POHÁDKA: O skutečném vzniku kostky cukru, aneb Jak v Dačicích zvítězily hrana a láska

Kostka/srdceO skutečném vzniku kostky cukru, aneb jak v Dačicích zvítězily hrana a láska

(naivní pohádka s krátkými mezizpěvy, kterou děti možná zcela nepochopí)


Dačice první poloviny 19. století byly vcelku klidné městečko, mezi občasnými požáry měl každý příležitost zahořet láskou k vědomostem, umění i práci. Heslo «nehas, co tě nepalí» rozhodně nebylo heslem tehdejších obyvatel. I proto si lidé všimli, že z popela na náměstí povstal jakýsi krámek. Jak město bohatlo, bohatli i jeho obyvatelé. A jak bohatli obyvatelé města, bohatli i různí šejdíři, kteří si pak mohli koupit frak a časem i postavit krámek ve městě. To byl případ obchodníka Gotta. Jeho obchod k ničemu nebyl, ale návštěvnost měl docela hojnou.

Občas se Gotta lidé zvědavě tázali, zda ví, kdo je to na tom křížku, který si pověsil nad prodejní pult, jak to viděl v některých obchodech, které se mu zdály docela poctivé. „Nevím,“ zaváhal, ale protože uměl z nevědomosti vybruslit mrštným jazykem, pokračoval: „Ale chtěl bych být jako on. Něco mi říká, že to byl známý atlet, který se svým rozpaženým visem proslavil již na počátku našeho letopočtu.“, zasnil se a zatáhl břicho tak, že v krámku najednou bylo i místo. Bylo mu jasné, že lidé obdivně kroutí hlavou a velebí ho vlastním jménem „Mein Gott!“ za šíři jeho rozhledu, proč ale na odchodu nepozdraví a vícekrát nepřijdou, to mu jasné nebylo. Asi nebyli tak sportovně založeni a jeho řeč proto nepadla na úrodnou půdu, domníval se. Ale věděl, že jednou přijde věci na kloub, neboť dcery studují právo, psychologii a malbu, aby mu získané poznatky nakreslily, neboť znalost písma považoval za nesportovní. Jistě se najde paragraf, kterým by mohl bránit svou sportovní víru před těmi odcházejícími nevděčníky, i duševní škatulka, do které by si ty zlořády vědecky zařadil. „Až se to dozvím, budu vědět už všechno,“ tetelil se nedočkavostí.

Idiot, nebo snad trouba,
kdo nepozná, že já jsem génius a národu chlouba?
Určitě to první. To druhé tak dobře nezní.
Věda má samá dobře znějící slova,
silou olova a kadencí člověka rozstřílí vedví!

Město ale vědělo, kde ho co pálí, a aby předešlo požáru, který by mohl spálit vše, svolávalo zakouřené schůze.

