Přiznávám se

Byl jsem v pondělí v Jihlavě, viděl jsem to. Vše nasvědčuje tomu, že po proslulé samolepkové kauze tu máme podobně «hrůzostrašnou» cedulkovou kauzu. Aby kauza pověšené cedulky ve společnosti rezonovala minimálně tak silně jako kauza vylepených samolepek, všichni zúčastnění – včetně obžalovaných – dokonale odehráli svůj part.

Pan Zemánek svým energickým projevem dokonale vystřihl roli neprávem odsouzeného Hilsnera ze Zločinu v Polné, chvílemi takřka nebyla nouze o slzy smíchu a snad i dojetí nad prozřením mladého člověka, který se vyznal ze svého ojedinělého selhání spočívajícího v tom, že se vůbec kdy sčuchnul s A. B. Bartošem a nakrátko byl i členem závadové strany. Výkon pana Zemánka byl skutečně excelentní a (nejen) v kontextu tohoto soudu mu nelze vytknout jediné. Hilsnerovi jeho upřímnost soud neuvěřil. Jaké štěstí, že dnes již nemáme soudy ovlivnitelné davovým hněvem…

A. B. Bartoš i jeho obhájce pak s podobnou grácií činili vše pro to, aby všichni tělem a duchem přítomní v jednací síni co nejostřeji uzřeli, že nejde o nic než o absurdní politický proces na zakázku oponentních politických stran a potažmo celého současného režimu, když svorně cupovali (skrz naskrz chabý) posudek starého pana znalce, *1940 (svůj ročník, jak se na živoucí moudrost sluší, neváhal bezelstně připomenout), odborníka to na «oblast sociální vědy a politologii čárka extremismus» — čímž si srdce mladé soudkyně a podobně švarného prokurátora asi zrovna nezískali.

Ač pan Bartoš stejně jako již dříve pan Zemánek odmítl jakékoli sympatie k historickým událostem spojeným s tzv. «konečným řešením židovské otázky», jakož i to, že tyto umístěním cedulky chtěli v někom vyvolat, neboť ani doličná cedulka, v obhajobě A. B. Bartoše, nedisponovala takovým trestněprávním potenciálem.

Je tak jenom na těchto dvou mladých justičnících, zda i oni prozřou a uznají, že pravda se dá artikulovat vícero způsoby, z nichž nejen ten, kdy si člověk před soudem co nejdojemněji «vyleje srdíčko», by měl a mohl vést ke zproštění viny. Máme-li zde tedy právní stát, a ne pouze jakousi hru na něj, sem tam prokládanou vcelku uctivými, přesto však stále jaksi gymnaziálními besídkami na téma «Soudní jednání».

Uvědomí si ctihodná slečna soudkyně tuto zvláštní konstelaci, kdy se v soudní síni sešlo bezelstné mládí (ona sama) s bezelstným stářím (znalec), aby si přizvukovala? (Ta mládí, vy znalci.) Soudkyně ve své mladosti jistě nestojí o problémy hned zprahu kariéry, podobně jako starý pán též nechce čelit výtkám, že se ke stáru zbláznil, pokud by svými verdikty příliš vybočovali… Jenže – co je to «příliš»? A z čeho vlastně? Z práva?

Snad jedině z práva pohodlně nastartovat, respektive zakončit soudní kariéru. Přitom právě mladým a starým lidem člověk leccos odpustí. Byla by škoda, kdyby to tak nefungovalo i u lidí z justice. Sice všichni dávno víme, že tam se to zrovna hemží samými nadčlověky, ale naděje umírá poslední.

Naděje na spravedlivý závěr soudního procesu, který byl od počátku – dobrá, neříkejme mu politický, ale říkejte si co chcete: pokud něco, kdy jeden člověk i silou své politické strany polemizuje nad 117 let starou událostí, a druhý na něj zase pro dobro své politické reklamy podává trestní oznámení, nebude souzeno jako politika, tak se ty politiky zkrátka nevynulují a ta jedna tam vždy zůstane.

Modleme se – v Jihlavě je mnoho krásných synagog, ba i kostelů – aby tato naděje měla jméno Tereza Jedličková řečená «Ta, která již v mladém květu byla schopna rozlišovat mezi politickou agitací a lidsky nebezpečným jednáním, a proto ji Slepá Spravedlnost bude milovat tak pevně a na věky, jako různí justiční jasnozřivci ji budou nenávidět.» Amen.

No dobře, to amen mi poradil Láďa Zemánek.
Přiznávám se!

