Jak se to má s právem

Dravý Sokol, či holubice míru?
Právníkem je, kdo jako štít má víru?
Nebo ten, kdo ztratil ji celou v pýru?
Ale kdež – v právu hlavní je znát míru!

Tak praví jedna naše veselá básnička, kterou jsme kdysi vymysleli na právníky, ty neveselé lidi, žijící ve světě svého právnického spiklenectví, pochybných věr, nebo aspoň nepochybného zmatení. Byli takoví vždycky? Inu, kdoví. Pojďme si historii JUDrů laicky shrnout.

Úděl právníků

Takový laik se přirozeně domnívá, že k rozvoji právnické profese došlo koncem 19. století a začátkem století 20. Najednou bylo právníků třeba – nová doba si žádá nové přístupy, theórie, politology; dostalo se i na právníky. Hned tu byli lidé, kteří byli ochotni zaplnit mezeru na trhu.

Přímo se nabízí paralela se středověkými penězoměnci, kteří měli to štěstí, že nebyli obtíženi Biblí, a směle se vrhli do finančně-lichvářských služeb. Dobrodružní idealisté odjeli hledat zlato do Ameriky, peciválným pragmatikům vyšel stát vstříc, když jim nabídl místa vážených a dobře placených právníků. Někomu jistě připadá taková zkratka vulgární, ba nechutná. Samozřejmě. Co když někdo vystudoval práva, aby se stal pravým opakem právníka? Taky jsme měli takové nutkání, vychodit tu školu a pak si ze sbírek paragrafů dělat trhací kalendář, neřídit se těmi pokroucenostmi, ale jen rovnou páteří, nanejvýš tak ještě esovitě prohnutou. Nakonec jsme ty větrné mlýny přešli bez boje.

Potom je tu ta etnická záležitost. Statistika, dnes všeobecně řečená ‘nahnědlou’, říká, že zejména v právnických (ale i lékařských, obhchodních – zkrátka vážených a nemálo honorovaných) profesích byla drtivá většina Židů. Je otázkou, nakolik je ta statistika ‘nahnědlá’, víme-li, že Židé v Německu 1933-45 byli vcelku normálně zaměstnáni i v redakcích antisemitských karikaturních plátků (jejich kresby patřily k těm nejvíce urážlivým), a dokonce v hitlerovské armádě. A nikdo se nad tím příliš nepozastavoval. Jako by vadila jenom ta většina (v případě Stürmeru a armády Židé tvořili naopak menšinu), z níž množství právníků neloajálních k Říši už mohlo ústit v (pro Hitlera) nesnesitelný počet. Karikatury z té doby zobrazují právníky jako vyžírky, u nichž se chudý světlovlasý Němec sotva dovolá spravedlnosti.

V samotném závěru té smutné doby (která se přitom od začátku nevyvíjela zdaleka tak jednoznačně a pro Židy nepříznivě – ale o tom v jiném článku), korunované válkou, dopadl jistě i na část německých (místně, nikoli duchem) právníků holokaust, což byla taková cynicky-logická tečka za jejich neloajalitu, kdy si z Říše dělali ‘dobrý den’. Ale tak už to ve válce chodí; nakonec umírali v ní nejen právníci a nejen Židé.

A cynismus směle pokračoval, tentokrát pod rouškou denacifikované demokracie. A v některých případech možná ještě směleji. Konal se Norimberský tribunál, ano, v tom samém Norimberku, podle něhož byly předtím nazvány nacistické rasové zákony, oceňované i židovskými sionisty (ale opět – o tom v jiném článku). Kdo ocenil, že vydavatel karikaturistického časopisu byl oběšen, věru nevíme. Přinejmenším spravedlnost tedy těžko. Ale o tu ani tak nešlo.

To by taky někdo při pátrání po ní mohl zjistit, že souběžně s nákladem Stürmeru rostl v Německu i náklad Židovských listů (Jüdische Rundschau) – a to pod přímým dohledem nacistů –, pěstujících v německých Židech naopak hrdost a touhu emigrovat do Palestiny. Ano, milionové oběti Hitlerovy války. Ano, účty píší vítězové. Tentokrát už se však nežidovští nebo s Židy nesympatizující strůjci tohoto podivného procesu dali spočítat na ramenech jedné menory…

Jak to v té válečné době bylo s právníky u nás, v tom jako laici tápeme. Naštěstí nás z toho tápání trochu vyvádí pěkné pomníky padlým v koncentračních táborech, kde před některými jmény je jaksi ostentativně uvedeno JUDr.