„Ten člověk je úplně k ničemu. Kdyby měl aspoň pěkné a chytré dcery! Ale ne, ony obě vyhrávají soutěže krásy a navíc studují prestižní sociální vědy s výborným prospěchem,“ vraští knírek výpravčí koněspřežky Stolař a rozdělává na stole ohýnek na připálení. „Vždyť říkám, na ty holky se nedá dívat, a co vypustí z úst, to by jeden plakal,“ podtrhl řečené bodrý řezník Reich a vyšlukoval kýtu. „Před pěti lety založil v naší manufaktuře vyrábějící řízení pro formanské vozy odbory, aby si robotníci mohli komu zajásat, že už pět let nedostali žádný plat, to bych mu přece jenom přičetl k dobru,“ nesměle vypíchl zavilý matematik Slezánek se zvláštní zálibou v čísle nula. „Ale ten jeho obchod! Jen řekněte, koupili byste si tam něco? Já ani zadarmo!,“ krotil sympatie matematik a z úst vypustil nulu z dýmu. „Ano, ten jeho krám na náměstí! Podle té skládky, která tam byla předtím, aspoň malíř Valdštejn trefoval barvy pro svůj triptych Tlející peklo. Ale ani náš skvělý umělec by nepostihl šeredný kontrast sortimentu a ceny, který je vlastní Gottovu krámku! Kdo to kdy viděl, prodávat tak řečené cukrové koule, ve kterých je cukru, co by se za stržený nehet vešlo. Zrnko cukru zabalené v elegantní hroudě papíru. A za tak nekřesťanskou cenu! Přesto se u něj dveře netrhnou. Lidem už se zajedl med, ale místo aby počkali, až se výroba cukru docela rozvine, nechávají se takhle šidit!“ ťal do aktuálního dění prastarý historik Uruk a nad dýmkou prorokoval budoucnost: „Malý dvůr a velký bič. Bič je Rad. Gott bude brzo nerad!“ Načež odjel svou trigou. Souměšťan Uruk hovořil o nějakém bičovníku Radovi, který snad může zjednat pořádek, kdo o něm něco ví?“ zaznělo na shromáždění. „Je to cukrovarník. Pošlu holuba. Emile, přines ptáka!“ ožil mládenec Stibor, správce informačních holubů, který většinou nic neví, jenom tuší. „Informatik pošle zprávu cukrovarníku Radovi, Gotta pošleme k čertu, protože je pro nás k ničemu a ničím. Tedy do Háje, abych byl konkrétnější.“ shrnul jednání zastupitel Jilm a vykouřil dubové listí. „Vyhostit do lesa severozápadně od Dačic,“ zapsal písař Brko. Filosof Sud namítl, když přes kouřovou clonu začalo být opět slyšet: „Aby ve městě bylo všechno, musí tu být i nic. Počkejme s vyhoštěním.“ A shromáždění mu dalo zapravdu, neboť filosof Sud byl taky k ničemu, jak se na správného mudrce sluší, a právě proto jeho slovo mělo váhu. Dále se probralo, zda Dačice cukr opravdu potřebují. Námitky jakéhosi architekta z barabizny, že sladký je pohled na moderní stavbu, domácího alchymisty, že sladký je i ocet a síra, pokud se smíchají ve vhodném poměru, a sbormistra dívčího tělesa Nízkého, že sladký je leckdy i nevhodný poměr, nehovoříc o zvuku vysokého C z hrdel jeho svěřenkyň, nechaly obecenstvo chladným. Bylo definitivně rozhodnuto povolat cukrovarníka Rada, aby ve městě zavedl rafinerii, neboť Dačice potřebují jít s dobou. Když se dým roztrhal opět tak, že šlo dohlédnout až k bodu „Různé“, potřásli si všichni rukama a v dobrém se rozešli.

Stibor vystoupal s poštovním holubem se vzkazem Radovi na věž kostela sv. Vavřince a na ochozu rozmýšlel, na jakou stranu opeřence nasměruje. Při tom přemýšlel, jestli poslední dobou takhle neváhá až příliš často. Naposledy neváhal snad v období vzdoru s vždy příhodným křikem «NE!», a to už je nějaký ten čtvrtstoletý pátek. Ale pak puberta, nízká škola, vysoká škola, všechno to tak uteklo a zesložitělo. Přibyla dokonce druhá možnost: «ANO.» Od té doby často váhal, nevěděl, zda říct ano, nebo ne. Jiní tyhle problémy neměli. U kadeřníka: ustřihnout cop? U porodní báby: ustřihnout pupeční šňůru? Před oltářem: odstřihnout od svobodného života? Jiní vždy dokázali rychle odpovědět, ať už ano, nebo ne. Jen tak se mohlo stát, že je teď sám na ochozu věže a ani ten pták neví, kam má letět.

Mám holuba v hrsti, ale většinou si připadám jak vrabec na střeše
Život plyne kolem, již jen těžko mnou dnes něco otřese
Zahořkl jsem snad? Nevím sám. Že snad ne, rád doufám.
Chtěl bych mít všechno – školy, slávu, peníz – jako jiní. I když, mají to, ti jiní? Nemám nic. Snad jsem líný?
Však pravdou je, když nevím, jak něco udělat, nechám to plavat a jím lečo.
Snad měl bych udělat aspoň nějak aspoň něco!
Udělat aspoň něco…

