Slouží česká „protirusácká“ propaganda americké ekonomice?

Slouží česká ‘protirusácká’ propaganda americké ekonomice? Domníváme se, že ano. Shrňme si důkazy pro toto logické tvrzení.

1. Stručná historie obchodních vztahů ČR a USA

«S USA na věčné časy a nikdy jinak – protože Nejsme jako oni,» pravil Havel. Od těch dob budiž česká ekonomika nerozborně spojena s tou americkou.

2. Prostředky obchodní směny mezi ČR a USA

České televize od roku 1990 vysílají nepřetržitě, po většinu času, americké filmy a seriály. Mezi tím probleskuje český dotovaný mainstream, většinou s tématikou holokaustu (ano, byli to právě američtí židovští vůdcové, kteří cynicky dopustili, aby Hitlerovo ‘řešení židovské otázky’ nenabylo podoby odsunu, nýbrž likvidace). Obvyklé jsou předělávky amerických či britských (=amerických) stupidit, nezřídka soutěží, typu: přikovej průměrného diváka večer aspoň na hodinu k obrazovce.
Vítu Olmerovi se prý podařilo v roce 1987 získat práva ke dvěma písním Frankie Goes to Hollywood pro svůj film Bony a Klid za jeden dolar, asi proto ty strašné melodie hrají po většinu filmu (FGTH se museli dobře bavit, shlédnuvše výsledek). Tipujeme, že s americkou filmovou tvorbou vysílanou v ČR to musí být podobné: jsou podepsány smlouvy s Američany, aby nám sem za hubičku lifrovali svůj TV-bullshit. Ono už se to pak nějak vystříbří, když se mládež zhlédne v americkém způsobu života – bude nakupovat americké zboží, ba přijede na návštěvu do Země Svobody.
Nelze nepostřehnout, že americký import se soustředí výhradně na nejlukrativnější oblasti. Média (viz výše). Informatika. Jakýkoli informační systém, IT zabezpečení, ale i jenom databázi už nedovedou vytvořit české programátorské ručičky – zde všechny zakázky vyhltají americká, ale častěji americko-izraelská, nebo jen izraelská (což je ovšem často jedno a totéž) konsorcia. A těžký nebo vojenský průmysl. Nemine dne, aby se na nás z fotek nešklebili panáci z PricewaterhouseCoopers se svými balíky dokumentů pro dostavbu Temelína; nemine dne, abychom neslyšeli o Tatře, vytunelované Američany pro sebe a nevinného Bartáka.
Poslední dobou Amerika kromě předraženého šuntu exportuje do zemí bývalého Východního bloku i svoje know-how, to jest např. pobočky velkoskladů (Amazon), kde za almužnu pracují lidští roboti; to vše za hurónského nadšení médií a patolízalské podlézavosti neschopných politiků. V případě ‘vědecké’ spolupráce s Američany (všechny IT zakázky, teď i jakési centrum pro zlepšení účinnosti léčby) jde nezřídka o jednosměrnou spolupráci založenou na tom, dostat se k ekonomicky zajímavým datům občanů podrobeného satelitu.

3. Zlý Rusák, hodný Američan

Hřebejkův košerbiják Pelíšky (Jan Hřebejk, alias Nerudé neprase) předznamenal české směřování k Americe – v příběhu židovských rodin Krausových a Šebkových zaujme postava pravdoláskařského strýce Šebka (Bol. Polívka), adorujícího vše americké, vysmívaná otcem Šebkem-zarytým komunistou (Mir. Donutil). Stejně tak je i v českém denním tisku od r. 1990 bez jediné přestávky až dosud velebeno vše americké. V současnosti se tato adorace týká hlavně Mf Dnes a jejích derivátů (Lidové Noviny) či poměřovatelů (Reflex); zejména pak internetového zpravodajství iDnes.cz. Otevřeně protiruské články (najdeme pro ně označení z dřívějších dob: štvavé), vysmívající se ruskému národu, leckdy na etnické bázi («primitivní asiati, pořád stejní, jako v osmašedesátém!»), nejsou vůbec výjimkou. Rozpitvávány jsou vazby českých politiků na Rusko, aby byly implicitně považovány za hanebné nebo přinejmenším podezřelé. Pouze máte-li čestnou výjimku, můžete s Ruskem obchodovat bez toho, že byste byli označeni za nepřítele demokracie či antisemitu (v případě semity Kellnera, čilého na ruském trhu, taková hyperbola asi nepřišla věrohodná ani českým médiím, a jsme tomu rádi). Ano, dnešní Rusko je, slovy českých médií, antisemitské. Pozná se to tak, že je pravoslavné. Tedy, že Vladimir Vladimirovič Putin klade důraz na církevní základ země, což je v přímém protikladu s tzv. západní doktrínou, která chce za tento základ považovat ‘cokoliv’ – hlavně genderově vyvážené, korektní a dostatečně multikulturní cokoliv. Stručně řečeno, bordel. Ještě jsme neviděli, že by ze skládky povstal aténský chrám. Čeští novináři jistě také ne, ale pevně tomu věří; dodávají si síly k víře svými štvavými články.