Slované jsou holubičí národ. Neradi cokoli podepisují, vlastně se nám zdá, že móda podepisování sem byla odněkud zavlečena. Ale když mohou, tak vyhoví. Mnoho Českých právníků možná muselo podepsat věrnost Říši – a učinilo zrovna tak. Protože příklady táhnou, jistě to dokázalo i pár židovských. Jména těch, co toho, kvůli svému politickému přesvědčení – které je obrazně přikovalo ke štítům sovětských tanků, zkrápěných nacistickou palbou –, nebyli schopni, čteme dnes z pěkných pomníků.

„Váš podpis se stejně ztratí, a pokud se neztratil, bude už navždy znamenat jen nějakou kolaboraci. Proto nikdy nic nepodepisujte. Ukažte mi člověka, co něco podepsal, a má pomník!“ napadá člověka, když se na ně dívá.

Deficit právnických sil byl po válce v nově nastoleném režimu pokrokově řešen ‘lidovými soudy’, kterým se dnes novináři šklebí. Šklebí se sami sobě. Právnická elita – zřejmě ta nejstarší, která mohla předat znalosti dál – se, logikou války, podívala na tu naši šťastnou zem z výšky komínů. Musela být vybudována elita nová. Pro nábory horníků máme pochopení, pro podobné rychlonábory vykonavatelů práva nikoli. Což je zajímavé, protože přitom úkolem obou skupin bylo to samé – za šichtu narubat co nejvíce uhlí, nebo vysokých rozsudků za různé formy vlastizrady…

Pozn. red.: ve skutečnosti to bylo trochu jinak: lidové soudy fungovaly jen chvíli a řešily drobné občanské spory. Monstrprocesy nemohli řídit dojička s traktoristou, od toho tu byli Urválkové, kteří se po válce odkudsi vyloupli (zvláštní je, že o jejich dalším osudu po právnické kariéře není nic známo – jako by to snad už tehdy byli nějací přízrakové). Na rychlokurzech lidového práva se ale rodili jejich přizvukovači, kteří ve jménu socialismu žádali pro škůdce národa nejvyšší tresty.

Už podruhé tak byly právnické stavy poplatné převládajícímu politickému diskurzu. Zhoubná věrnost Hitlerovi, tu a tam suplovaná zhoubnější ilegální věrností Stalinovi, byla nahrazena legální věrností Stalinovi. Jedinou legální. A české straně a vládě, aby se neřeklo. V 60. letech zase – „Zapomeňte na Stalina, právníci! Teď frčí Chruščov.“

Jako by právníci nebyli už tak dost zmatení. Po osmašedesátém další podepisování, další přísahání věrnosti. Po devětaosmdesátém zase, mnohdy na ten samý papír jako před dvaceti lety. „Nejhůř na tom byli soudci, dělali, že neviděj a neslyšej“ zazněl nečekaný verš v písni skupiny Lucie, což mu ale neubralo na pravdivosti – ano, jako by hlavní náplní členů judikatury bylo nevidět a neslyšet, a jen se řídit tím, co chce strana a vláda; po roce 1989 zase stavem svojí kapsy. „Spravedlnost je slepá. Naštěstí jsme slepí i my – a k tomu ještě hluší.“ mohl by znít právnický vtip, a pokud tak skutečně zní, budeme jedině rádi.

Jako by údělem právníka bylo utíkat před právem co nejdál, jako by jeho jediné setkání s ním proběhlo v okamžiku, kdy se z nuzných poměrů vyšvihne na uznávaného znalce právnické řeči, ale pak už ať mu konečně zmizí z očí. Neboť spravedlnost není slepá, ale především nevýdělečná. Tedy podle toho, ze kterého se vezme konce, samozřejmě. Naštěstí právníci ji berou vždy z toho správného, Ústavou posvěceného. Kdysi tou nacistickou, pak tou komunistickou, teď tou demokratickou. Proto ani právníkům není nikdy konec.

