Festival pro pět lidí. A bez zpěváka

Dívka s pivemPřed rokem (2. 6. 2012) mi fatálně unikl koncert pornofolkového mistra Záviše v dačickém diskotékovém klubu Kostka, kde jsem barda věru nečekal, nebo spíš, že zrovna tam ho povolají.

Proto jsem zaplesal, když jsem se s týdenním předstihem dozvěděl o festivalu Rock na pasece v Jilmu u Studené, což mám, co bych granátem dohodil. Měl na něm vystoupit Záviš a nějaké dvě další kapely. Probíhat měl od odpoledne 13. 7. až do poledne 14. 7.

Okamžitě jsem v záhlaví těchto stránek vyměnil obrázek čtoucí dívky od Picassa za billboard anotující tuto akci se všemi potřebnými údaji, aby se jí mohl zúčastnit i kterýkoliv z těch asi 450 návštěvníků, kteří upoutávku viděli. Více než tři čtvrtiny z těchto návštěvníků navíc zajímala rozhledna Valtínov, což je slabých 17 km od Jilma; byla tak teoretická šance, že na akci se objeví určitá distingovaná audience.

Účast pro mne ale byla velkou neznámou; mé cynické já, které má obvykle vždy pravdu, mi se samozřejmostí říkalo, že na festivalu neuvidím ani jednoho z těch stovek lidí, kteří byli o akci skrze tyto stránky zpraveni. Objeví se někdo z Jindřichova Hradce a okolí? Snad dorazí i něco studenských a jilemských, říkal jsem si. Méně šancí jsem vkládal do mladších návštěvníků z Dačic a Telče, na fejsbuku odkaz na akci zřejmě nevisel, takže se o ní asi ani nedozvěděli, navíc tito jsou až příliš vázáni na své obvyklé Pod Betony, Pod Káčka a Mexxy ve svých maloměstech.

Den před vypuknutím akce jsem místo navštívil, zjistil jsem, že jde skutečně o venkovské stavení, tedy statek; myslel jsem, že party bude probíhat uvnitř budovy, což mi ale nekorespondovalo s případnou hojnou účastí a vůbec s názvem Rock na pasece. Kde je ta paseka? Řekl jsem si, že se nechám překvapit, a nešel jsem po šipce, která už byla nainstalována a ukazovala do houští mezi dvěma chalupami, s tím, že tam půjdu až zítra, až to začne.

v 19.00 jsem byl na místě, tři hodiny po oficiálním odstartováním akce, cedule ZAČÁTEK OD 18 H mne ale trochu uklidnila. Hlavně stihnout toho Záviše, snad ještě nehrál, nebo snad ještě bude hrát. Vše ostatní mi bylo víceméně jedno, takže jsem se ani nijak nedivil, když jsem stanul na oné pasece za vsí, kde už na pódiu hrála rocková kapela, a před ní sedělo na patnácti židlích asi deset lidí ve věku 30–60 let. K tomu plápolal oheň. Zeptal jsem se nějaké máničky, komu mám zaplatit; on na to, že zrovna hraje. Pak jsem jakémusi člověku v motorkářském obleku ne nepodobném těm z různých veselých průvodů, který se mi představil jako Blue Dragon, zaplatil 100 Kč a šel si koupit prvního z půltuctu jihlavských Ježků za 25 Kč, abych byl ve střehu.

Usadil jsem se na židli, po chvíli vedle přisedla dáma 30–35, která na chvíli zanechala vrtění před kapelou, aby mi ukázala svůj černý Nikon. Prý je tu od toho, aby to dokumentovala. Přemýšlel jsem, jestli mi připomíná zpěvačku jménem Gala, Moniku Načevu, nebo Martinu Navrátilovou, a došel jsem k závěru, že asi od každého trochu.

Opodál seděl nefalšovaný starý tramp s bílým plnovousem a kloboukem na hlavě, v šortkách, sandálech a jakési vestě. Prý je z Rakouska, pravila dáma, ale teď žije v Jihlavě. Asi měla pravdu, protože za chvíli s kupány rozkládal původ názvu Jihlava na Igel Au. Dáma pokračovala v hopsání a za chvíli k sobě přibrala starší paní, motorkář-kytarista fotil rej na parketě, jakýsi pětačtyřicátník nabral odkudsi seno a nosil ho na hlavě, další starší dáma, možná deponovaná obsluha z obecní hospody, donesla odněkud z houští další židle a přeleštila je hadrem. Zeptal jsem se jí na Záviše, a ona na to, že ho zná a že je to „děsná prdel“.

Motorkářova-kytaristova kapela měla název The Mask, její ozdobou byl děda v klobouku, který svým pojetím angličtiny zpíval cizokrajný text. Zanedlouho nastoupili The Hickory Jack ze Znojma, zpěvák mluvil česky, ale zněl slovensky. Zvláštní angličtinou zpíval ještě zvláštnější texty, ale muzika nebyla špatná, hlavně když si člověk uvědomil, že všichni ti muzikanti tu hrají skoro sami pro sebe, večer na dost podivném místě téměř bez obecenstva.

