Jak se jezdí z Telče do Brna dvakrát za půl dne aneb Ztráta telefonu

V neděli jsem jel jako každý víkend autobusem do Brna; tentokrát v 18:56. To obnáší mezikrok v podobě dojetí do Telče vlastními silami.

Přesto, že mě počasí i neúprosné zákony časoprostoru tvrdě zkoušely (na mlhu jako v pytli, která trvala celých 10 km až do Telče, jsem vyjel trochu pozdě), podařilo se mi auto uložit na gipsy-free ulici a s veškerou bagáží naběhnout už přímo do autobusu, neboť tento právě startoval.

Rozjařen pohledem na řidičovu palubní desku, na níž hodiny hlásily 19:00 (což mi za normálních okolností už nemělo stačit k dopravení do Brna nejlevnějším způsobem, nepočítám-li ten, že bych nikam nejel) jsem rozšafně hrábnul do kapsy pro svůj telefon, abych zkontroloval, zda časový údaj souhlasí. Kdybych na displeji telefonu uviděl fádních 18:56, zkazilo by mi to den.

Ruka však kapsou slepě proplula, aniž jí cokoli přišlo do cesty. Okmažitě mi došlo, že na displeji už asi dnes nic většího, než 18:56 neuvidím, ba co víc, neuvidím už ani displej, když nevidím mobil.

Verdammt! Zcela paralyzován myšlenkami na smrt a okamžité místo výskytu mého telefonu jsem dojel do Brna; byl jsem v tak špatném duševním stavu, že jsem na svou privátní kolej nejel jako obvykle tramvají, ale autobusem a trolejbusem (stačilo málo a zkombinoval bych to i s lodí), na PK jsem si pak sedl ke stolu, položil na něj notebook a na pátý pokus wi-fi karta konečně zavětřila 10M/2M optiku, ač se jí to ten crippleware Windows Vista snažil úporně překazit.

Na mou zprávu poslanou sovětským ICQ reaguje brácha negativně. Telefon je kdekoli, jen ne doma.

Nemám čas ani na to, abych neměl čas. V 01:30 vybíhám ven, za 5 minut mi něco jede na Hlavní Nádraží.
V 01:55 vbíhám do podchodu, kterým jsem dosud šel jen s doprovodem a ve dne. Za deset minut jsem však bez problémů na nádraží a nepovažuji to za nějaký triumf vůle.

Otvírá mi řidič, co vypadá spíš jako typický Maďar. Je to za stovku, studentské zľavy tu jebeme.
V autobuse všichni spí a leží přes sedačky i uličky; místo nacházím jen vedle embryonálně hibernovaného jedince. Snažím se neusnout.
Proberu se před exitem na Jihlavu. Příjezd v 03:30; v hale smrdí kdedomovjejichci. Jdu radši ven, číst si reklamy a počítat patra na budově PSJ, než se z toho zblázním úplně. Je jich deset.

Chvilku před šestou ranní jsem v Telči.

Cestou Slavíčkovou ulicí mě přepadá tíseň; uvědomuji si, že ulice je až zlodějsky dobře osvětlená. Jestli mi pouzdro s telefonem vypadlo z kapsy kamsi na chodník, okamžitě by si ho někdo stačil všimnout.

Nicméně stále chovám v hloubi duše variantu, že telefon zůstal kdesi uvnitř auta.
Přece jenom jsem při dobíhání autobusu neslyšel nic padat na zem, kromě mého pokořeného sportovního ducha.

Pohled skrze orosené sklo na sedadlo řidiče.
Nemohu uvěřit vlastním znaveným očím, nevlastními dopravními prostředky převáženými v nedávné minulosti tam a zpět.
Černě se tam leskne – pouzdro s telefonem.

Dál už to nebudu popisovat.
Euforie z opětovně nabytého přístroje, bez kterého jsem jako bez ruky (ale co je horší, tak bez volání, zpráv, internetu a budíku) trvala takřka dvě hodiny; kdy jsem se v ní procházel okolo nádraží.
Když jsem skončil, bylo 7:30.

Na chodníku jsem pak bůhvíproč našel dvacku (asi aby mě odyssea vyšla pod 200 Kč (100+25+92-20), v což jsem rovněž v nitru věřil).

Holy shit. Tak jsem v 7:50 odjel z Telče do Brna, podruhé během 12 hodin.

Jiráskova ulice v Jihlavě ve 4:13. Obvykle tam tou dobou není jediný člověk, ale to by nemohla vzniknout tahle fotka.

Jiráskova ulice v Jihlavě ve 4:13. Obvykle tam tou dobou není jediný člověk, ale to by nemohla vzniknout tahle fotka.

Chvíle pravdy se blíží, číhá za zamlženým sklem. Telč, před šestou ranní.

Chvíle pravdy se blíží, číhá za zamlženým sklem. Telč, před šestou ranní.

Je tam!

Je tam!

5:58, za chvíli svítá.

5:58, za chvíli svítá.

Venku je příjemných devět stupňů.

Venku je příjemných devět stupňů.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Obyčejný život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

VLOŽIT KOMENTÁŘ