‘Židé jsou černý mrak nad městem.’ Kauza Kamas-Beer podruhé: Titulky vracejí úder!

Gautag der NSDAPPana Luďka Navaru, reportéra Mf Dnes, dobře vychovali. Ví, že zabíjet lidi je špatné. Ovšem výchova a schopnost zachovat chladnou hlavu a dekorum jsou dvě různé věci a někdy spolu ani příliš nesouvisejí. A tak měl pan Navara v úterní Mf DNES (6. srpna 2013) v rozhovoru s Pavlem Kamasem celou dobu před očima ten okamžik, kdy se od svého tatínka nebo ve škole dozvěděl, co to ten Hitler spáchal za zvěrstva. Možná se tak dokonce stalo o dovolené, kdy ho maminka s láskyplným úsměvem zavedla na výstavu malůvek židovských dětí z koncentračního tábora, jako to o dovolené dělá své devítileté dceři jiná reportérka MfD Monika Binarová, jak se nám v tomtéž vydání MfD pochlubila. (Vskutku zvláštní přístup k dovolené, děsit během ní vlastní děti.)

Navara se celý rozhovor snažil dostat k tomu okamžiku, aby mu pan Kamas potvrdil, že ho tatínek, škola, nebo rodinná dovolená vychovala správně. Prý jestli Hitler skutečně choval k Čechům takovou úctu, jakou jim adresuje ve svých projevech v Kamasově knize, a což pan Kamas nezná české oběti války? Mnoha sugestivními podotázkami směřoval k této dvojotázce. Kamas se nenechal zviklat a Navarovi pouze několikrát lehce připomenul, že on mluví o voze, kdežto novinář o koze, a že jeho kniha Hitlerových projevů vybízí čtenáře spíše ke zkoumání zdařilé Führerovy propagandy a řečnického umění, a ne k takovému banálnímu dotazování se, jaké předvádí Navara.

Z celého rozhovoru mi pak utkvěla v paměti pozoruhodná věc. Totiž, že znalcům zkoumajícím Kamasovu-Beerovu knihu vadí komentáře a titulky v ní. Přiznám se – knihu nevlastním, ač znepokojivý vývoj ohledně její „kauzy“ mne už velmi silně nabádá, abych si ji urychleně sehnal k prozkoumání. Mohu tedy předpokládat, že komentáře v ní tvoří jen minimální část, a sumarizují vyznění jednotlivých úseků Führerových projevů, případně upozorňují na nejzajímavější části. Titulky pak už mají čistě redakční funkci.

Takto, podle Navarova interview, zní jeden mezititulek: Úcta k českému národu. Pokud následují Hitlerovy citace, kde se to hemží českým národem a chválou na něj, jaký jiný titulek zvolit? Samozřejmě vím, co Navarovi a jistě i „znalcům“ vadí. Slovo národ. Znalec Navara a navarovští znalci si pod ním dnes představí něco zcela jiného, než si představoval Hitler, když před 70 lety řečnil k Čechům. Ta mnohoznačnost, různost možného výkladu dnes vadí. (Srovnej: povolení jediného oficiálního, dogmatického názoru či uměleckého směru v totalitách.)

Jedni se spojením český národ asociují veškerý socialistický odboj, možná skauty. A nic jiného, protože politicky nijak neangažovaní Češi se přece zmohli jenom na hajlování na Václaváku. Naopak hovořil-li o českém národu Hitler, myslel ty, co nebyli nijak angažováni směrem do zahraničí, tedy k Hitlerovým nepřátelům, ale byli věrni Říši. Skoro bych si to dovolil geograficky zobecnit, jakkoliv jízlivé se toto zobecnění mnohým může zdát. Český národ během války v podání dnešního společenského bontonu = lidé, kteří se myšlenkami utíkali co nejdál od ČSR, do jiných tradic, zvyklostí a někdy i náboženství – do sovětského Ruska (socialistický a židovský [často se překrývá] odboj), do Anglie, Francie a jistě i USA (skauti); nemnozí židovští partyzáni mohli pomýšlet na svého boha a svůj stát, který měl jednou vzniknout. Český národ během války v podání Hitlera = lidé žijící na území ČR, utíkající se v myšlenkách nejdál k Německu, tedy vlastně nikam, neboť Německo = protektorát Böhmen und Mähren, loajální k Říši, dodržující místní tradice.

