Pohřeb ve Strmilově. Masarykovo dítě a keltské kříže

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

9. května jsem byl přítomen na pohřbu zesnulého (✝ 75), jehož znala moje babička.

Obřad se konal ve farním kostele sv. Jiljí na náměstí. Trval cca 45 minut. Interiér kostela i celkové jednoduché pojetí obřadu (kromě proslovu a modlitby zaznělo několik českých a latinských písní) mne velmi potěšilo. Ceremoniál nebyl z těch monstrprocesů, u kterých přemýšlíte, že pozůstalí si možná řekli, že je nakonec dobře, že dotyčný zemřel, protože teprve teď mohou prokázat své vynikající organizační schopnosti a vytříbený funerální vkus, který vyústí v pompézní poctu smrti člověka.

Připadalo mi v překvapivě světlém interiéru kostela, že stojím někde na poli pod košatým stromem. Na okamžik jsem zaváhal, když ke konci obřadu pozůstalí povstali a odebrali se v souladu s nějakým pravidlem, které neznám, k farářově stolci. Hned byli zase zpátky, a obřad pokračoval rychlým vynesením kytic a věnců, a poté rakve s nebožtíkem Františkem (když farář poprvé zmínil jeho jméno, nevěděl jsem, zda se neodvolává na papeže nebo nějakého světce).

Tryzna za rakví byla docela rozvolněná, po prvních sto metrech se valná část pochodu rozprchla po náměstí ke svým autům, a kilometr na hřbitov lidé jeli ve vlastní režii (což je ale pochopitelné, protože se pohřbu účastnilo mnoho starších lidí; taky cesta ke hřbitovu vede po hlavní silnici).

Vlastně se mi jádro pochodu i s rakví ztratilo hned v úvodu z očí, takže nevím, jestli nebožtíka nakonec nepřevezla na hřbitov pohřební služba. Byl jsem tím rozprkem tak zmaten, že jsem se taky rozprchl. Před jedním domkem seděla stařenka, zeptal jsem se jí tedy, zda má tušení, kde je ve Strmilově hřbitov. V první chvíli mi nedošlo, že strmilovský hřbitov je onen hřbitov za jižním okrajem obce, který jsem již několikrát navštívil.

Stařenka mi tuto skutečnost připomněla, s úvodním slovem, že ve Strmilově býval hřbitov na náměstí hned u kostela, ale to už je pár století. Sama od sebe mi pak nabídla, zda-li by mne něco nezajímalo. Netušil jsem, co bude onou informací, která by mne mohla zajímat, a tak mne stařenka docela překvapila – prý jestli mne zajímají keltské kříže. Ano, zrovna tyto mne vždy přitahovaly.

Na hřbitově prý tři jsou, zhotovili je místní mistři a přečkaly i minulý režim, kdy je prý chtěli odstranit (ač mi v duchu přišlo trochu zvláštní, že by komunisti šli zrovna po keltských křížích). Stařenka mi nabídla, že na hřbitov půjde se mnou. Po pár krocích zvážněla – ‘Já vám musím něco říct… ale důležitýho. Já s váma na ten hřbitov nepudu.’ Zdvořilost a únava se zračila v jejím hlase. Ovšem za pár vteřin stařenka možnosti přehodnotila, a definitivně mne zpravila o svém odhodlání nechat se ode mne dovézt autem na hřbitov.

Pomalu jsme se starou paní stoupali k náměstí k zaparkovanému autu, aby mi ukázala Svatou trojici, což je z pohledu laika docela nenápadná kamenná socha na obíleném zděném soklu. Prý je ta socha z roku 1700, a v této podobě je jenom ve Strmilově a v Římě.

Stařenka mi se zábleskem radosti v očích sdělila, že je Masarykovo dítě, poslední generace vychovaná ke slušnosti. Bylo mi jasné, že ta devadesátiletá dáma (i o věku se mi ochotně zmínila) o tom něco ví. Byla okouzlena náhodou, že jsme se potkali, jako já jsem byl okouzlen její zmínkou o keltských křížích. Prý to nebude náhoda, pověděla mi zlehka. A dodala, že je anděl.

Anděl náhody v podobě devadesátileté čiperné stařenky se usadil na sedadlo spolujezdce a navigoval až ke hřbitovu. Hned při vjezdu na parkoviště jsem potkal babičku, stařenka pak také uviděla své známé, takže vystoupila z auta, před čímž mi samozřejmě podala ruku a poděkovala za svezení. Zpátky prý půjde pěšky. Přitom člověk musí přejít rušnou silnici I/23, o jejímž křížení u Strmilova se stařenka sama zmínila jako o ‘křižovatce smrti’. Ale tušil jsem, že ta dáma stará pouze věkem ví, co činí. Nakonec ji snad známí odvezli. Taky mi přišlo nepatřičné oponovat andělovi.

S babičkou jsem pak došel položit na hrob okrasný květináček, zakoupený předtím ve Studené, a odjeli jsme domů. Při babiččině vzpomínání jsem se mimo jiné dozvěděl, že ve Strmilově se za doktorem chodilo ‘k židovi’ – což byl Dr. Kohn, který se po válce přejmenoval na Kolínského a stal se snad okresním tajemníkem. Stejně jako keltské kříže mne zajímají i poválečná přejmenovávání příjmení, tak jsem si tu informaci zapamatoval. Byl to zajímavý pohřeb. Na keltské kříže na hřbitově jsem se nakonec nepodíval, snad je najdu a prohlédnu jindy.

***

Odlehčení na závěr: přepis jedné – asi latinské – písně podle poslechu. Málo platné, bez zpěvníku se člověk v té mohutné houpačce výšek a hloubek, která zní spíš hebrejsky nebo aramejsky, docela ztratí. Asi jako v Božím metru.

Ave maritela
deia metro
ave teve miro
feli teli ora
iuvenirum ave
capielima ore
uda noti aver
uda teve aver
uda teve nome

Znáte-li název této písně (druhá píseň v přehrávači níže), napište mi prosím do diskuse její jméno.

Písně a popěvky z obřadu si můžete poslechnout níže.

Identifikuji ‘Hospodin jest můj pastýř’, ‘Beránku Boží’, ‘Hluboká řeko, já přejít chtěl bych Jordán’, ‘Po Tobě žízní duše má’ a ‘Matičko Kristova, klíčnice nebe’, dál je to na vás. Mnohé písně mají pěknou melodii.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(2 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Krása, umění, Obyčejný život se štítky , , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

1 komentář u Pohřeb ve Strmilově. Masarykovo dítě a keltské kříže

  1. shmoa napsal:

    Take jsem znal jednoho Karlu ,pozdeji mne sdelil ze se spravne jmenuje Cohen ale pro to aby splynuli , se prejmenovali . Take jsem se dozvedel ze rodina byla v Terezine (vsichni prezili) ale po konstatovani, ze meli stesti neb Terezin byl dle vsech zprav co znam ,ukazkovym lapakem s bazeny a skolami a podobne .(Vlastne to bylo ghetto a nemuseli ho tedy ani pracne budovat ,jak jest zvykem jejich ,viz zed kolem Israele) Od tohoto okamziku se mnou jiz prestal komunikovat ac jsem s nim predtim celkem slusne vychazel ,ale asi to pocitil jako nenavist k plemeni. Podobne jako cernosi ,ti jsou jeste horsi ti vypali I chudym soukmenovcum hokynarstvi se revem vypalte tem bilejm svinim mesto

VLOŽIT KOMENTÁŘ