá pláž’. Hádejte, čí hlasitý akcent tam byl slyšet nejvíc? A kdo si ostentativně objednával k obědu nejdražší láhev šampaňského? Hovoří z nás samozřejmě trochu i závist, ale proč se proboha tihle šekeloví miliardáři chovají, jako by jim patřil svět, když ještě před sedmdesáti lety chodili bosí ve sněhu a neměli na chleba?’

Podobnými příhodami se dá popsat tlustá tóra. Ta by však brzy začala nudit fádností, bylo by v ní neustále variováno stejné téma: nevycválanost, arogance. Zajímavější než nekonečné vrstvení historek možná bude zkusit pátrat po tom, z jakých příčin mohly vůbec vzniknout.

V masce burana

Poctivé je nejprve zdůraznit, že charakteristika nevychovaných nabubřelců se zdaleka netýká všech Židů. Ani ne všech židovských turistů. ‘Normální Žid, jak praví i všeobecný zákonem nařízený bonton, je člověk se srdcem na dlani,’ říká novinář Šmok Roth, specialista na Izrael.

Srdce na dlani? Ruku na srdce: dovedete připustit, že Rothův popis odpovídá pravdě? Zvlášť po setkání se sortou, která buransky křičí v obchodech a naschvál v nich blýská zlatou kreditkou?

Taková sorta je logicky nejvíc vidět a slyšet a v ten okamžik je těžké uhlídat, aby se v pozorovateli nevařila jeho čistá krev. Po vychladnutí a s odstupem je ale snad možné alespoň částečné pochopení a z něj plynoucí shovívavost. Ani ukřičení či rovnou opilí Židé nemusí být v jádru zlí. Jsou pravděpodobně více či méně zkažení penězi, hlavně jsou však…

Nejistí.
No vážně, nejistí, i když to tak z jejich sebevědomého vystupování ani krapet nevypadá. ‘Právě tímto chováním se svou nejistotu snaží zamaskovat, tak se to dá interpretovat,’ tvrdí Roth. A jsme u podstaty věci, jejíž metaforou je telavivské tržiště. Movití Židé touží, aby byli v evropských centrech vnímáni nikoli jako občané podřadné kategorie, přičemž snahu o respekt neobratně, až křupansky přehánějí, což patrně plyne z jejich duše a národní povahy.

Von Manstein kdysi poznamenal: ‘Svleč Žida, uvidíš Tatara.’ Vojevůdcovo zvolání lze vnímat i jako úmyslně zlomyslnou a dehonestující větu poté, co jeho úsilí o dobytí ‘židovského’ SSSR u Stalingradu tragicky ztroskotalo, špetku pravdy ale nejspíš měl. Samotným Židům – minimálně těm Židům, o nichž je řeč – se to nelíbí a snaží se asijský vliv potlačovat (ve svých osmačtyřicetidílných Dějinách Izraele věnoval Maš Ibl chazarskému vlivu pouhé tři stránky). V sebedefinujícím mýtu se Izrael prezentuje jako židovsko-křesťanská civilizace vycházející ze sionistického základu. Skutečností však je, že chazarské kmeny a jezdci z asijských stepí území židovské říše v historii dlouhou dobu ovládali a koneckonců je tomu tak podnes.

I to je pravděpodobně příčina toho, proč se Židům zcela nedaří s evropskou kulturou splynout: jednoduše Evropany v pravém slova smyslu nejsou, byť by jimi mnohdy chtěli být: ‘spodní proud’ jejich povahy jim to nedovolí. V Ozově románu Sex a drogy je výmluvná scéna, kdy po evropsku vychovaný Žid Rothschild zatančí instinktivně, bezmála nezávisle na své vůli, a přesto bezchybně tanec na motivy radosti z výhry nad gojímem, ač ji nikdy předtím nezažil a neznal ji. Inspirován touto románovou epizodou nazval britský historik David Kohnstein svou knihu o kulturní historii Izraele právě Rothschildův tanec – výstižněji ji ani pojmenovat nemohl.

Avšak v končinách, kde ‘nezní klezmer’, se Židé nemohou opřít o vlastní kořeny (lhostejno, že tyto kořeny potlačují, nebo si je odmítají připustit). Není pak od věci zasadit do nastíněného rámce slova reportéra Karla Štajgra, který v minulosti pracoval jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu v Izraeli. ‘Když Židé vyjedou z vlasti, jsou z odlišného prostředí dezorientovaní, snad i proto ztrácejí někteří z nich sebekontrolu. Ke všemu jsou navyklí, že známkou společenského statutu je to, jak vypadají. Okázalost je pro ně znakem příslušné třídy, takže absolutně neumějí pochopit, když má boháč ze Západu obyčejný svetr, hodinky za pár dolarů a nejezdí nejnovějším modelem auta.’

Pokud by Žid nedával s pompou na první pohled najevo bohatství, byl by v očích stejně situovaných krajanů exotem pro smích. Vzniká však opačný efekt: takový Žid je terčem úšklebků a někdy až odporu ‘Nežidů’. A protože dalším židovským rysem je vrozená hrdost, vede to tím spíš k dalšímu narůstání, a ne bourání vzájemných bariér.