4. Spoléhání na staré křivdy a věčná spiklenectví proti Rusovi

Jelikož většina pracovníků současného českého novinového či internetového tisku (čest vý-A-ji-B-mk-B-ám) je přímo či rodově spjata s obdobím 1948-89 (a zejména pak s obdobím 1969-1989), stráveným, stejně jako dnes, informační činností ve prospěch státního zřízení, často se setkáváme se články, které jako by čtyřicet let nezestárly, jen se za tu dobu změnila polarita a přirozeně popisované státy a nešvary. Nedozvíme se, kolik novinářů chce dodnes svými řádky odčinit dávný souhlas s ‘okupací’ 1968, ať už osobně, nebo po generační linii. Manipulovatelní pisálci to nepřiznají. A sami manipulují, majíce k tomu ty nejlepší předpoklady. Běžná je například profilace Mladé fronty Dnes jako denního tisku pro ‘inteligenci’. Z toho, že se ji tak snaží profilovat ti samí lidé – nebo jejich potomci –, kteří ji do r. 1989 profilovali jako plátek rolníků a dělníků, ‘nepovyšujících se nad svůj lid’, plynou zřejmé důsledky. Musely být přepájeny některé spoje, zaprodané imperialistické štváče nahradili zaprodaní rusofilové, fašisty komunisti a neonacisti, svazáky demokrati; sovětská rudá byla nahrazena izraelskou modrou, rudý prapor byl nahrazen americkými a izraelskými zástavami, polibky na letišti nahradila havlovská véčka. «Kdo se politicky neztratil v osmačtyřicátém a osmašedesátém, ten se neztratí ani v době po osmadevadesátém,» čteme mezi řádky apel všech dnešních novinářů, velebících Ameriku s Izraelem a hanobících Rusko. Hrdinové v jejich článcích jsou paliči stohů, obraceči značek, pijani a řvouni na protest, plus další nepochopení rozervanci, kterým režim nedopřál osobnostní rozvoj, a jejichž mnohdy jediným benefitem pro dnešní dobu je adorace současného ekonomického a společenského systému a neutuchající dehonestace toho skončeného před čtvrt stoletím. «Nalezni v sobě kus řvouna, tvoje rodina přece taky trpěla v koncentráku!» čteme mezi řádky další novinářské poselství. Čeští novináři se ve středoevropském prostoru pouštějí už skutečně na tenký led, když veřejně (byť pro většinového konzumenta svých textů dovedně skrytě) hlásají nadřazenost osob židovských kořenů či alespoň osob proizraelsky smýšlejících. Kdo nejde s námi  – nejlépe rovnou z koncentráku, vstříc americko-sionistickému společenskému a hospodářskému zázraku –, ten jde proti nám – s Putinem (který je neonacista), s komunisty (kteří jsou neonacisti) a s neonacisty (kteří jsou neonacističtí neonacisti). Apel na hledání kapky židovské krve, její nalezení a z něho vyplývající doživotní chování ‘platného člena svobodné demokratické společnosti’ je velice zjevný. «Kdo je Žid, určím já.» řekl prý kdysi Karl Lueger, starosta Vídně (dnes mylně připisováno Hermannu Göringovi či Adamu Bartošovi). Nikoli. Kdo je Žid, dnes určí noviny. Nejprve sdělí, že je rozhodně dobré býti Židem, načež začne lítá bitva o požidovštění čtenářů; vypukne skutečný holokaust českého uvažování. Před čtenáře jsou předkládány různé historické momenty novodobého českého státu, aby k nim zaujal jasný postoj, novináři dychtivě hledí na falometr. Neustále připomínaná intervence vojsk varšavské smlouvy, za každou cenu neviděná v kontextu zažehnaného vypuknutí (možná až) třetí světové války, je líčena pouze jako neadekvátní reakce na naši provinční taškařici ‘Pražské jaro / Socialismus s lidskou tváří’. Rusáci přijeli, protože Dubček byl Žid, pomyslel by si z toho dnes leckterý čtenář. Nebo: «Osmačtyřicátý byl puč! To přece nikdo nechtěl, aby se k moci dostal Gottwald a jeho ‘karlínští kluci’!» Opět naprosté zamlčování historického kontextu, poskytujícího mnohdy zcela opačné závěry. A tak dále, a tak dále. Strhat panslavismus, strhat komunismus (vrchní rabín novináře hned po ‘sametu’ asi ubezpečil, že už nad ním mohou beztrestně zlomit hůl), strhat kritiky svazáckého hujerství (v různých dobách byli zvaní různě: fašisti, zpátečníci, imperialisti, osmašedesátničtí sionisti, zahořklí krylovci; dnes se jim říká nejčastěji pomatení neonáckové nebo závistiví komunisti), strhat Rusko. Takřka jediné, co zbyde, je Amerika s Izraelem. A že tedy žijeme v tom srdci Evropy, tak, aby se neřeklo, povolena k uctívání je i Evropská unie. Vše ostatní může shořet. A taky hoří – zatím jen v novinách; zítra – kdo ví? Noviny mají i dnes povážlivě velkou moc. (Byť k tomu, aby ji mít mohly, musí čtenář projevit svou ne-moc. Ale s tímto výchozím stavem noviny počítají a velmi často se v něm nepletou.)
Zmar, který má čtenáře vést ke kýženému uvědomění se a stanutí v jednom šiku s hordami protiruských spiklenců často asijštějších základů, než jaké vyčítají Rusovi, završují interview a ankety s různými ‘osobnostmi’, které mají tu smůlu, že se ve 20. a 21. století vyskytovaly na českém území. Respektive, ony tu smůlu nemají, má ji čtenář, kterému nezbývá než idealisticky přemýšlet, zda by nebylo na škodu ty historky vydat pro vhodnější audienci – možná v menším nákladu, zato ale hebrejsky v Izraeli či Americe.