Válka skončila; jeden názor na to, co si pod pojmem „český národ“ představit, mohutně zvítězil. V letech 1948-1989 nebylo možné „českým národem“ vykládat nic jiného, než socialistický odboj. Že mnoho jeho členů bylo židovského původu, nebylo ze zřejmých důvodů příliš zdůrazňováno – v 50. letech tu byl Stalin, který nedopustil rozmělňování národa na svébytné partičky, ve stejném období byla československá židovská diaspora, která nevěřila SSSR, ale naopak vzhlížela k USA a Izraeli, peskována kudy chodila; veřejnost nebyla ostentativnímu židovství nakloněna, protože ho hned – a právem – spojovala s americkoizraelským, tudíž protisovětským, sionismem. Od srpna 1968 tu byli zase Rusové, „kvůli tomu židovi Dubčekovi“, jak si tehdy mnozí lidé zoufali. Ani kvůli tomu pak nebylo vhodné dávat si jakkoliv záležet na zdůrazňování internacionálního zaměření válečných odbojářů v nadcházející normalizaci. Že v pojmu „český národ“ mají své nezastupitelné, ba vyvýšené místo i židé, kteří se o něj za války odbojem zasloužili, tak mohlo být v náznacích zmiňováno snad jen v politickém uvolnění v letech 1962–1968. A pak až po listopadu 1989. Ovšem o to hojněji si nyní židovskou úlohu v pojmu „český národ“ vychutnáváme. Najednou se dozvídáme, že u Tobruku, u Sokolova bojovali za český stát s nadsázkou samí židé. Ano, jinak to možná nešlo, než letitou bariéru mlčení prorazit mohutnou oslavou židů-českých vlastenců. Ale stejně. Je teď sedmdesát let po válce, což nedéme šanci i jaksi střízlivějšímu, apolitickému pohledu, kde není vítězů ani poražených, na kterém všude jinde dnes tak lpíme? Nedáme šanci strohé rekapitulaci?

Měli jsme tu a máme odbojáře, kteří se před válkou, během ní, a i po ní v letech 1948-89 (to už se jim neříkalo odbojáři, ale chartisti) ohlíželi po USA a Izraeli. Jak se nyní daří těmto dvěma státům, jaký byl jejich přínos pro Českou republiku v nedávné minulosti, a především, jaký je nyní? Diskutabilní, řeklo by se diplomaticky. Euforie s entuziazmem vyprchaly, zbyla spíše deziluze. Zrovna tyto dva státy se staly synonymem novodobé nesvobody a hlupství, kdeže loňské sněhy jsou. Navzdory tomu, lidé, kteří si za své modly zvolily USA a Izrael, nejsou nijak vysmíváni. Ba velmi naopak. Mnohem více odbojářů vzhlíželo k SSSR. Ti jsou dnes všem médiím leda pro legraci, i váleční hrdinové, například Alexander Beer. (Zajímavé příjmení.) Jak se mohli bít za něco, co Reagan vynesl v zubech! Šmokové, a já nevím jak je v médiích nazývají. Rusko si dnes nevede špatně. Nejhůře ze všeho to ovšem odnesli lidé, kteří nekoukali ani na západ a „blízký“ východ (což je ve skutečnosti dosti daleký jihovýchod), ani na východ, ale jenom se tak rozhlíželi kolem sebe, co se to na český stát valí za pohromy ze všech stran. Takových lidí bylo nejvíc. Hitler, Stalin, normalizace, demokracie. Kolikrát už to, v mnoha těžkých chvílích, vypadalo na konečnou stanici, ale vždycky potom následoval stejný režim s jinou slovní zásobou. Není čas tuto neangažovanou většinu českého národa, která vždy měla nejtvrdší chléb – a má ho dosud –, rehabilitovat? Není čas se k ní hrdě přihlásit a nenalhávat si sounáležitost s mocnostmi, které s Čechy a jejich údělem nikdy neměly nic společného, v kritických chvílích se nám od nich nedostalo žádné podpory, a nyní je jejich prospěch Čechům nejasný?

