Werich 29. 4. 1968. Pražské jaro pod vlivem židovského milénia?

Přetiskuji velmi zajímavý článek, který jsem našel na docela nezajímavé stránce (doslova růže mezi trním). Pod ním doplňuji svůj komentář.

Tuto řeč pronesl Jan Werich před otevřením výstavy na židovské radnici v Praze v Maiselově ulici 29.4. 1968 ku příležitosti Židovského milenia. Převzato z knížky Vladimíra Škutiny „Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werichu“ (nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990, str. 93-98):

„Státní židovské muzeum přichází se stálou expozicí, kterou za chvíli zahájíme. Pro nás všechny je důležité, že se tato výstava obírá tisíciletým životem českých židů a jejich podílem na rozvoji kultury v českých zemích. Jmenuje se ta exposice „Milenium iudaicum bohemicum“. Doufám, že toto označení se stane … nebo může stát známé, jako před několika lety na příklad Velká Morava. Důležité je tady – a zajímavé -, že plán oslavy tisíciletí židovského usídlení v Čechách a založení Pražské židovské obce byl se zpožděním schválen.

To by se dalo vysvětlit tím, že při jubilejích, která se vztahují k době, která je delší než život smrtelného člověka, jsou vždycky nějaké potíže. Na příklad vezměte svatováclavské milenium v roce 1929. Tenkrát se historikové zlobili jeden na druhého, protože se nemohli dohodnout, od kdy vlastně mají začít těch tisíc let počítat. Spíš proto, že v roce 1966 naše zahraniční politika a problematika víc než s našimi problémy byla spojena s problémy našich přátel. A dokonce i s problémy našich zákazníků. Jak víte, náš zákazník, náš pán.

A zlí jazykové tenkrát šeptali, že by prý Arabové a Asyřané a Féničané a Jordánci a Nubijci a Peršané nemuseli rádi vidět, jak se k nám sjíždějí židé z celého světa na milenium a že by to mohlo ohrozit prodej plzeňského lahvového piva na dlouhodobý úvěr. A že by snad dokonce mohli odmítnout naše dary jako petardy, rozbušky a rachejtle, kterých v těch krajích rádi používají k oslavě Allaha a jeho proroka Nasira. K tomu ke všemu navrch ještě vypukly na Blízkém východě události.

A tak musíte pochopit, že bylo úředně doporučeno – tedy skutečný autor zůstane asi utajen -, aby původně plánovaný rozsah zahraniční účasti se zredukoval pouze na hosty ze socialistického tábora. A ještě dříve než toto usnesení bylo doporučeno, pouze ze Spojených států se přihlásilo více než pět tisíc zájemců. A to nemluvím o zájemcích z jiných zemí. Omezení účasti pouze na návštěvníky ze spřáteleného tábora anulovalo smysl této výstavy ideově i materielně. A přitom ani pořadatelům tohoto milenia, a koneckonců ani doporučovatelům, o dolary nešlo.

Šlo jim o toto: na jedné straně ti židé, jejichž předkové v polovině desátého století našli na tomto území svoji novou vlast, chtěli milenia využít k pozvání svých přátel z celého světa. Aby tato kulturní událost se stala naší zemi, naší vlasti, našemu státu důvodem ke chloubě. Abychom se mohli pochlubit, že v naší zemi byly a jsou demokratické tradice a že všechno, co je kulturní a lidské, nám nebylo a není cizí. Naopak. Že už dlouhá staletí je to u nás doma.

Na druhé straně některým žákům Marxe – snad chudáčkové ani nevědí, že Marx nebyl gój – šlo o to, aby se tyto tradice nepřipomínaly, neprobouzely. Jinými slovy jim šlo o to, zachovat status quo hniloby za každou cenu. Takže dnešního dne konečně zahajujeme milenium iudaicum bohemicum v tom duchu, v jakém původně bylo zamýšleno. Řečí dnešních dnů by se dalo říci, že zahajujeme rehabilitaci. Já se však pokusím používat tato slova co nejméně, protože mi připadá, že rehabilitace je něco, co opravuje věci, které se staly jinak než praví zákon, že uvádí do pořádku proceduru. Že opravuje, ale že nenapravuje. Že opravuje chyby, ale nenapravuje křivdy.