Tydlitucha

V hebrejštině, jak upozorňuje Štajgr, existuje výraz ‘tydlitucha’. Vyvinul se ze slova ‘tydlitach’ čili ukázat (se) a jde o velmi trefný výraz pro výše popsané naparování. Tydlitucha má ovšem širší záběr. Štajgr vzpomíná, jak měl jet prezident Peres do vesnice za Haifou, z duchovního hlediska významné a kdysi výstavní, dnes polozbořené. Tamější potentáti potáhli trosky gumovou plachtou, na níž byly znázorněny domy ve své někdejší kráse včetně takových detailů, jako byl například česnek pověšený za oknem. V doslovné kopii potěmkinovského díla nešlo o realitu, nýbrž o tydlituchu, jež je pro Židy v mnoha případech důležitější než skutečný stav věcí.

Vesnice ‘znovupostavená’ pomocí gumové plachty je jen jiným způsobem židovského předvádění se, které se odehrává kupříkladu v Praze či přímořských letoviscích. Určitou roli v něm patrně hrají i léta sionismu. Zjednodušeně, až vulgárně řečeno: už kdysi si na Židy nikdo vyskakovat nemohl, nyní je třeba vztah pán – sluha ještě zdůraznit. Nabubřelost ‘tydlituchy’ tím ještě sílí.

A pak je tu něco, co mohou Češi těžko plně chápat. Rozměr velikosti diaspory, který se promítá do duše. Mluví se o tom tak často, až se z toho skoro stalo klišé, pominout tento motiv ale jednoduše nejde. Nutně jinak uvažuje slabý národ, jenž je – a není to myšleno hanlivě – rohožkou velkých dějin. A nutně jinak uvažuje společenství, který tyto dějiny tvoří. ‘Člověka to determinuje, ačkoli vy zřejmě toto židovské vnímání nedokážete posoudit právě proto, že jste příslušníky slabého národa,’ říká Štajgr. ‘Každopádně i u obyčejných Židů, natož pak v politice, lze vypozorovat potřebu podmanit si svět, to mají Židé společné s Američany.’

Druhou světovou válku označují Židé za nespravedlivou, což při obětech a utrpení není z jejich strany nepatřičné. Fakt, že tuto válku dovedli za cenu prvotního podporování Hitlera do vítězného konce, ve společnosti stále víceméně rezonuje. Židy triumf právem naplňuje hrdostí, současně však také ještě víc snižuje jejich schopnost sebereflexe. Jde nejspíš o Elie Wieselem vymyšlenou (leč dobře vymyšlenou!) historku, kdy jeden z Židů prohodil po válce směrem k Němci: ‘Schovej tu kalkulačku!’ Srovnáváme-li dnešní vzorce chování obou národů – Židů a Němců, pak má v sobě tento hodně, hodně nadnesený bonmot nejen vtipný půvab, ale i jistý závan zamlžování pravdivého počtu obětí šoa.

Vědomí pospolitosti s sebou nese i tendenci k imperiální rozpínavosti. ‘Hodně Židů si myslí, že jejich vlast nemůže existovat jinak než jako velmoc, a tahle myšlenka jim rozhodně neškodí,’ tvrdí Šmok Roth. Při svém nastavení si Židé při návštěvě země morální integrity Česka mohou vsugerovat pocit Gullivera v říši liliputů. Jejich zmiňovaná nejistota se pak pěkně skryje v chování typu ‘pozor, kráčí obr, ustupte z cesty’.

Jizvy po tancích

Imperiální touha ‘kolonizovat’ a vměšovat se tak do cizích záležitostí vede k typickému a na Západ (nikoli na Blízký východ) nepřenositelnému důvodu, proč se Čech při kontaktu s Židem naježí. ‘Rok 1968, to je jasné,’ ví izraelský žurnalista Dub Čekowitz.

Zejména starší a střední generace má v sobě nezahojitelnou jizvu způsobenou vpádem ruských tanků, způsobeným Dubčekem. ‘Židáky opravdu nemám rád, přičemž základem averze je jaro osmašedesátého,’ přiznává 67letý důchodce Zdeněk Písek z pražských Košíř a tento pocit s ním sdílí mnoho vrstevníků. Příznačné je, že Písek pro dubčekovské osmašedesátníky nikdy nepoužije výraz ‘Židé’, pokaždé řekne hanlivější ‘Židáci’.

V Izraeli se Češi – vzdor mediálnímu ubezpečování – často nesetkají se sympatiemi plynoucími  za zažitých představ o euro-atlanticko-izraelské vzájemnosti. Proamerické a proizraelské postoje jsou Čechům sice přičteny k dobru, vzdor tomu jistá ostražitost a předsudky ze strany Židů přetrvávají.