Nový právník se starým obsahem

Není divu, že soudci a právníci páchají sebevraždy, jejich v taláru ještě včera vážená těla ohryzává v poustevně smečka psů. Tristní skutečnost však spěje ke stavu, který už nebude snesitelný ani pro otrlejší jedince. Jenom krok je dnes od okamžiku, kdy někdo správně usoudí, že „ryba smrdí od hlavy“, a vydá se na trestnou výpravu k byru, které schválilo působnost dotyčného exekutorského úřadu, a posléze i k tomu, které vůbec připustilo vznik institutu exekutorů. Bude-li mít štěstí, jistě tam potká i pár ctěných právníků. Opět se otevírá prostor pro nejhrubší karikatury vykladačů práva, ke kterým se chodí s penězi a odchází leda s křivdou.

V předtuše zlých časů se zavádějí novoty. Třeba institut právnických laiků z anglosaského práva. Aby se člověk stal laikem, je potřeba prakticky jenom morální bezúhonnost. (Kdo o ní rozhodne, domovní důvěrník? Možná před šedesáti lety, dnes snad jakýsi vrchní špicl-šéfcenzor závadných myšlenek…) To vše proto, aby to vypadalo, že s tím právem to ještě není tak zlé, a že se můžeme dohodnout, a že se můžeme mít dobře. Myslící člověk však snadno odhalí, že není vše, jak se zdá.

Klíčové je slovo ‘anglosaský’. Což dnes znamená vpodstatě pouze britský. Velká Británie se od dob Margaret Thatcherové utápí v permanentní krizi, především morální; na právo tam svítí kamery, nejmíň tři na každém kroku. Čím více jich, tím více práva pro občany. Velká Británie je v dnešním globalizovaném světě starším bratrem ČR; na jejím osudu vidíme, co čeká nás za deset let. „Zaveďme osvědčené, vezměme si příklad z Britů!“ křepčí naši politici a další elity. Každému to hezky zní, ta královská tradice. Především těm, co jsou hluší a slepí. Jako ti právníci.

A klíčové je také to, že institut laického právníka, který může ovlivňovat konečný verdikt, neboť jeho hlas má stejnou váhu jako u vystudovaného JUDra, byl v ČR – podle MfD – použit ve 118 případech ze 70 000. Takový laik si pak taky přijde asi na dvě až šest stovek za jedno stání. A tak začínáme jaksi pochybovat, má-li tato serepetička valný význam, a nebyla-li zavedena jenom pro okrasu – a v ojedinělých případech snad, aby pomohla vychýlit rameno spravedlnosti kýženým směrem pro obžalovanou stranu.

Stejně nesmělé jsou pokusy, kdy se obhajoba a obžaloba dohodne na výši trestu, nebo snad sám obžalovaný si nasype popel na hlavu a navrhne sobě trest, který zasluhuje. Jak by nebyly nesmělé, když staví na hlavu zažitou právní praxi! Člověk srazí autem jiného, několikrát, opilý, a místo aby bylo hotovo za jeden, maximálně tři týdny (pokud by znalci upřesňovali své výpočty), a závěrečné jednání by pak zabralo hodinu u kulatého stolu, případně telefonní konference, případ se vleče dva roky!

Přitom za ty dva roky ctěné soudy vynesou verdikt naprosto stejný, jaký by vynesly i za ten týden. Jenom kdyby ho vynesly za ten týden, neměli bychom pak nutkavé podezření, že soud svůj docela střízlivý verdikt nad automobilovým porážečem lidí vynesl v reakci na všelidovou štvanici, lačnící po exemplárním žaláři. Dva roky prázdnin – napsal Jules Verne. Aniž znal české soudy.

Institut ‘pachatel samosoudcem’ je proto také uplatňován jen v nejlehčích případech, které si současná právní věda dokáže dobře zaškatulkovat, a tím u nich očekávat příslušnou výši trestu, která musí zaznít z úst obžalovaného. Opět je to takové anglosaské divadýlko.