Třeba ten holub taky přemýšlí, kolik holubic znal, odletěly, a už je nikdy neviděl. «Jo, hochu, jsme na tom stejně. Jedna se vdala, druhá taky, třetí dvakrát. Jedna za Cukra, druhá za Homolu… a pak jsem to přestal sledovat.» «Moment, to je nějak moc cukru!» otřel holubovi oslzenou tvář. Najednou, kde se vzala, stála před ním krásná dívka. «Kam jdeš s tím… co to vlastně držíš na tom podnosu, krásná vdaná dívko, a za koho jsi provdána; mám dojem, že tě znám?» «Na podnose vidíš homoli cukru, vskutku ho nese dívka, kterou znáš. Je provdána za nějakého Homolu. «Ale teď ti prozradím tajemství, které nesmíš nikomu sdělit. I holubi tady mají uši. Nech ptáka na ochozu a pojď dovnitř mezi nás.» Tak se Stibor dozvěděl, že ve věži už běží pilotní projekt výroby cukru v Dačicích. Maminky nejkrásnějších dívek se už nemohly vynadívat všech těch mužských schůzí, které nikam nevedou, a vzaly spravedlnost do svých rukou. Když vychovaly dcery sladké jako cukr, to by bylo, aby neporodily i cukr samotný. Postupně se k ilegálnímu odboji přidaly takřka veškeré ženy ve městě. V období schůzí utíkaly do věže vyrábět sladký bílý prášek. První vzorky a posléze už jen surovinu, neboť homole dokázaly vyrobit samy, jim z vídeňské rafinerie Jakuba Kryštofa Rada vozil najatý forman. Ženská šuškanda nezná mezí, není divu, že se dačické ženy potají domluvily s vídeňskými zaměstnankyněmi Radovy továrny. «Ale vždyť oficiální spolupráce se teprve měla podepsat! Ví o tom pan Rad?» strachoval se Stibor. «Neví. Ale klid. My u něj krademe potmě, nic se nedozví.» sdělila Stiborovi dívka provdaná za Cukra tak sladce, že jenom naprázdno polkl. «Potmě.» «Tak to se ředitel Rad jistě nedozví.» Gott prý takhle Radovi krade cukr už delší dobu. Ale protože ho pro něj krade jeho bratr, který využívá služeb muší pošty, kterou si navíc nechá královsky proplatit, není divu, že obchodník Gott dostane sotva zrnko cukru, které pak musí balit do papírové koule a zadraho prodávat. Inu, povedení bratři.

«Jaktože jsem si ničeho nevšiml, když jsem sem šel,» nechápe Stibor a obhlíží cukernou manufakturu.
«Ty si ničeho nevšímáš.» odvětila tiše cukrová dívka a oči se jí zaleskly. «Já to mám před očima celých pár posledních let. Přes ty homole člověk moc nevidí svět kolem sebe, takže když se objevil ve dveřích Homola, brala jsem to jako dobrou změnu pro můj život, a než se rozpustil cukr v čaji, byla svatba. «Navíc jsem trochu krátkozraká, takže potřebuji, aby mi vzdálená budoucnost byla co nejblíž. Ty hledíš tak bystře do dáli, ale o moc víc než já toho nevidíš, co?» «Já už nevidím vůbec nic. To je světlo na konci tunelu, nebo jsi otevřela dveře?» zasněně odříkal Stibor. «A, vy budete pan Cukr. S vaší ženou jsme řešili, jak vypráskat Gotta z města, nic jiného tu samozřejmě nepraskalo, takže mně taky nenapráskejte!» «Bez obav, pane…» «Stibore.» «To bych si nedovolil, pane Stibore, jsem taky součástí spiknutí. Jak tedy chcete přesvědčit zákazníky, aby, až rozjedeme výrobu, dali přednost našemu cukru, a ne tomu zrnku od Gotta? Přece jenom, on s cukrem přišel do Dačic první.» přivinul se Cukr ke své krásné ženě. Stibora to trochu zamrzelo, ale nechtěl dát nic najevo, tak spustil plamenný projev jako ze schůze. «Především je třeba lidi přesvědčit, a ona je to nakonec i pravda, že Gott nebyl první. Myšlenku na cukr nosila jistě již matka vaší ženy, přeci jenom, jak jinak by povila něco tak sladkého, jako je vaše žena, a dále, jak by si vaše žena mohla vzít zrovna někoho s příjmením Cukr? Sám vidíte, že touha po cukru tu musí být nejméně už pětadvacet let. A Gott ji neuspokojuje. Jenom na ní vydělává. Gott nebyl první. Gott nás nikdy nezajímal!» Pozorný, opatrovnický pohled si Stibor vysloužil od Cukrovy ženy. «Souměšťane, otevřel jsi mi oči. Musím taky na schůzi, teď mě omluvte. Sbohem, ženo moje kdysi drahá.» Den nato se Cukr rozvedl a oženil se s nějakou Solařovou, jeho první láskou. Když se ho ptali, proč, řekl, že do manželství se svou bývalou ženou spadl jako lžička cukru do kafe. A že měl ve skutečnosti vždycky jinou chuť, kterou určila jeho první láska – slečna Solařová, jejíž příjmení si poté, co si ji vzal, ponechal.

