Také umíte létat?

Kdysi, v úplných začátcích, se tak rozeběhl, z kopce po chodníku, nadskočil, a chvíli se nesl vzduchem. Během letu mohl kromě standardní vzpřímené polohy zaujmout i jakýsi pololeh. Rychlost letu a jeho délka nebyly valné; postupně jako by ho nějaký odpor brzdil čím dál víc, až se zase musel postavit na nohy. Potom objevil «levitující chůzi» – při chůzi či běhu dělal čím dál delší kroky, až nakonec žádné kroky dělat nemusel, zkrátka se vznášel  tak dvacet čísel nad zemí.

Tento styl pohybu docela oceňoval, neboť byl velmi pohodlný. Ostatní kolem něj trpně chodili obvyklým způsobem, on plul. Z nepřerušovaného plutí těsně nad povrchem už byl jenom krůček k tomu, naučit se létat, vznést se nad hlavy okolních lidí.

S oblibou tuto dovednost používal na různých přeplněných chodbách uvnitř budov. Na co schodiště do vyšších pater, když mohl kdykoli vlevitovat do jeho středu a pak se vynést nahoru. Anebo opačně – zase se snést dolů, když neměl svůj den, a na truc si schválně sletěl skrz šachtu schodiště z nejvyššího patra dolů. Někdy měl i strach, aby létání nějak nepřestalo fungovat, to když se vrhl do hlubiny obzvlášt střemhlavě a bez většího zaváhání. Ale vždy vše fungovalo jak má. Fascinovalo ho to.

Mohl kdykoli proletět otevřeným oknem v jakési budově, třeba velmi vysoké, a snést se bezpečně dolů. Ten pocit byl opojný; skvělý vjem prostoru, výhled na okolní krajinu… Když ho ohrožoval nějaký vagabund či podivné zvíře, vyletěl před ním nahoru. Občas v noci jen tak z legrace levitoval nízko nad silnicí, aby vyděsil projíždějící řidiče.

Spíše však létání využíval k cestování po nejbližším okolí. Nejprve se mu zdálo, že má jaksi omezený dostup, že stoupá čím dál pomaleji, až to nakonec více nejde, nebo se mu nedařilo vystoupat nahoru tak rychle, jak si přál, nebo v okamžik, kdy si přál; postupem času ale získal docela slušnou jistotu v ovládání tohoto svého létacího umu. Ani vysoká výška už pro něj nebyla problémem, též rychlost zesílila, a to jak v horizontálním, tak vertikálním směru.

Rád se jen tak prolétával nad svou obcí a díval se, co je kde nového. S obzvláštní zálibou vlétával do různých střežených areálů, vědom si toho, že na něj je nějaké zabezpečení, stavěné pouze pro chodícího člověka, docela krátké. Jindy jen tak prolétal městem a když spatřil postavu, jež ho zaujala, snesl se k ní na zem a započal družný rozhovor.

Kousek za městem, v lese na mýtině, se vznesl vysoko nad stromy, a letěl do jakéhosi města; možná to byla Vídeň. Bezpečně ho ale znal. Hned jak uviděl jakési věžáky a vysílače, věděl, že je tam, kde chtěl být, a zase se snesl dolů. A došel si do nějakého obchodu, nebo kdesi čekal na kamarády.

Nyní už si život bez létání nedokáže takřka představit; spíše levituje, než chodí; skoro ho ta samozřejmost už unavuje. Ale co se dá dělat, když je to tak pohodlné a ani ostatní nemají nic proti, ba je jim jeho létání docela ukradené. Jen občas nějaké děcko na náměstí křikne nadšením na jiné – «Hele, on létá!» To se pak docela hrdě vznese ještě výše a pobaveně zahlásí na děcka: «Tak si to taky zkuste!»

A co Vy, také jste si to zkusili, létat ve snech?


Psáno pro blog.idnes.cz



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Krása, umění se štítky . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

1 komentář u Také umíte létat?

  1. nazdar napsal:

    Také jsem ve snu létal, když jsem chodil do ZDŠ. Ale šlo mi to tak maximálně 1m nad zemí. Pamatuji si, že jsem udržoval výšku silou vůle. Jinak jsem klesal. Rád bych to zase zažil, ale už asi na to nemám dost silnou vůli.

VLOŽIT KOMENTÁŘ