Nový právník – tentokrát vážně

Přitom my si zde dovedeme představit, že by byl zaveden klidně u nejtěžších zločinů! Vítkovští žháři – jako na zavolanou. Ostrá zkouška nové praxe. Nevíme, co bychom měli k případu molotovy popáleného cikánského děcka dodat; vlastně si myslíme, že všechno už k němu bylo dodáno, nezaniklo-li to v mlze kouře všenárodního odsouzení pyromanských výtržníků, a dalších výstřelů do prázdna.

Nový právník se nikdy nesníží k patetickému řvaní: „Tomu věřte, milí přátelé, že v demokracii nikdo nebude zapalovat cizí obydlí, tomu věřte, že pokud tak učiní, může počítat s nejvyššími, exemplárními tresty!“, neboť ví, že – přestože zapalování domů není obvyklou kratochvílí civilizované společnosti – byly v nedávné historii okamžiky, kdy podobné chování bylo denním chlebem a tolerováno nejvyššími místy. Jen stěží by specialista na trestní právo Miroslav Němec našel odezvu pro svá tučně psaná slova v nacistickém Německu, byl-li by tam specialistou na trestní právo. Musel by je vážit; pravděpodobně by je nenapsal. Mlčel by. Leč – nový právník nemlčí. Pouze nehovoří patos.

Za novým právníkem nikdo nestojí, zodpovídá se pouze svému nejlepšímu vědomí a svědomí. Což není vůbec to samé, jako ‘nejlepší vědomí a svědomí’, kterými byla přetřena ‘věrnost socialistické společnosti’ v právnické přísaze. Ne, nový právník si nepotrpí ani na módní nátěry.

Žhářská opereta

Romanu Týcovi připomínají soudy operetu, nám taky. Tak jsme taky jednu napsali.
Přítomni: Vítkovští žháři, nový právník (NP) v úloze jakéhosi vrchního soudce, porota, obecenstvo v sále.

NP: „Mám tu stohy materiálů k Vašemu případu. Ani jsem je všechny nečetl. Podle starých rabínů má smysl číst do největších podrobností jenom Tóru, vše ostatní v životě lze vyřešit hovorem tváří v tvář. Nebo je snad někdo jiného názoru?“ Sál vzrušeně hučí (přestože poslední věta byla pronesena poněkud poťouchlým tónem – nezapomínejme, že nový právník není upsán nikomu, ani rabínům).

NP: „Jediná věc mne velmi zaujala. Možná není v těch stozích jediným slovem zmíněna. Přijde na ni řeč v závěru tohoto nudného monologu. Hodili byste zápalné lahve na dům, kdybyste měli jen nepatrné podezření, že se v něm mohou nacházet vaši kamarádi?“

Žhář 1: „Ne, to ne…“

NP: „Tedy přístup ‘z cizího krev neteče’. Někdo by začal hrát na rasovou strunu, že prý možná považujete cikány za méněcenné. Ale dává to smysl? Že to, že nějaké méněcenné skupině občas začne hořet střecha, je jakousi daní za její méněcennost? Méněcenný člověk by měl být přece osvobozen od jakékoli další daně, když už platí daň své méněcennosti! Snad v říši zvířat je méněcennost ‘dávána sežrat’; doslova – větší zvíře sežere malé. Tedy v divoké říši zvířat. Velký pes, je-li dobře vychován, se udrží, a nezakousne čivavu. Jste tedy zvířata, navíc nevychovaná?“

Žhář 1: „My jsme mysleli…“

NP: „Myslet znamená…“

Žhář 3: „…hovno vědět.“

NP: „Ano. Nebo je snad někdo jiného názoru?“ (Sál vzrušeně hučí.)

NP: „Podívejte se, i kdybyste si nakrásně mysleli, že stojíte nadřazeni nad cikány, což si myslet každý může – protože myslet znamená, co už bylo řečeno –, (v sále to hučí a bučí), musíte se s tou nadřazeností vyrovnat. Házením molotovů? Kdeže! Ignorací, třeba. Ale vy jste Češi, že?“

Žhář 2: „Babička z matčiny strany byla Židovka.“

NP: „To si nechte do Židovských listů; teď je tady koukám se, jenom Romea.“
(V sále to hučí, bučí a skučí, někteří odcházejí do foyeru sledovat v TV Velmi křehké vztahy)