Uvádět na přesnou míru pravidla, ve kterých došlo k nepřesnostem, to může dneska každý dobrý computer neboli elektronkový počítač. A udělá to přesněji a rychleji než člověk. Ale nemůže opravit lidské svědomí. A napravovat může než svědomí. Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti. A já přesto uznávám, že i rehabilitace opravná je nutná. Jsme ji dlužni postiženým i sobě. Sobě jako národu, jako státu a jako lidu. Jenže já si myslím, že s touto mechanickou soudní rahabilitací musí kráčet ruku v ruce rahabilitace duchovní. Rehabilitace svědomí. A myšlení. Myšlení nás všech jako celku.

Jedna věc mi nedává spát. A to je, když začnu přemýšlet, kdo byl autorem dob temna, na které tolik naříkáme. A vždycky mi vychází, že to museli být Češi a Slováci. Neboť jaké národnosti byl prokurátor? Jaké národnosti byl muž, který mačkal knoflík k červené žárovce, aby dal prokurátorovi znamení, že obžalovaný se uchýlil od naučené výpovědi a že je třeba přerušit líčení? Já se hrozím domyslet, že to byli Češi a Slováci. Stejně jako ti, kteří ten zvonek montovali. A ti, kteří napojovali odposlouchávací zařízení. Stejně jako ti, kteří v kožených kabátech či uniformách byli suroví na slabé a bezmocné. A co bachaři? A fízlové? A to bych se mohl ptát hodně dlouho a vždycky by mi vyšlo, že to nemohl být nikdo jiný, než řada Čechů a Slováků. A my jim to všichni usnadňujeme tím, že říkáme ONI!

A já si myslím – a jsem si vědom, že je to myšlenka velice nepopulární -, že ale v té špíně měl každý alespoň trošičku omočený prstíček. A právě proto nám bude třeba naučit se myslet lidsky a demokraticky. A logicky. Důležitá práce, protože se týká každého z nás a je docela snadné ji odkládat a také ji předstírat. Ale jestliže chceme být jednou velký národ – a velikost národa není určena velikostí území, nýbrž velikostí ducha – pak nám nezbude nic jiného ještě dlouho, než na sobě pracovat.

Považoval jsem a považuji stále za největšího nepřítele člověka blbost. A z blbosti se narodil antisemitismus. Já nejsem tak vzdělaný jako pan Sartre a stovky jiných filosofů, abych mohl rozřešit nebo objasnit kořeny antisemitismu. Ale vím pudově a vím to jistě, že antisemitismus je jednou z největších příčin neštěstí lidstva. A vůbec ne proto, že ubližuje židům, ale proto, že dovoluje hlupákům, zlým blbcům, nečestným a špatným zbabělcům zbavovat se pocitu méněcennosti. Přitom méněcennosti, která je zasloužená a které se nikdy nezbaví.

Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Anitsemitismus nezpůsobují židi, protože nejde vůbec o židy. Neboť, jak řekl Sartre – nemýlím-li se – kdyby židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet. Je pochopitelné, že po zvěrstvech, kterých se dopustil nacismus, by nebylo ani chytré ani výhodné se hlásit k antisemitismu. A proto vynalézáme slova. Nová slova, vymyšlená prodejnými nebo vystrašenými žurnalisty, hloupými ideology, kterými nahrazujeme slovo antisemitismus.

A to nám dovoluje, abychom na jedné straně oficielně kladli věnec na hrob židům, umučneným fašismem, a současně nazývali Israel agresorem. To nám dovoluje, abychom koncentrační tábory, třeba Osvětim – abych nejmenoval zem -, upravili a ukazovali co věčný pomník nacistických vrahů a současně vyhazovali z univerzit vědce a profesory a spisovatele a nazývali je sionisty.