5. Případ Karlovy Vary, aneb Není Rus jako Rus

Nemůžeme se zbavit dojmu, že otřesný článek Diagnóza Rusák, vypuštěný v předvečer zahájení ruských ZOH v Soči, popisuje patologické chování sotva 10 % Rusů. Těch majetnějších; přesněji – těch velmi majetných. Je to, jako bychom napsali článek ‘Diagnóza: Čechák’, kde bychom se vypsali z toho, jak jsou Češi neuctiví k národním tradicím, jak okrádají jeden druhého, jak jdou přes mrtvoly v zájmu finančního zajištění sebe sama, když tunelují české podniky, nebo třeba prohrávají miliardové arbitráže svým kumpánům. «Vždyť to je článek o českých politicích, nebo o Vladimíru Železném, kampak s ním na nás, Čechy, chodíte?» neslo by se rozhořčeným davem. Kdo jsou majetnější Rusové? Nezřídka právě odpůrci politiky V. Putina. Ejhle, z článku ‘Diagnóza Rusák’ je náhle článek ‘Diagnóza: Oligarcha’. Jenže tím se náhle dostal do pravdivé roviny, která nám mimochodem sděluje, že ani Karlovy Vary nevlastní Rusáci, ale právě ruští oligarchové. A kdoví, jak je to s jejich russtvím. Vsadili bychom se o sekt s vodkou, že se snaží být od Rusů co nejdál – právě proto jsou až v Karlových Varech, aby k nim nějaký Rus nepřeskočil ze Slovenska. A že v kapse se jim často hřeje jeden pas – ten izraelský. Od něhož už je jenom krůček k tomu americkému – a k tomu, aby ten ruský jim dávno propadl. Ne nadarmo média píší o ‘Rusácích’ v Karlových Varech – pokud už o tamější ‘ruské’ problematice musí psát podrobněji – spíše uctivě, ač obecně je pro média Rusák jako Rusák, protože i pro jimi vychovaného čtenáře je přece Rusák jako Rusák. Když náhodou není, média se k takovému všímavému čtenáři nakloní, a bodře mu pošeptají do ucha: «Ale stejně, v tom osmašedesátým nás Rusáci nas*ali, co?»