Tak média naplivala na „nerozhodného“ Háchu, nerozhodného Beneše zase vyvýšila. Naplivala na období 1948-89, vyvýšila jaro 1968. Dnešek staví na piedestal média čím dál tím víc, máme si vážit dříve samozřejmých věcí. V bahně se dnes válí pojem „český národ“ v jeho nejstarším vlasteneckém pojetí, jak ho (bohužel?) chápal i Hitler. Třeba chvíli hajlující, ale český, původní a na jemu obvyklém území, ne někde v emigraci. Bahnem je s neutuchající agresivitou a posměchem válen celý Hitler, jako by nestačilo, že se zastřelil ještě před koncem války. Jako by nestačilo, že dopustil své fatální selhání s názvem „Konečné řešení židovské otázky“, které si nejprve samo muselo dodat odvahy tím opovážlivým názvem, jehož absurdní plán snad musel být schválen ve stresu, spěchu a ve stavu změněného vědomí, a které vedlo k Hitlerově porážce ve válce, když se opozice konečně zmátořila – teprve poté, co začali umírat lidé židovské víry. Vážně – pokud chtěl Hitler z Německa vyhnat neněmecké boháče, proč nechal v koncentračních táborech umírat chudáky? Neční právě tato otázka nad vším tím souzvukem nekompromisních hlasů moderátorů v TV dokumentech, čtoucích skálopevné komentáře o tom, že Hitler už od narození věděl, že chce plynovat lidi a říkat tomu Konečné řešení? Někdo by namítl, že Hitler vycházel ze svého Mein Kampfu, takže přece muselo být předem jasné, jak to dopadne. No, to je jistě ta správná logika. V tom případě je mi jasné, proč tolik lidí odvolávajících se před soudem na svou víru a lásku k bližnímu, vraždí. Jednoduše vycházejí z Bible, knihy plné (mimo mnohé jiné) nenávisti a násilí.

Další kardinální otázka zní, zda nemohly světové mocnosti vybíjení nevinných nuzáků zabránit, nebo ho aspoň omezit. Zdá se totiž, že mohly, ale nic pro to neudělaly. Pro svoje lidi. Srdceryvné příběhy o jednotlivcích, kteří za války na vlastní pěst zachraňovali židovské uprchlíky, čtu už dlouho mezi řádky jako přiznání viny těch mocností, prý nakloněných židům, které v rozhodujících chvílích bezostyšně zahálely. Systém naprosto selhal, možná zcela úmyslně. Ještě že tu máme těch pár Wintonů a Schindlerů, kterými tuto celoplanetární chybu proti lidstvu můžeme přehlušit. Tedy musíme. Z takových okamžiků války se skutečně dělá zle.

Pokud revidujeme pohled na historii, děje se tak jenom v reakci na bývalou revizi. Kvapem omlouváme sudetské Němce, ale to jenom proto, že komunisti je pomlouvali. Ale omluvit šmahem všechny Němce a ideu národního socialismu, to ne, k tomu nikoho ani nehne. Co omluvit – uznat, že nacionální socialismus byl v daném historickém období jedním z možných politických přístupů, vedle sovětského socialismu ustícího v občasné čistky a hladomory, to snad není ještě omluva. Ta licoměrnost rozesmívá. Vědí ti lidé, kteří se jenom bojí pomyslet na to, že by nahlédli Hitlera jako politika, a ne jako vraždícího Satana, že se bojí zbytečně? Pokud je pravda, když někteří lidé říkají, že kdyby Hitler zvítězil, tak se nenarodili, je to jistě otřesné a jde z toho strach, ale ten pramení jenom z toho, že se narodili, a takhle zpětně o tom teď mohou přemýšlet. Epikurovské „Když jsme my, není smrt, když je smrt, nejsme my“ si zde vyloženě říká o parafrázi.