NP: „Panuje taková – mnohdy správná – představa, že Češi jsou holubičí povahy. Škodit, ale neuškodit. Kdybyste ten dům aspoň vytopili vodou, to by byla jiná, než ten váš hořlavý blitzkrieg! To je to, co mne nejvíc udivuje. Spektakulární ohňostroj na lidském obydlí zasluhuje též spektakulární promyšlení předem. Ti nejzlotřilejší, normám se vymykající, musí být zároveň ti nejchytřejší a nejodpovědnější. Hození zápalných lahví nebylo chytré ani odpovědné. Rychlé šíření ohně poskytlo nepřiměřeně málo prostoru pro reakci teoretického osazenstva domu na tuto situaci. V praxi je z toho jedno sežehnuté děcko. Proč jste ho nenechali být cikánským děckem? Proč jste je svým činem vtáhli do majoritní mašinerie, takže dnes zná Natálii Kudrikovou každý? Bydlíte většinou v paneláku. Co takhle kdyby vám někdo z vily na kopci zapálil byty, protože se mu ty vaše králíkárny nelíbí? Z celé země by za chvíli bylo jedno spáleniště. Jak tomu jako soudce mohu zabránit?“

Žhář 4: „Že nám dáte vysoký tresty.“

NP: „Jak vysoký?“

Žhář 1: „Nevím, dva roky?“

NP: „Na dva roky se chodilo za odměnu na vojnu!“

Žhář 1: „No tak tři…“

Žhář 2: „Na tři roky se chodí na vojnu v Izraeli.“

NP: „Nechte už ty Židy plavat; co si myslíte, že dostanete nižší trest?“

Žhář 2: „Psali to v novinách…“

NP: „Jo, tak v novinách. Teď budete psát vy. Třístránková esej o vašem činu. Motivy, obhajoba, lítost… mailem nebo osobně doručit. Že neplatí trest smrti? Běda, jak tam někdo z vás propašuje něco o holokaustu! Himlhergot, tady jde o popálené cikánské děcko.“


Za týden:

NP: „Tak jsem to přečetl, bylo to dobré. Takže ty X roky každému. Nebo si někdo myslí, že by měl dostat míň? V tom případě dostane X a ostatní X krát dva. Ne? Výborně. Ta solidarita se mi líbí. Příště buďte solidární s lidmi z barabizny, a nebudete mít problémy se ztraceným časem. Porota je kde?“

Přísedící: „Dívá se na Ulici.“

NP: „Dobře, tím líp. Čím míň lidí, tím víc spravedlnosti. Takže trest platí, tady to podepisuju, tady podepisuju, že jsem nic nepodepsal, a hotovo dvacet. Ne dvacet, X.“

Závěr

Ano, nový právník je nejen svým rozhledem, entusiasmem a osobní autoritou přímým následovníkem Mistra Jana Husa. Dnes by ho upálili. Ale zítra, kdoví? Je načase polidštit soudy. Žádná forma socialismu se prý neosvědčila, nechť se osvědčí právní socialismus. Nejvyšší čas neměřit zleva, ani z prava, ale z práva. Všichni jsme lidi, všichni máme nárok na právo a spravedlnost. Zatím čerpáme nárok na právní estrádu, aniž o ten drahý Ein Kessel Buntes stojíme.

Jeden právník se nevinně vyjádří o druhém, jestli není podjatý, protože vypadá jako Žid, ač má nestranně rozhodnout o nějakých samolepkách. Domnělý Žid si vydupe pokutu i s úroky, asi aby už se nikdo o něm tak nedomníval. Pokuty, hlavně pokuty. Klidně za nic. Dnešní právní prostředí oplývá neuvěřitelnou schopností uplést bič z hnědého ničeho. Vlastně na této schopnosti stojí.

Někdo jen zalapá po dechu předtím, než něco řekne, druhý už tasí paragrafy a dlužnou částku: „Chtěl jste snad říci, že jsem podjatý Žid, kolego?!“ „Ne, chtěl jsem hovořit o justiční mafii, když už tu není Marie, kterou včera náhodou přejelo auto.“ „Výborně, tak to bude dvakrát tolik! My totiž nejsme žádná mafie!“



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Méně krav, zato více volů se štítky , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