Poznámka autora:
V celém procesu šlo o jedinou větu na jediné cedulce umístěné navrch oficiální cedulky, to vše na stromě u místa vraždy Anežky Hrůzové v Polné. Oficiální cedulka předkládala stanovisko oficiální, ta nově – volně odnímatelně – umístěná konstatovala stručný fakt, že za vraždu byl zákonně odsouzen Leopold Hilsner. Nová cedulka dále upozornila na problematiku soužití židovského a nežidovského národa, aby závěrem – pro někoho možná neomaleně či nekorektně – zcela neproblematicky konstatovala:  «Židovská otázka dosud nebyla uspokojivě vyřešena». Kolem této věty se točil soudní proces s Adamem Bartošem a Ladislavem Zemánkem, neboť zrovna tito byli pod ní podepsáni.

Ladislav Zemánek se větou odmítl zabývat s poukazem na to, že jej při jejím spoluautorství zřejmě pomýlila mladická nerozvážnost, A. B. Bartoš pro změnu soudu sdělil, že se mýlí ti, kdo mu podsouvají antisemitské tendence a tuto vágní větu se pokoušejí vší silou spojit s pojmem «konečné řešení židovské otázky».


Epilog — Obhajoba obžalobou

Adam Bartoš na sebe odmítl lít bahno, aby v očích slepé veřejnosti očistil svou bělostnou tvář. A nedovolil to ani svému obhájci. Budiž mu to přičteno ke zlu.

Když do pekla, tak na pěkném koni. Pro pravdu – třeba ať shořet. Toť známá hesla všech kazisvětů, s nimiž měla země česká kdy co do činění. Země česká, který kazisvět to vymyslel…

Adam Bartoš je prototyp vinného nevinného, na jehož statutu všeobecně nežádoucí osoby už nějaký provinční soud nemůže nic změnit. Jeho pro mnohé provokativní politická a publikační činnost, které se důsledně snažil oddělovat, ač ideové směřování české politiky mu to ztěžovalo seč mohlo až do jeho posledního uklouznutí, budou navždy zapsány červeným písmem v paměti těchto mnohých. I poté, co pamětníci jeho činnosti vymřou, všechny bývalé domnělé zločiny A. B. Bartoše budou žít dál v kolektivním vědomí lidstva a bude jich už jenom přibývat.

Vyslovit jméno A. B. Bartoše bude téměř jistě zapovězeno, nebo povoleno jen pro úzký okruh členů určité náboženské menšiny, a to pouze proto, aby jej příznak věčné hanby neopustil ani na onom světě. Všichni, kdož se pokusí revidovat Bartošovo dílo, shledavše, že se v mnohém neodlišuje – až na některé nepodstatné detaily – od práce jiných politických publicistů, a svůj názor sdělí veřejnosti, budou perzekvováni jako popírači šmoa (šmoka Adama, ofic. zkratka stanovená koncilem pod vedením papeže Halixe Chrám-si-spletoniána Třikrát Šestého., pozn. red.).

Již velmi brzy bude na každém člověku, zda se stane kluzkou kapkou, která promaže soukolí této podivné budoucnosti, jak byla nastíněna výše, nebo zrnkem křemene, které pekelný stroj popírání lidskosti A. B. Bartoše možná nezastaví, ale aspoň zpomalí.

Historie se opakuje, abychom se z ní nepoučili.

(Konec patosu, rozejděte se do svých cel.)

Aktualizováno.
18. 10. 22:11 Opraveny hrubky. Teď si to může přečíst třeba sám Satan.
18. 10. 22:22 +Dysklejmr: Text není míněn aby ovlivňoval konání, svobodnou vůli a už vůbec ne osud kohokoli v textu zmíněného i nezmíněného. Veškerá jména jsou smyšlená a pro slušného člověka neexistují, jako pro něj neexistuje židovská otázka. Kdo je slušný, nechť posoudí Josef Zouhar Bůh.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

2 komentáře u Přiznávám se

  1. Anonymní napsal:

    Slovy Chazarky Kateřiny Kočí: Máme justici!

  2. r.m. napsal:

    za alternativní realitou nemusíme namáhavě cestovat s kvantovým urychlovkvašem ani lsd palivovačem, je tu stále mezi námi: https://youtu.be/t-sqPgMDevI (pozor na hlasitost)
    koťátko u vajíčkového granátu působí umělecky zcela moderně
    +
    https://youtu.be/yXg_wE_UxbA
    autorka Eva Larsen odmítá těmito videi nadále lít špínu na svého dědečka

VLOŽIT KOMENTÁŘ