My krademe potmě, my krademe naivně
Jiní kradou za bílého dne a netváří se ani trochu divně
Když chytnou nás, přiznáme se, nastavíme tvář
Když chytnou jiné, dostane je z toho sedmilhář!
Ale nás nechytí…
A jestli jo, nebudeme zlí. Budeme hodní.
Jsme už takoví. Naivní.

«A nebojíte se, že vás odhalí,» tázal se Stibor kdysi Cukrovy, nyní už opět jenom cukrové dívky, sedíce s ní ruku v ruce na hromadě dlažebních kostek před náměstím u Gottova krámku. «Kdepak. Na věž skoro nikdo nechodí. Všichni teď chodí do Gottova atletického spolku, který založil.» «Co tam dělají? Neříkej mi, že cvičí…» «Co by dělali. Platí každý měsíc jako mourovatí, a diví se, kde je nějaký trenér, který by tomu dal nějaký řád. Ale pro Gotta jsou řád jenom peníze.» «Necukruj mě. Mluvíš, jako by snad někdy v budoucnosti peněz už nebylo třeba. Ale to se mi na tobě líbí. Tedy kromě jiného.» nechal se slyšet Stibor a pokračoval v monologu: «Hele je, kostky dlažební, jak se tu válí pod námi. V něčem mi připomínají Gottovy cukrové koule, mají asi stejný obsah cukru. Jenom ten tvar je jiný. Vy chcete Gottovi konkurovat homolemi? Není to trochu nerovný boj? Což takhle něco menšího, něco tak akorát do ruky. Do prstů. Aby to bylo skladné, jako my jsme naskládáni na těch kamenných kostkách, které jsou velmi skladné, a já ti skládám poctu, protože vím už předem, že na něco přijdeš.» «Nemyslíš, že bychom ty homole mohli sekat na malé krychličky?» opáčila dívka, jejíž křestní jméno ani dívčí příjmení nám není známo, jako není známo ani jméno její matky, a vlastně žádné ženy z tehdejších dob, neboť se nám dochovala jenom jména mužů ze schůzí, které voněly tabákem, a proto tam ženy nepáchly. Je tedy docela jedno, jestli to byla Ivana, Zuzana, Eliška, nebo snad Jenofefa. Vlastně je docela pravděpodobné, že to byla zrovna Jenofefa, neboť krásná jména jako Ivana, Zuzana, nebo Eliška známe až dnes. «Myslím s tebou,» usmál se Stibor.

Slovo dalo slovo, a tak ještě než pan ředitel Jakub Kryštof Rad ve své vídeňské rafinerii spředl ve své mysli plány na tvar dokonalejší homole, dačické přadleny zasedly k rýsovacím prknům a s pomocí kolegyň z Vídně, které jim poskytovaly všechny podklady, které měl i Rad, načrtly podobu kostky cukru. Za chvíli už stál nahoře uvnitř kostelní věže, kam nikdo nechodil, lis. Stibor až žasnul, čeho jsou ženy bez pomoci mužů schopny, když se v přestrojení za ženu procházel po výrobně, aby je nerušil při práci. Někdy si pokládal otázku, o co jim všem jde. Ale pokud by je dnes někdo označil za feministky, spletl by se. Na takové, které se povyšovaly nad své muže, nebyly zvědavé. Kolegyně takovou nešťastnici hned polily roztaveným cukrem a nechaly na věžním ochoze napospas včelám a vosám. Manželovi pak dotyčná musela říci, že podstoupila léčebnou kůru, aby se líbila choti, načež manžel obvykle odpověděl, že se mu zdá jakási opuchlá, ale že se mu stále líbí víc, než Pepa z hospody, co pije pivo nosem. Ženská zpychlost byla takovou upřímností definitivně poražena.