6. Případ Ukrajina

Také jste už tak zmatení z toho, kdo všechno bojuje o Ukrajinu? Jsou tam opravdu všichni – fašisti, nacisti, neonacisti, komunisti. Možná že i normální lidé, který jde jenom o holý život a přejí si, aby ta pekelná americkoevropská štvanice už konečně skončila jednou provždy. Všechno, co potřebujete vědět, je, že kdo bojuje za Ameriku, je ten dobrý. Co čert nechtěl, z médií se nedozvíte, kdo bojuje za Ameriku. Dozvíte se z nich, kdo bojuje za ukrajinský národ, případně, kdo bojuje proti ‘Rusákům’. V ten okamžik laskavě zbystřete. Když média píší, že někdo bojuje za svůj národ, znamená to obvykle, že bojuje za národ naprosto cizí, ale častěji prostě jenom tak – za peníze (třeba americké.) Když média napíší, že někdo bojuje proti ‘Rusákům’, nebo že snad proti Rusům bojuje kvůli tomu, že s nimi má nevyřízené účty (Leninova kolektivizace jeho praprapředkům zabavila plemenného býka, a že to už je nějaký základ pro makabrózní tarantinovskou pomstu po 100 letech), můžete si být jisti, že v tom žádná historická křivda není, a že je to opět jenom boj jakéhosi žoldnéře – obyčejně oligarchy –, kterého Amerika uplatila, aby na Ukrajině prosazoval její zájmy, nebo ze sebe aspoň udělal protiputinovského šaška. A v budoucnosti ho mohli beztrestně popravit (viz Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí).

7. ‘Dobrá, čert vem politiku. Ale tak aspoň kupujte americký šunt, blbci!’

McCulloch, HotPoint. Jedno sekačka nebo pila, druhé pračka. Říkáte si, co je to za značky, že jste o nich nikdy neslyšeli? My si to říkáme také. Jsou to americké značky. Věru nevíme, čím to, že se najednou objevují v reklamách v Doma Dnes / Ona Dnes. Zřejmě jde o jakýsi předvoj časů budoucích. Vypadá to, že logickým důsledkem uměle vytvářené a zesilované ruské krize, ustící v bojkot všeho ruského, je to, že stejně uměle se nám teď do ČR a na další východní trhy budou cpát americké značky, jako by mezi Evropou a Amerikou netrčel oceán. Vypadá to vlastně, že právě kvůli tomu byla ruská krize spuštěna. Je to nechutné. Americký šunt, živený ležérními normami a aktuální (geo)politickou objednávkou, dnes hrdě konkuruje tomu čínskému. Jedy v potravinách, rozpadající se plastové i jiné výrobky. (Samozřejmě hovoříme o 99 % veškeré produkce, ne o tom patřičně naceněném 1 % high-end výrobků od špiček v oboru.)
Česká republika je dnes satelitem USA se vším, co k tomu patří, tedy i s propagací všeho amerického a zavrhováním všeho ruského. Kdysi byla v ČR propagována jenom americká politika, nyní už i americké výrobky. Kdoví, možná se v budoucnu budeme muset přejmenovat. Siddur nebo Sidorski by mohli česko-američtí komisaři schválit, co myslíte? Obratem dostaneme oběd zdarma v McDonalds nebo KFC dle vlastního výběru.

8. Závěr

Nepochybujeme o tom, že česká tzv. republika je už od svého založení v r. 1918 prodejná coura, která vlastně ani sama neví, proč se stala courou, ba neví, kdo vůbec dopustil, aby spatřila světlo světa, když každému muselo být od samého začátku jasné, že z ní bude zase jenom malá ludra. Ví jen, že okolní mocnosti chtějí její společnost a za tímto účelem si ji vydržují, a že je to tak tedy asi dobře. Více než kdy jindy slouží dnes ČR západním zemím jako skládka jedovatého bordelu, případně odbytiště toho relativně nejedovatého. Normy se zmírňují.
Ale dost zdvořilostí, teď už si běžte přečíst noviny a koupit americké krámy.

Aktualizováno.
Vida, ani ne po roce je článek aktuálnější než kdy předtím.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(4 hlasů, průměr: 4,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Média, Méně krav, zato více volů se štítky , , , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