Manifest troubícího řidiče

Troubení povolenoBývaly doby, kdy jsem považoval použití klaksonu za slabost. Na ty, co mi nebezpečně bránili v předjíždění, jsem zásadně netroubil. Často oni začali troubit na mě, asi z těch nervů, že můj klakson stoicky mlčí. Netroubil jsem ani na zvěř lidských rysů, která mi – hlavně v noci – porůznu skákala do cesty, aby mi tím snad výsměšně sdělila, že ani můj zdaleka svítící a hlučící vůz jedoucí přiměřenou rychlostí nemusí brát v jakýkoli potaz. Stejně by z mého táhlého troubení ten hluchý slepec nic neměl, pomyslil jsem si vždycky. Netroubil jsem ani na městské trubače, kteří vytrubují hlavně na rušných křižovatkách, asi z toho napětí. Jako se nerozštěkáte na psa štěkajícího zbůhdarma celou noc, i tyto řidiče je vhodné ponechat bez povšimnutí v jejich hlučné přirozenosti, uvažoval jsem v poklidu. Netroubil jsem, zkrátka, téměř za žádných okolností.

Ale pak se něco změnilo. Začal jsem používat klakson o čtyři sta šest. Troubím třeba na auto v protisměru za horizontem, o němž vím, že tam zkrátka bude, k poctě té prosté skutečnosti, že auta se míjejí zásadně na těch nejnepřehlednějších místech. Předpokládám, že protijedoucí řidiče, šinoucí si to obyčejně prostředkem silnice, už nudilo – stejně jako mě –, když proti nim znenadání odkudsi vyletí vůz a jen tak tak se mihne kolem. Tak teď to mají i se zvukem, třeba můj klakson občas i uslyší. Bořit banální, to bylo vždy moje.

Troubím na ty, co brzdí před každou zatáčkou jen tak ze zvyku; na ty, co i do kopce (!), třikrát. Nejde mi samozřejmě o žádné vychovávání ani bezdůvodnou agresi. Troubím, abych vyjádřil nejvyšší pochopení a soucit s dotyčnými řidiči, kterým zřejmě přičiněním neuvěřitelné nepřízně osudu opakovaně sklouzává, na těch nejneuvěřitelnějších místech, pravá noha z pedálu plynu na pedál brzdy. Pokud je ve voze přítomna jakási technologie (volkswagenovské XDS?), která snad před zatáčkou komicky rozsvěcuje brzdová světla bez přičinění řidiče, pak čestně prohlašuji, že ta moje v nestřežených okamžicích zase «automaticky» troubí.

Troubím na kamiony převážející dřevo, protože je jich stále víc a tato radostná inflace, podepisující se radostně na stavu silnic, nelze přejít mávnutím ruky. Snad nějaký řidič tahače nesjede do příkopy, pod vlivem přemýšlení o tom, proč na něj troubím byť tak lehce a krátce, ale zato dvakrát. I když jakákoli nehoda, kterou neutrpím nebo prokazatelně nezpůsobím, mi samozřejmě vůbec nevadí (ba naopak vítám ji velice – o jednu překážku provozu méně!), neboť život řidiče mne naučil cynismu a otrlosti.

Troubím už i na ty hluché slepce trénující na MS ve skoku pod auto. Zde je to vždy souboj s tělem, které vám ztuhne hrůzou, že jste sebevraha málem přejeli, a odmítá provést naučený pohyb. Překonat to ustrnutí a vmžiku zmáčknout kýžené tlačítko. A držet ho co nejdéle, to je, oč tu běží. Troubím i na profesionální trubadúry. Zde jde pro změnu o postřeh. Musíte zatroubit s prodlevou nejvýše 0,05 s. Jedině tak může být ten, který začal troubit první, dokonale zviklán ve svém prvenství a také v tom, že začal troubit proto, že se mu nelíbila konkrétní dopravní situace. Začne to pro něj vypadat tak, že se troubí vespolek na jakýsi domluvený signál a o jeho emoce za volantem vůbec nejde. Buď, zmaten, okamžitě ztichne, nebo začne troubit o to víc; v každém případě ho, co se týče hluku, zcela přesně a opět s minimální prodlevou následujte.