Konaly se pak nárazové zkoušky, házení kostek cukru z věže, neboť z Vídně se šířily zlověstné zprávy, že Rakouské císařství bude pro nový český výrobek právě takovou atestaci vyžadovat, aby bylo zřejmé, že cukr ani ve formě kostky neškodí zdraví, když cvrnkne ze třicetimetrové výšky plešatému do hlavy. Ale to si jen zlomyslně vymyslely vídeňské dělnice z Radovy rafinerie, když viděly, že pro Čechy – tedy Češky – není nic problém. A on nebyl. Dačičtí občané se srotili okolo věže, přítomen byl starosta, zastupitelé i kejklíři, a nechali z ní po sobě házet cukr. Věru nikdo nepřišel k úhoně, takže obecní zastupitel si mohl zapsat, že výrobek obstál, aby mu pak nějaký kejklíř lejstro vytrhl z ruky a snědl. Jak jste jistě vyrozuměli z povídání o včelách a vosách, bylo zrovna léto, takže na cukr nasypaný okolo věže se slétla všemožná havěť, avšak déšť ji brzy spláchl. Dívky si v něm pak pod kostelem umývaly ulepené nohy, což zahlédl i přítomný sbormistr Nízký a počal jim je, pějíc přitom různě písně, líbat. Viděl to i prastarý historik Uruk, který byl potěšen, že se dožil návratu proskynéze. Mumraj z povzálí sledoval i obchodník Gott. Nevěděl, co ti lidi zase blbnou, ale začínal mít neblahé tušení.

Druhý den konečně dorazil do Dačic, navečer, sám Jakub Kryštof Rad. «To je nějaká blamáž?» tázal se zaskočen technickou vyspělostí zdejší utajené rafinerie a především kostkovým cukrem. «Nepřijel jsem proto, abych zahanbeně odejel!» «Neprodleně mne informujte, co to má znamenat!» «Právě naopak – vaši pomoc teď naléhavě potřebujeme.» zaznělo z davu. Někdo ukázal na onen nenápadný domek na náměstí, Gottův obchod. «Pěkná chatrč. Moment – cukrové koule?» «To je mi nějaká novinka, jaktože o tom nic nevím! Chcete říct, že mi Gott krade cukr? Pak mi ho ale kradl málo, že jsem si toho nevšiml.» Rad vytáhl nějaké vyúčtování a trochu zaraženě na ně koukal. «Měl jsem si na to posvítit. Inu, když člověk šetří a nezapne světlo, ani faktury v noci nepřečte.» «Ale ten barák by potřeboval spravit, a to špinavé sklo taky vypadá, že se každou chvíli rozsype,» prohlásil Rad rezolutně, natáhl se pro dlažební kostku a přesným hodem rozbil okno výlohy. «No prosím.» «S opravou pomohou vídeňské firmy za můj peníz třeba hned zítra. Ale povězte mi, což nemám investovat i do té vaší rafinerie, ba pěkný obchod s kostkovým cukrem na náměstí postavit?» Za překvapenými lidmi se rozhrnula jakási opona, z povozů vyskákali stavebníci a jali se přemístit rafinerii z kostelní věže na příhodnější místo, druzí kvapně stavěli obchod na náměstí a za chvíli bylo hotovo. Dav se přesunul do předzahrádky u jakési restaurace.

