Romové surově napadeni Ramy. Pochod proti ramské kriminalitě policie rozehnala

Černá a bílá„Ty bílá svině, bílá tlamo, bílá m*dko.“

Ještě než si vyučený romský pekař Fero Kulmič stačil v zrcátku zkontrolovat, zda nejde z práce ušpiněný od mouky, jeho žena Aranka, která studuje na architektku, zda jí do vlasů nezavítaly okvětní lístky z třešně, a jejich dítko v kočárku přejet ručkou po tváři, zda mu neteče mléko po bradě, z haluze u cesty vyskákala skupina asi dvaceti lidí a surově romskou rodinu napadla.

Tak tmavé lidi Aranka s Ferem v životě neviděli. Odpřisáhli by, že všichni vypadali jako nejhorší karikatury Romů. Jeden měl prsty, že by s nimi z Brna mohl krást v Praze, ženy se honosily břichy a zadky o velikosti většího Slunce, a ti chlapi – první neandertálec by vedle nich vypadal jako vzdělaný bankéř. Všichni měli oči planoucí běsem.

Arance hned došlo, že na dotaz jednoho dítka z té černočerné skupiny: „Nemáš vzducholoď, dvacet milionů, povolnou mladší sestru a cigarety?“ měla odpovědět jinak. Odpověděla: „Promiňte, velice se Vám omlouvám, ale mám jenom ty cigarety. Tady máte karton.“
A to byla její chyba.

Sluneční žena malému tazateli vyrazila tabák z rukou, ještě než z kapsy stačil vytáhnout hořící větev, kterou by si připálil, a osopila se na Kulmičovou: „Aby tě rakovina vzala – a i celou tvoji planetu! Tak malej si nezalítá, nezašuká a nezainvestuje, jo? Vždyť už umí lézt po čtyřech a deset mu už taky bylo, viď, Giani Armando de Davidsone?“ Giani Armando de Davidson zavrtěl nohama, že má matka pravdu.

Ale to už jeden ze subneandertálců zavelel k útoku. „Vezměte, co máte zrovna po ruce a zabte je!“ Muži pak počali po nebohé rodině házeli prsy svých družek jako pytly cementu. Když po několika minutách tlupa zjistila, že způsobuje bolest i sama sobě, ženy cudně schovaly své vnady za cirkusový stan. Teprve teď začal každý z tlupy bojovat sám za sebe – vlastníma rukama a nohama, neboť nic jiného po ruce nebylo.

Byla by ta krvavá vřava snad neskončila, kdyby na místo bitky nepřišli kromě všech policistů zemí Visegrádské čtyřky a vojsk NATO i ti dva nenápadní pestrobarevně oblečení homosexuálové, vykřikující neartikulovaná liberální hesla, kteří už zdálky vypadali, že jdou pokorně na svou obvyklou hodinu etnografických studií.

Milionová rojnice policistů zatím z uctivé vzdálenosti pozorovala průběh bitky; čert vem Prahu, nejhůř na tom byl Středočeský kraj, kde silničáři nemohli látat silnice, když i v dírách stáli policisté. Tak je aspoň uplácali lopatou. K činu se neodhodlalo ani NATO; mírové nukleární bomby sice zatím úspěšně namířilo na teroristickou rodinu Kulmičových, ale zuřivě útočící tlupa bezbranných lidí, pohybující se v neustálé blízkosti cíle, jim bránila je použít.

Dva pestrobarevní etnografové se zatím liberálně a zeleně pomilovali navzájem a teď už spořádaně šli směrem k mateřské školce. Proč by taky nešli, posledně se to všem líbilo; kuchař dokonce říkal, že chce přidat. Jen učitelky a holčičky staromódně plakaly, že na ně nikdy nevyjde řada.

Když v tom se před ty dva veselé chlapce postavil redaktor Mladé fronty a zlomeně poklekl na kolena. Pestrobarevným etnografům došlo, že je zle. Buď vyhrála volby ČSSD, půl planety zničila jaderná válka, nebo se stalo ještě něco horšího. Ohlédli se navzájem přes ramena, a i přes svoje růžové brýle konečně spatřili ten výjev: všude okolo policisté, na nebi vrtulníky, letadla, rakety.

Redaktor jen pokynul průkazkou Mladých občanských demokratů, ani nemusel říkat: „Běžte a zachraňte zemi.“ Pestrobarevní hoši na nic nečekali a vydali se do epicentra. Nebylo to koneckonců jiné než při slavnostech, kterých si umějí užívat dosyta – všude samé děvky v uniformách; někteří strážníci na ně mlaskali. Takže byli za chvíli v centru dění.

Život Kulmičových visel na vlásku, všude samá krev a vyplacené dávky; vypadalo to dokonce, že dítě vypadne každou chvíli z kočárku. Pestrobarevným etnografům to přitom bylo hned jasné. Ti útočníci jsou Ramové! Ramská kultura je mnohem, mnohem odlišnější než ta romská. (V žádném případě horší, neboť žádná kultura není horší než druhá.) Nikdy v životě Ramy neviděli naživo, vždycky o nich jenom snili nebo četli etnografické brožurky. Teď si na ně mohli sáhnout.

Než etnografové popustili uzdu svým chutím, vybavil se jim zkroušený pohled redaktora. Dnes jde o hodně. Proto jen vyřkli jejich jméno: „Ramové!“

Černočerná tlupa konečně, po několika dnech a nocích, zanechala bezduchého mlácení romské rodiny. Najednou byli všichni jako beránci. Dívali se na sebe a na pestrobarevné etnografy a potutelně se usmívali; posunky naznačovali, že jsou šťastní. Ramové. Tak jim ještě nikdy nikdo neřekl. A jak pěkně to zní!

„Jo, jsme Ramové, dík. Nemáš vznášedlo, padesát milionů, povolného mladšího bráchu a cigarety?“ okřikl ramský chlapec toho mladšího a hezčího z etnografů. „Já nekouřím cigarety, božínku,“ usmál se blahosklonně na desetiletého Rama hezčí etnograf.
A to byla jeho chyba.

***

Romská rodina Kulmičových nakonec z ramského útoku vyvázla takřka nezraněna. Doktor Pomahač jenom vyhodil tři mrtvá těla a ušil tři hadrové panenky podle rodinných fotografií.

Romové pak naplánovali demonstraci ve městě, kde k ramskému útoku došlo. Chtěli dokonce projít až do sociálně vyloučené čtvrti obývané převážně Ramy, ale to už je policie rozehnala.

Konec burleskní povídky, inspirované ještě burlesknější současností.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(2 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Média se štítky , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