Dáma 30–35 říkala, že jí kapela připomíná Doors. Nebo Corrs, dobře jsem neslyšel. Mně se zase zdálo, že slyším melodie z indie songů z 80. a 90. let, tak jsem přemýšlel, jestli to není tak, že když provinční kapela rezignuje na halabala jamování a rozhodne se hrát něco, co má určitou melodii, vždycky dojde k podobným motivům, jaké už byly někde někým použity.

Když i druhá kapela odehrála svůj part, někam zmizela a reproduktory začaly hrát hudbu z notebooku. Zněli Iron Maiden, Elvisovo Love me tender a další rockové pecky a odrhovačky, ale třeba i Pinčin Funhouse. Zapřemýšlel jsem, že to Ty ty ty ty, ty ty dý použil již Ivan Hlas ve svém Karlínu.

Začala být zima, tak jsem si došel do auta pro mikinu. Cestou jsem zahlédl na zahrádce přikrčenou jakousi stařenku, spodní prádlo měla u kotníků, tak jsem ji popřál Dobrý večer. Setmělo se a publikum zatím nabobtnalo k nejvyššímu počtu sotva dvaceti lidí, ale hned poté už někteří zase odcházeli. Pokud vůbec přišla nějaká mládež, tak obvykle ve skupince s poměrem třech samců k jedné samičce, což mi přišlo smutně disproporční, ale jaksi příznačné pro tento dnešní koncert.

Sedm minut po půlnoci jsem konečně zahlédl přicházet vysokou postavu Milana Smrčky alias Záviše, ihned jsem ho šel přivítat: Záviši, ahoj. Pokračoval k motorkářovi-kytarystovi, který byl zřejmě i organizátorem celé akce, kde se u ohně o čemsi bavili. Přešla půlhodina, motorkář-kytarista se ochomýtl kolem mě, že prý tu tak sedím, tak jsem mu řekl, že jinak bych už ležel, a zeptal se ospale, v horizontu kolika hodin mám očekávat Závišovo vystoupení. Prý odjel, ale zase přijede.

Okolo půl druhé se začaly šířit zvěsti, že Záviš zkrátka nadobro odjel, když viděl, že bude hrát pro stěží dvacet lidí. Z nichž jich teď na místě už nebyla ani půlka. Za této situace jaksi sama od sebe ožila dodávka s jihlavskou SPZ a nápisem Catering servis, a hudebníci i stánkaři, kteří čepovali pivo, do ní počali skládat věci. Na pódium s reproduktory hodili plachtu a poté dodávka odjela, načež nepochopitelně zapadla cestou z kopce v přístupové cestě, tam, co jsem předtím uviděl za plotem močit bábu.

Zůstalo nás u ohně pět. Sympatická blondýnka (až zblízka jsem si všiml, že má na bradě piercing, ale to jí reputaci nepokazilo) s jejím brýlatým přítelem, kamarád mladé dvojice, já a dva členové skupiny The Mask – děda-zpěvák a motorkář-kytarista.
Asi hodinu jsme setrvávali v neplodném hovoru, iniciovaném motorkářem-kytaristou, který dílem nadával na uprchlého Záviše a dílem pokládal hádanky, jako proč prd smrdí (aby z toho hluchý něco měl), co je všude kolem nás a ubývá toho (zde odpověď nějak zapadla), a co je tady, a je to tu jen jednou (slečna), který držel pohromadě jen jiskřivou přítomností slečny, ale pak už ani to ne.

Něco před třetí jsme se tak se dvěma muzikanty rozloučili, nechali je napospas svému osudu, a odešli. Už zcela střízlivý – vlastně jsem si připadal střízlivější, než když jsem na tento podivný festival jel –, jsem dvojici odvezl na křižovatku ve Studené a pokračoval ke svému domovu. Vyčistil jsem si zuby a před usnutím přemýšlel, co jsem to zase zažil.

Možná měl pravdu motorkář-kytarista, když tvrdil, že folkaři jako Nohavica nebo Záviš jsou zpychlí, a pro dvacet lidí nezahrajou, kdežto on se svou kapelou klidně pro pět. I děda-zpěvák, když přemýšlel, zda Záviše neodradilo, že před ním hrály rockové kapely, na které mohl těžko navázat. Osobně se mi zpětně nepozdává slovo „statek“ na plakátech, budí to dojem nějakého zfetovaného srazu v barabizně pro ty největší ztroskotance, navíc většina lidí to tak asi skutečně pochopila (taky to bylo v logickém rozporu s místem konání – na pasece). Kvůli těmto chybějícím lidem pak byla celková podoba „festivalu“ ještě horší než nejhorší předpokládatelná varianta.

Záviš - Jilem - plakát


Aktualizováno:
Tak jsme se konečně dočkali, 12. dubna 2014 ve 20. 30 Mistr Záviš vystoupí v dačické Kostce.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Obyčejný život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

VLOŽIT KOMENTÁŘ