Eutanázie, vítej v našich nemocnicích!

SmrtZdravotní sestra přivodila smrt pacientce. Třeba na její přání, třeba ze znalosti jejího stavu. V každém případě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, neboť jinak by nepracovala v nemocnici. (Nebo věříte na druhého blázna s heparinem?) Takže co teď.

Inu, co by. Policie s nemocnicí budou mlžit. Lidé budou mlhavě diskutovat o Hippokatově přísaze a o tom, že jedině Bůh si vezme, co dal. Jiní zase, že Hippokratés se přežil, a že eutanazie je dnes legitimním pokračováním léčby jinými prostředky. Oba názorové póly dostanou na iDnes.cz nejvyšší karmu. (Že nevíte, co to je? Buďte rádi.)

Ach, vy choroby smrtelné, nevyléčitelné! «Rakovina, nemoc jako žádná jiná,» napadl nás kdysi takový slogan, který už je jistě patřičně zaregistrovaný, aby jeho duševním vlastnictvím mohl být někdo živ. Ne tak ostatní. Kdo nemá «raka» (vskutku krásné pojmenování smrtelné choroby, zvláště pro osoby narozené ve znamení Raka, není-liž pravda?), jako by dnes nebyl. Ideálně na zhoubu ještě zemřít, nejlépe v co nejmladším věku. Co taky jiného často zbývá, v současném kapitálem vytunelovaném lékařství v uvozovkách, které za 60 let od objevení DNA nebylo schopno – možná zcela záměrně – najít lék k zastavení rakoviny.

Na konci 80. let už to vypadalo slibně, nakonec však dostal přednost Konzum u Pravdy a Lásky s jeho směšnými Templetonovými cenami udělovanými za práci v hospicech (a nikoli na lécích), s jeho hloupými zednářskými tanečky kolem vymýcení obrny, která dnes snad nezajímá ani těch pár černochů, kterých se týká.

V Technickém magazínu z roku 1988 čteme článek o vyšetření rakoviny z odběru krve, hotovém za dvacet minut. Dělají ho dnes za pět minut? Dělají ho vůbec? Pokud zní odpověď minimálně jednou «Ne», pak je něco fatálně a naprosto špatně. Rakovina je dnes každodenním holokaustem. Napadla už i veškeré čtivo (tento text budiž příkladem) a audiovizuální díla, zuřivě triumfuje nad člověkem v jeho smartphonové malosti. Lidstvo zatím řeší imaginární problémy, které skutečnými problémy nejsou (naposledy nějaký antisemitismus, vysokofrekvenční transakce na burze, prach v polích – to jen tak pro představu), protože na víc dnes nemá. Ať se jde vycpat. Fluorujeme vodu, prý pro zuby. Přidávat do ní vitamín C, na to nikoho nehne.

Ale známe dnes i spoustu jiných chorob, ústících v táhlé klesání ke smrti. Až jsme je museli přikryýt značkou «civilizační», aby nás přestaly trápit a abychom se s nimi smířili.

Hospicy rostou jako houby po dešti. Sdílení, Doprovod, Cesta, Smíření. V pozadí těch pokorných, šeptaných názvů slyšíme broušení kosy. «Tady přišel můj první nález!», chlubí se z reklamy oživlá mrtvola, chválíc pojištění od České nebo nějaké jiné. Pokud životní nebo zdravotní, je to vskutku skvělý černý humor, který by se cynickému pojišťovacímu ústavu měl po zásluze odměnit čísly naopak zářivě červenými.

Ne, nejsme v Mexiku, kde je «veselá smrt» součástí tradiční kultury. Inflaci smrti všude kolem nás s sebou přinesla až kultura posledního čtvrtstoletí, která si se smrtí neví rady. Jenom smrt akční, při níž tečou hektolitry krve a masové hroby se vylévají z břehů, kterou známe z americké a amerikanizované filmové produkce, vystřídala smrt každodenní. Nebo smrt domácí, chcete-li. Se smrtí na filmovém plátně jsme se smířili, doslova se nám přežila. Protože se ale stále častěji, vlivem moderní civilizace, která produkuje jedy, ale už ne léky, setkáváme se smrtí i v biografech svých životů, nastoupila ke slovu kultura každodenní, obyčejné smrti.

Obyčejná smrt, to je to správné pojmenování. Nevyléčitelné choroby kosí celebrity a nejbohatší muže planety, vidíme to v přímém přenosu. Steve Jobs prezentuje nový iPad, za rok už ví iPrd. Jaká jiná bude v porovnání s tím Vaše smrt, než obyčejná? Herečky si ve strachu před smrtí odřezávají hruď a příště třeba rodidla. Kam až to zajde? Uřežeme si všechno od krku dolů, tělo nahradíme umělou hmotou? «Jé, Jano, je tohle možné? Kdybys to nepsala na fejsbuku, ani bych nepoznal, že jsi teď z 95 % umělá!» «To víš, no. A to bys nevěřil, že jsem tu bodytomii pořídila o 95 % levněji!» – «Ne!» – «Nekecám, Slevotoč tečka cézet!» Brzy běžná konverzace na koupališti. «Relax, don’t do it.» (relaxuj, kašli na to) zpívali kdysi, hlavně v Olmerově filmu. Kdeže ten živelný loňský život je! Dnes odevšad hraje «Relaxuj a v klidu zemři.» Ano, jak jinak bychom měli smrt přijmout, než zcela odevzdaně, když ani ti nejbohatší (přinejmenším tedy ti, které nám předhazují média) s ní nic nenadělali a pokorně předčasně pomřeli, nebo ze sebe na oltář smrti aspoň kus ukrojili.

A tak se v nejbližší budoucnosti snad konečně dočkáme toho, že lidé nebudou chodit na pohřeb. Místo toho půjdou do nemocnice, kde se obřadně shromáždí u lůžka smrtelně nemocného kamaráda. Přirozeně jsou tu i rodiče, kteří už předem dali k obřadu (dnes se tomu ještě říká eutanázie) souhlas. Zmáčknou tlačítko, které nechají kolovat. Každý ho chvilku podrží. Tatínek, maminka, strýček, tetička, bráška, půlka třetí B, paní učitelka. Na obřad dohlížejí lékaři. Je mezi nimi i sestra, která v Rumburku před třemi lety někoho poslala na onen svět ještě nelegálně. Předevčírem ji pustili.

Až utichne pípání lékařských přístrojů, rozezní se hudba a poté i slovo Boží z úst přítomného kněze. A pak už nic, rozchod. Pohřbívání do země se pak odehraje už jen v rodinném kruhu. Pokud jste si tedy nechtěli rovnou z nemocnice odnést urnu s popelem.

Smrti, vítej v našich nemocnicích!

Aktualizováno 23. 8. 2014.
Tak a je to venku, opět onkologie. Co jiného.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(2 hlasů, průměr: 3,50)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