Kdyby to nebylo tak odpuzující, tak by to bylo k smíchu – ta představa, že říkáme agresor národu, který měl být podle autentických slov prezidenta sousední země vymazán z mapy a smeten do moře. Útočníka, vyzbrojeného nejmodernějšími zbraněmi cizího původu a rozehnali ho jako hejno vrabců za tři dny. A to byli dělníci, rolníci, inteligence a jejich děti a ti to byli, co se ubránili přepadení. A my jim za to říkáme agresoři …

To jsou věci, nad kterými se prostě staví rozum. A tím spíš, že tuto náhražku za antisemitismus k nám přivál vítr od nejpokrokovějších a nejspravidlevějších států na této zeměkouli. Američané mají přísloví, které říká, že je zapotřebí všech možných druhů lidí, aby se naplnil svět. Vždycky bylo, je – a já se domnívám, že i bude na světě víc lidí hloupých a nevzdělaných než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.

Byli a ještě dlouho budou antisemiti. Jestliže tu dneska stojím a mluvím o antisemitismu, ze kterého se rodí fašismus, tak to není proto, abych bránil židy. Nebo abych se je snažil ochraňovat. Protože, zaplať Pán Bůh, židi ukázali, že se bránit umějí a že se bránit chtějí. Když v minulém století pan profesor Tomáš Garrigue Masaryk se angažoval v tak zvaném Hilsnerově procesu, vyčítali mu někteří čeští hlupáci, že je zaprodanec židů. Masaryk jim prý odpověděl, že to nedělá proto, aby chránil židy, ale aby chránil českého člověka před hlupáctvím. Těžko by se to dalo říci lépe.

Já jsem byl vždycky nepřítelem antisemitismu, protože jsem ho považoval a považuji dodnes za svého vlastního nepřítele. A dějiny – a hlavně dějiny posledních 35 let – dosvědčily, že antisemitismus je avantgarda fašismu. A činem obojího je násilí. Útlak. A to jest imperialismus.

Židé nikdy nebyli národ násilníků. Nenajdete v židovské kultuře nic nehumánního. To, co rádi označujeme za křesťanský projev lidskosti, má v židovské historii své dávné vzory. Podle mého soudu židé nebyli a nejsou nijací zvláštní lidi. Vždycky to byl normální lidi v nenormálních podmínkách. Proti přesile fyzické síly, která je obklopovala, se bránili úsilím vyrovnat se silou ducha. A tak tomu je i u českých židů. Víte, není třeba jmenovat všechný velké duchy židovské kultury, které naše země zrodila.

Já jsem hrdý na to, že mezi mými krajany jsou lidé jako Sigmund Freud, Gustav Mahler, Max Brod, Franz Werfel, Franz Kafka, Richard Weiner, Rudolf Fuchs, Egon Ervín Kisch, Otto Gutfreund, anebo Karel Poláček, Bedřich Feigel, Egon Hostovský, Karel Ančerl a jiní vynikající vědci, umělci, spisovatelé v dávné době i ze současnosti.

A proto si myslím, že budeme muset začít rehabilitaci sami v sobě, naučit se myslet demokraticky, protože jsme to částečně zapomněli a částečně jsme neměli čas se to naučit. A to musíme proto, abychom měli svobodu. Ale svobodu takovou tu lidskou, svobodu, co nosíme a máme nosit každý v sobě. Potom snad bude jasnější, že antisemitismus je nepřítel svobody a že svobodní nebudeme – ani my, ani Slováci, ani nikdo jiný, dokud nebudou na světě plnoprávní lidé, to znamená i židé. Pokud židé po celém světě nebudou jisti svým životem a svou existencí, nebude na světě svobody.

No a teďka bychom se mohli jít podívat na tu výstavu. Děkuji vám.“


Editorovo zamyšlení nad Werichovým komentářem a vývojem v ČSSR v roce 1968

Co mne k tomu napadá? Že mám vztek na svou neinformovanost. Nad rokem 1968 se po více než 40 letech stále vznáší oblak mlžení, zapírání a ohýbání faktů. Staří pánové lakonicky nadhazují, že Dubček byl žid a chtěl nám na vlastní pěst importovat závan kapitalismu. Tak samozřejmě hovoří, a jenom nad tím mávnou rukou, jako by k tomu snad ani nebylo třeba důkazů; jako by to bylo samo sebou. Do toho běží neustálý mediální šum, že na politickém tání v osmašedesátém měl zásluhu celý český národ, skoro jako by ten Dubček s Krieglem tam byli nějak navíc. A ejhle. Objevím článek o tom, že v roce 1968 to bylo tisíc let, co židovská noha vkročila na české území (prý ta Ibrahima ibn Jakuba kolem roku 965).