Pak už byl čas na otázky, které se po tom všem shonu vynořily. Ukázalo se, kdo krade víc, i kdo lže, když dačičačky zapíraly před svými muži svou neoficiální činnost na poli zpracování cukru různými výmluvami. Rad ale nad škodou způsobenou dačickými ženami mávl rukou, řka: «Ženu ani účtem neuhodíš.» Jeho dačická rafinerie teď bude prosperovat, právě díky důvtipu dačických. Dlouho do noci se slavilo na počest uzavřené česko-rakousko-švýcarské spolupráce. Když se Rada zeptali, kým se vlastně cítí být, odpověděl rozhodně: «Jsem dačičan. A nalej další, číšníku!» Nakonec se přišoural i Gott. Vida spoušť na náměstí, sykl: «To je nějaká křišťálová noc? Kdo to byl? Neříkejte, že pan Rad?!» A se slovy: «To jsem zvědav, co na tohle říká právo!» začal listovat v kresleném leporelu. leč, všechno marné. Z nějakého obrázku jasně pochopil, že způsobí-li škodu člověk se jménem o třech písmenech člověku se jménem o více písmenech, nic se nestalo. «Zlá pavěda, tohle právo!» utrousil Gott. Co se dá dělat. Povolal své dcery a vyzbrojil je kušemi. «Braňte svého otce, drahé!» vykřikl, a nikdo si ho nevšímal. Freudovy spisy a šanony paragrafů přece jenom uměly dotyčné třímat lépe, takže když se mu dva šípy zaryly neomylně do oblasti srdce, sfoukl je ze svetru a uznal porážku. «Máte štěstí, že nejsem atletem!» «Jaká křišťálová noc, pane Gotte. Krystalová, neboť nový dačický vynález má tvar krystalu, lépe řečeno krychle. A barák vám opraví, nebojte.» ujal se zmateného Gotta někdo z davu.

Vřava se pak trochu zklidnila, lidé si konečně všimli, že přišel sám Gott i se svými krásnými dcerami, o nichž Rad vyprávěl, že je pro jejich krásu znají i v Rakousku a Švýcarsku. Zastupitelé v dobré náladě navrhli Gottovi, že v Dačicích může zůstat ve svém opraveném domě. Ovšem s podmínkou, že se vzdá toho svého věčného šizení, a ať si prý vezme příklad z filosofa Suda – kdo nic nedělá, nic nezkazí, i když má občas divné řeči. Dcery slíbily, že ho naučí číst. Sám Gott slíbil, že se polepší, a že tedy nebude dělat nic, přesně, jak bylo dojednáno, ale že nemůže vyloučit, že se časem vrátí k obchodu, až rozezná první číslovky. Dačickým to znělo jako dostatečná záruka míru a rozvoje města, a odpustili mu tak i zjevnou lež, že si není vědom své nemístné drahoty, neboť on možná opravdu nevěděl, za kolik prodával svoje nechvalné cukrové koule.

Ředitel Rad si pak vymyslel uvěřitelnější historku, které by uvěřili i v Rakousku a Švýcarsku, tedy, že za vznikem dačické kostky cukru ve skutečnosti stojí on, kterou pouze na drobný nátlak všech dačičaček pozměnil tak, že hlavní roli v ní získala žena.

Dačické cukrovarnictví pak vzkvétalo, ale asi za dvanáct let už všichni zapomněli, jak to s jeho vznikem bylo doopravdy, a postupně zapomněli i na dačické cukrovarnictví. Ale všichni zúčastnění věděli svoje a vzpomínali s láskou na sladký život v Dačicích, který jim leckdy přinesl nečekané zvraty, ale hlavně obraty k lepšímu a snad i sladšímu, nepočítáme-li pana Cukra, který se nadchl pro slečnu Solařovou, a pana Homolu, který se rovněž rozvedl se svou první ženou, která zasvětila svůj život cukru, a pojal za ženu slečnu Hořkou. Inu, ani sladká chuť není pro každého. Stibor konečně políbil svou krásnou krátkozrakou ženu, po které tak dlouho toužil, ale bylo by krátkozraké tvrdit, že se takhle tehdy v Dačicích nelíbal leckdo s leckým, a jistě je tomu tak dodnes. Každopádně se tehdy narodilo mnoho dětí, a tak dále, jak už to v tom sladkém životě chodí.

Kde vymysleli cukr hranatý, sladíc (dejte pokoj s přechodníky, které mají ve skutečnosti být přídavným jménem – raději zameťte chodníky, jinak se nikam nehnem!)?
Nevím, dál, číc!
My to víme, nepovíme.
Ale vám to osladíme!

***

Doplnění autora: příběh byl napsán během pár hodin jediného večera, což se částečně podepsalo na jeho kvalitě, například absolutně nekorigovanými přechodníky a „písněmi“, které měly být daleko promyšlenější. Dívka si také vzala Homolu, o kterém bylo dále omylem referováno jako o Cukrovi (což ale nakonec docela vyhovuje absurdnímu humoru). Nevylučuji, že příběh časem uhladím a opravím.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(2 hlasů, průměr: 3,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Ostatní se štítky . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