Troubím i na různé kamery, radary a kameroradary. Čím více blikají a blýskají, na čím nepochopitelnějších místech jsou umístěny, nebo naopak čím nenápadněji se snaží tvářit, tím větší cirkus si ten cirkus zaslouží. Bylo by disproporční, kdyby se k němu nemohl vyjádřit řidič. Troubím na «chytré» zastavovací semafory, u nichž tato chytrost asi tvoří alibi pro to umisťovat je na zhola dementní místa. Ne – tu smutnou pravdu, že tyto zhůvěřilosti reagující na 51 km/h byly v 99,4 % případů instalovány omylem místo značky povolené stotřicítky, by si ve svém tichém zoufalství neměl nikdo nechat pro sebe. Troubím i na obyčejné semafory; zvuk klaksonu nechť je vzpomínkou na dobu nedávno minulého rozumu a plynulého provozu, kdy světla na daném místě nebyla a ani já netroubil.

Troubím na policisty, protože jinak už to ani nejde. Moje troubení nikoho nezdržuje a neobírá zbůhdarma o peníze, toť mé morální odůvodnění extenzivního používání klaksonu při styku s motorizovanými ztrpčovateli řidičova chlebu. «Asi nějaký špatný kontakt – to víte, francouz…» krčívám rád rameny, když konečně sundavám ruku z houkačky, za svitu baterky do obličeje a modrých záblesků s nejapně zářícím červeným STOP. Ano, nezastavil jsem uprostřed noci na stopce maskované blikajícím oranžovým světlem, ano, vylidněnou křižovatku jsem proto projel kriminální rychlostí 20 km/h, ano, samozřejmě vím, že už vám tu jednou auto málem srazilo neosvětleného cyklistu (cokoli organického s inteligencí vyšší než zajíc, co v noci ve městě vstoupí do cesty osvětlenému vozu, nezasluhuje nic než smrt), ano, dám vám ty vaše dvě stovky, ano, nepil jsem, ano, dýchnu vám, ano, děkuji za náustek – dnes už třetí –, ano, samozřejmě počkám deset minut, než konečně vypíšete ten palístek, ano, děkuji, ano, nashledanou.

V případě policisty kolébajícího se napříč vozovkou s červeným terčíkem jsem schopen troubit již z vynikající vzdálenosti, a to i v noci; v případě voyeurů, kteří se za vámi se svou oktávií nerozpakují vyřítit do křižovatky, jako by už nebylo zítřka, musím ještě zapracovat na postřehu – ideálem je vytroubit vůz žebroty ještě než spustí maják a zastavit před ním na pětníku; dělat to tak každý, motorizovaný svízel za chvíli vyčerpá rozpočet na brzdové destičky. Taková hbitost se neučí ani v nejtvrdších kurzech, já však na sebe rád kladu přemrštěné požadavky. Přesně takové, jaké život řidiče se všemi jeho obtížnostmi, zákeřnostmi a léčkami klade na mne.

Od určité doby (cca 2010) patří k řidičově povinné výbavě cynicky chladná hlava. Chladnokrevné netroubení na její důkaz, jak se zdá, přestalo stačit, ať tedy žije chladnokrevné troubení. Klín klínem. Český automobilismus, už tak svírán křečemi dopravního antiznačení, zaplevelení radary a billboardy, směšné nulové tolerance alkoholu a nočního obtěžování PČR na každém kilometru, nezasluhuje nic jiného, než naprostou, umanutou, manýristickou křeč.

Luigi Russolo – Dynamismus automobilu (1912–1913)Lidstvo nebude svobodné, dokud poslední zpeněžovatel dopravních pseudopřestupků nebude viset na střevech posledního objednavatele zpomalovacích semaforů. (Luigi Russolo – Dynamismus automobilu [1912–1913])


Veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Nepsáno pro dfens-cz.com

Aktualizováno.
Policejní nakládačka za přecházení na červenou. A takhle my si tu žijeme…



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