Na Západě bylo v plném proudu hnutí Hippies, zrovna období let 1967-1969 se v rámci květinového hnutí označuje jako Revoluce. I u nás panovala uvolněná atmosféra – Kubišová s Neckářem zpívali dříve nemyslitelné písně, opěvující obecnou svobodu; i film se najednou vzepjal k „Nové vlně“ – Forman protepal malost a trapnost Čechů v „Hoří má panenko“, Herz zase natočil Spalovače mrtvol, což není nic jiného než výsměch antisemitismu zabalený do artového horroru. A ono to bylo zrovna tisíc let…

Až to vypadá, že jsme si tu v r. 1968 udělali takovou malou Hippies revoluci, založenou na tom krásném výročí. Ideály byly docela stejné – jak Hippies, tak někteří naši umělci a politici požadovali svobodu názorů. Pan Werich, při rozhovoru třiašedesátiletý, mimo jiné hlásá naprosto jasně volnou lásku – ovšem k židům. Marxista, sionista, sionismus, antisionismus. Pitomé pojmy! Důležitý je zase jenom ten werichovský ČLOVĚK. Když je někdo člověk, je to dobré. A když je to ještě ke všemu žid, je to dokonce výborné. Žádných další pochybností o takovém člověku netřeba, čteme mezi řádky Werichova projevu. Poťouchlá poznámka, že gójové by si měli uvědomit, že Marx nebyl gój (a je to tak dobře), ho jenom korunuje.

Werich dokonce opatrně našlapuje kolem padesátých let. Ovšem našlapuje kolem nich tak zvláštně alibisticky („A já si myslím – a jsem si vědom, že je to myšlenka velice nepopulární -, že ale v té špíně měl každý alespoň trošičku omočený prstíček“), jako by sám neměl čisté svědomí (jako třeba Lustig). Werich pak říká naprosto jasně, že je nespokojen, jak veřejnost vnímá 50. léta – tedy jako něco, co se jí netýkalo (když se tehdy většinou političtí fanatici věšeli navzájem).

Werich opatrně předkládá svou zdrcující verzi – Češi a Slováci tehdy způsobili utrpení mnoha dobrým lidem. Z toho, jak lpí na kategorickém označení „Češi a Slováci“, můžeme vyvozovat, že tím myslí špatné lidi. Fanatiky, kariéristy. A z toho, jak úpěnlivě zase nejmenuje ty dobré, můžeme v kontextu směle vyvodit, že jimi myslí – židy.

Nedozvíme se z té Werichovy pasáže, jestli lituje oběšeného fanatika Reicina, původně Fridricha Reizingera, nebo Slánského, rovněž židovského původu, který v 50. letech neváhal štvát k popravám lidí (mimo jiné i židů), aby – po tehdejším Stalinově vzoru – utužil víru v socialismus. Ale ten její podivně opatrný, ale přitom docela odhodlaný tón by takovou mrazivou skutečnost klidně mohl skrýt.

Kdepak, když se v té werichovštině „jako když másla ukrajuje“ objeví Češi, Slováci a národ, začně hned znít podivně, jakkoli se jí pan Werich snaží zaoblit a zaobalit (a že se mu to daří). Každopádně nám pan Werich odhaluje zajímavé pohledy; zajímavé tím, že jsou jeho.