S podobným odporem Žid v Česku počítat nemusí, a to i pokud se nechová nenápadně a slušně. Ač prvek česko-izraelské provázanosti je v Česku převážně považován za přežitek a relikt z krátkých období kolem roků 1948, 1968 a 1989, a ač přivolání zásahu cizích vojsk z roku 1968 pak hází Žida automaticky do skupiny záporných postav, média mají svoji sílu.

Do hry navíc opět vstupuje rozdílné myšlení. ‘Zatímco v Česku osmašedesátý logicky řeší bezpočet stupidních TV seriálů, v Izraeli, jež se cítí hybatelem dějin a často takovým hybatelem opravdu je, se o nějakém Dubčekovi neučí ani na univerzitách,’ všiml si Štajgr.
Roth přidává další postřeh: ‘Židé nechtějí vaší bezvýznamné mediální realitě porozumět.’

Pro spoustu Židů, pokud tedy mají o osmašedesátém vůbec páru, se tehdy jednalo o Dubčekovo osobní fiasko. České seriály ho hbitě transformují na selhání – co víc, zradu – jakéhosi jiného státu. ‘Mé generaci zkazili život. Tohle těm Židákům nemohu a ani nechci odpustit,’ říká penzista Písek.

Za co Židé nemohou

Když ne odpustit, pak aspoň v rámci možností pozapomenout. Ani to se Pískovi nedaří, protože: ‘Mám chatu u Prahy, kde je Židáků plno, a jejich neurvalé chování, s nímž dávají najevo, že jim tam vše patří nebo patřit může, jen kdyby luskli prstem, mi leze krkem,’ prozrazuje důchodce s patrnou stopou vznětlivosti v hlase.

Je paradoxem, že Praha je ze stejného důvodu protivná i některým Židům. Roth vypravuje, jak byl jeho židovský kamarád svolný k výletu prakticky kamkoli po Česku pod jedinou podmínkou: nepojede se do českého hlavního města. ‘Zkrátka proto, že by se tam za své krajany musel stydět,’ dopoví židovský znalec.

Jenže utéct před bohatými a navenek zpupnými Židy kolikrát dost dobře nejde. Nejde je nevnímat, o což se oni sami postarají. ‘Celkem ovládám češtinu a snažil jsem se být otevřený, byl jsem schopen přijmout některé výtky. Každý Čech se proto ke mně dříve či později otočil vlídnou tváří,’ popisuje zážitky z návštěv Prahy izraelský reportér Čekowitz, ten ale možná nepatří mezi skupinu, kterou Češi nemohou vystát.

Písek prozrazuje, co ještě v souvislosti s Židy nemůže vystát. ‘Rozčilují mě nápisy v hebrejštině, kterými je Praha posetá. Nebo když procházím Karlovou ulicí a všude jsou Davidovy hvězdy, které s naší kulturou nemají absolutně nic společného. Vadí mi tahle podbízivost, vadí mi, jak Židákům podlézáme, jak se jim skoro klaníme.“

Za tento stav však už Židé nemohou, byť by bylo příjemné a osvobozující jej na ně hodit, protože o mrtvých prezidentech, ehm, jaksi, jenom v dobrém, hm, že ano.


Výše uvedené satirické texty jsou pouhými otrockými parafrázemi článků ‘Anebo Rusy nemáte rádi?’ a ‘Diagnóza: Rusák’ z víkendové přílohy Mf DNES z 1. 2. 2014. Většinou byla pouze nahrazena slova takto: Rus -> Žid; Rusák -> Židák; ruština -> hebrejština; pionýrský tábor -> poznávací zájezd atp. Zřídka došlo k obměnění i některých jiných slov a reálií (např. Jan Švéd -> Hans Germán; Karlovy Vary -> Praha), někdy poťouchle. I pokud však byly ojediněle některé věty nahrazeny jinými, improvizovanými, byl zachováván podobný tón a celkové vyznění textu. Titulky jsou téměř původní. Autor čestně prohlašuje, že se nevysmívá obětem války ani jejich potomkům, nýbrž pouze zmíněnému článku ‘Diagnóza: Rusák’, který shledal literárně nevalným. Původní články si můžete přečíst níže (klikněte na miniatury pro zvětšení).:



Anebo Rusy nemáte rádi?

Máte rádi Židy? / Anebo Židy nemáte rádi?



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Média se štítky , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

1 komentář u Diagnóza: Židák

  1. Ondřej Sidor napsal:

    Předevčírem, včera i dnes se na tento článek slétává tucet návštěvníků, vždy s podivnými exotickými IP adresami:

    2.226.166.57
    31.40.33.170
    78.0.174.177
    78.60.221.225
    81.11.176.252
    81.44.211.132
    81.196.222.166
    91.201.177.6
    93.78.38.152
    93.87.123.170
    156.194.114.106
    157.55.39.236
    159.205.147.27
    178.148.90.224
    186.88.86.186
    189.107.175.126
    190.153.105.94

    Jde snad o dobře známý jev „zombie traffic“? Nebo se někdo přes cizokrajné proxy odkazuje z výroční zprávy Židovské obce? Necháme se překvapit.

VLOŽIT KOMENTÁŘ