Werich se těžko smiřuje s rozdělením světa na Západ a Východ, které předpokládá boj dvou protipólů proti sobě. Žehrá na naše i východní politiky, že nazývají ty (pro)západní sionisty. Obzvlášť bolestně a hořce zní jeho povzdech, že sionismus „k nám přivál vítr od nejpokrokovějších a nejspravidlevějších států na této zeměkouli“ – tedy od SSSR. Inu, SSSR 60. let už nebyl tak předválečně naivní, jako v době, když Werich točil Hej Rup. Se vznikem Izraele si musel zákonitě osvojit antisionismus a další Werichovi nemilé vzorce chování, aby mohl plnit funkci protipólu k (pro)sionistické polovině světa. Werich zůstal naivní až do své smrti. To se cení.

Jsem tak již zcela přesvědčen, že naivní Dubček s naivním Werichem a další umělci, politici a občané očekávali v roce 1968 pomoc Západu; domnívali se, že když nás uvidí, jak se tu bezradně, ale s o to větším vypětím snažíme zavádět socialismus s lidskou tváří, zasáhnou západní mocnosti a nějací hodní lidé ho k nám přijedou dotvořit za nás. Přece jenom bylo to výročí, tak co by nepřijeli. Milada Horáková musela doufat v podobný zásah doslova Boží milosti a věřila mu snad až do svého hořkého konce.

Jenže jak byli Dubček a další angažovaní a ryzí, stejnou měrou zase vůbec nerozuměli tomu, jak byly rozdány karty. A že není radno dohadovat se s jejich rozdávači. Západ i Východ nad nějakým naším socialismem s lidskou tváří i naším skvělým českým tisíciletým židovským výročím jenom mlčky pokrčily rameny, a – asi aby to nebylo horší, než to být mohlo -, přijely od Moskvy tanky.

Zajímalo by mne, jak by byl spokojen pan Werich dnes. Pokud tu něco vyloženě není, nebo je to aspoň tak bezmezně potíráno, je to antisemitismus s antisionismem. Milion dalších, mnohem nebezpečnějších pojmů, ale hlavně činů, se ovšem zase v poslední době vynořilo.

Panu Werichovi posmrtně velice děkuji za kamínek do mozaiky v podobě jeho projevu k židovskému tisíciletí. Jeho řeč mi docela rozjasnila tu temnou záplavu klišé, leckdy polovičatých nebo zcela nepravdivých, která se k roku 1968 permanentně omílají.

O co tedy šlo od jara 1968 do 21. srpna téhož roku v ČSSR? O to, domnívám se, že v tomto období se nemalá část populace náhle, z ničehonic, nadchla pro tzv. socialismus s lidskou tváří. Co bylo příčinou tohoto vnuknutí, nevím; snad i ono židovské milénium a další spiklenecké narážky a pomrkávání v kruhu těchto „lidskotvářních disidentů“.

Najednou jim to do sebe všechno logicky zapadlo – měli náhle pocit, že socialismus byl takto míněn, že měl vyvrcholit odtržením od prosovětského antisionistického konceptu; vyvrcholit vítězstvím „socialismu s lidskou tváří“ s nosnou příchutí jakéhosi spikleneckého spojenectví proti oficiální politice SSSR a naopak pro internacionalismu pod patronací Západu, to jest i (hlavně) USA a Izraele.

Hlavně ke druze jmenovanému státu potom mělo mnoho osmašedesátníků (snad mimo ty pragmatické) jaksi citový vztah, pramenící z protisionistické a tím protiizraelské politiky SSSR a ČSSR. Nepochybuji totiž, že mnozí předkové této osmašedesátnické vlny trpěli – jako židé – v koncentračních táborech. A ti z nich, kteří takový osud náhodou neměli, se zarputile odvolávali na ty, které postihl.

Osmašedesátníci tak chtěli pod dojmem z této neblahé historické zkušenosti a snad i z jakéhosi mystického hlediska (ono zrovna probíhající židovské milénium) zvrátit ideu českého socialismu – a vlastně ideu celého východního bloku, jak ji v Jaltě vymysleli, a po vzniku prozápadního Izraele v r. 1948 utvrdili – , založenou na jasném oponování americkému a sionistickému Západu.

Místo něj chtěli socialismus internacionální, ve kterém by se nehovořilo o sionismu a o „pokukování po západu“; snad i založený na shodné a rovněž internacionální historické zkušenosti (šoa).

Samozřejmě svět byl už dvacet let pevně rozdělen, a tak není divu, že snažení osmašedesátníků přišlo vniveč. Západ jim v nastolování internacionálního socialismu nijak nepomohl, nechtěl si přidělávat problémy; hleděl si svého. Ač mi není známo žádné vyjádření západních politiků k dění v ČSSR během roku 1968 (už to o něčem svědčí), domnívám se, že mnozí západní politici by naše osmašedesátníky v té době označili za blouznivce, kteří nechápou světový řád, pokud už by tedy měli nutkání se k tehdejšímu dění v Československu vyjádřit. Samozřejmě humanistická inteligence, nezřídka s židovskými kořeny, jistě psala apelující dopisy, ale to bylo všechno.

Osmašedesátníci tak zůstali, se svou náhlou hippie idejí zcela protikladného směru socialismu, zcela osamoceni; doslova jako kůl v plotě. Nebo jako Milada Horáková a další „skrytě buržoazní živly“ (nebo jak je režim tehdy nazýval) s jejím osudem v době, kdy se utužovalo celosvětové – i české socialistické – zřízení. Těmto lidem Západ taky nijak nepomohl, ač oni v to možná naivně doufali. Západ to zkrátka neměl zapotřebí.

Dnes na ně vzpomínáme jako na nejrozumnější a nejhrdinštější lidi, jaké kdy tento stát nosil. Co na tom, že místo racionálního posouzení celosvětové situace šlo v jejich případě spíše o náhlý nápad nebo dokonce vnuknutí z přemluvení, a že ta hrdinskost spočívala v tom, že po srpnu 1968, když nevyhráli „naši“, si sundali z klopy rudou hvězdu a hodili ji do popelníku. Třeba i na nějakém zasedání. (Jak naznačuje osmašedesátnice Nina Divíšková ohledně scénáře jakéhosi seriálu typu Vyprávěj, který jí prý připadá přesné.)

Rudá knížka pro jistotu zůstala vcelku; nikdo nevěděl, nebude-li se ještě hodit. Taky ta hrdinskost spočívala v odsuzování vojenské intervence a posrpnového politického vývoje. Samozřejmě ale byla často projevována na místech, která nebyla tolik nebezpečná pro kariéru, a pro jistotu byla ještě posichrována nějakým ostentativním provoláním. Takže když Martě Kubišové chtěli zakázat činnost v rádiu, zpívající diva zašla za ředitelem a zeptala se ho, jestli ji nechce poslat rovnou do plynu (volná interpretace z novinového rozhovoru). Co potom ředitelovi zbývalo jiného, než se Kubišové zastat; koneckonců v rozhovoru sama přiznala, že ředitel „byl rozumnej“.

Takže tolik k roku 1968. Který je nám médii předkládan jako boj idejí a boj na život a na smrt, který jen náhodou skončil porážkou osmašedesátníků na celých dlouhých dvacet(jedna) let, když přitom šlo jen o boj náhle zformované naivní skupiny lidí za „lepší svět“, což ovšem tehdejší politické rozdělení sil ani v nejmenším nemohlo dovolit a dopustit. Když média osmašedesátníky oslavují, že „tehdy měli pravdu“, je to směšné. Pravdu mají jedině dějiny. Ne ti, kteří z jejich vývoje zpětně usuzují, že ji kdysi někdo měl.
Problém osmašedesátníků ovšem nadčasově ukazuje, že chce-li člověk zůstat člověkem, prost všech předsudků a -ismů, často mu to není dopřáno, protože to politika nedovoluje. (To platilo v roce 1968.) Nebo to politika naopak vyžaduje, ale vyžaduje to tak okatě a nemístně, že v člověku všechny předsudky a -ismy generuje. (To platí dnes.)

***

***

Klíčová slova: Jan Werich, Alexander Dubček, osmašedesátníci, socialismus s lidskou tváří, Pražské jaro, srpen 1968, vpád vojsk varšavské smlouvy, sovětská intervence, okupace, normalizace, sionismus, antisionismus, ČSSR, SSSR



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(5 hlasů, průměr: 3,40)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Média, Ostatní se štítky , , , , , , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