Pokud jste přečetli řádky výše, je vám jasné, kolik úvah, myšlenek a pocitů se dere do vědomí jen s vyslovením jména Hitler. Mají vesměs všechny tu úžasnou vlastnost, že se jimi každý může zabývat ve své hlavě a navenek normálně fungovat. Kdo chce nad nimi uspořádat veřejný proces, zatáhnout do toho další lidi, asi měl ve své hlavě příliš malý prostor. Celý Hitler je dnes paradoxně mrtvé téma, opravdu beznadějně umrtvené mnohaletým výkladem dějin. Perzekucí těch, kteří se tím tématem zabývají nebo se o něj jenom zajímají, ovšem podivuhodně ožívá. Najednou se chystají opulentní soudy, všichni přeplaceni, předem zaplaceni, připraveni. Připraveni na co? Že se seschlé sedmdesát let staré bahno zamele, vykoukne z něj kostnatá Führerova ruka a stáhne celou judikaturu s sebou do pekla, nebo kam vlastně? Přijdou pogromy, začne se vydávat nový Stürmer? Dnešní systém to nedovolí. Je tak komplexní, jištěný a zabezpečený, až tomu lidi sami nemohou uvěřit a v paranoie hledají, jestli někde není dírka. V Německu jsou neonacisti rozprášeni jako nikdy předtím, počty jejich obětí jsou zanedbatelné; víc lidí tam zabije blesk za týden. V Hitlerově zemi! Jak to asi potom musí vypadat v „českém národě“, který chtěl Hitler vyhladit, jak všichni už od skončení války dobře víme. Německo 1933-45 se dnes nemůže opakovat, nic a nikdo to nemůže dopustit. Dnešní systém je mnohem pevnější, než ten Hitlerův.

A zatím znalcům vadí redakčí titulky v Kamasově knize. Měl je snad napsat do uvozovek, aby vyjádřil jejich výlučný vztah k následujícímu textu; uvozené by byly v pořádku? To budeme soudit nicotná typografická znaménka? Nebo měl pan Kamas na úvod knihy umístit kratičkou noticku, že komentáře a titulky se vztahují pouze k textu, a nevyjadřují názory redakce, natož jakékoliv jiné názory? Budeme soudit přítomnost nicotných noticek? A na základě takových nepatrných nuancí vyrábět diametrálně odlišné posudky a tresty? Máme toho zapotřebí? Inu, asi máme a budeme. Hitler měl prý kdysi parlament za zbytečnou žvanírnu, tak mu přirozeně chceme dokázat, že neměl pravdu. Úplně nejzbytečněji se totiž bude žvanit u soudu, který hodlá soudit redakční titulky.

Homosexualita je černý mrak nad městem

a) "Hitlerova úcta k českému národu", b) "Homosexualita je černý mrak nad městem". Který titulek vás uráží víc? c) je správně. "James Blunt má nové album." (sken studentského článku z Mf DNES)


Ve článku je umístěna miniatura obrázku německého plakátu z roku 1939, zvoucího na „Gautag der NSDAP“. Zaujal mne téměř česky vyhlížejícím heraldickým lvem, nad jehož hlavou je hákový kříž, jako tam v letech 1948-89 byla rudá hvězda. Vypadal by snad nějak takto československý znak, kdyby Hitler vyhrál válku? V roce 1960 by ČSR možná dobudovala národní socialismus, takže by se přejmenovala na ČSSR…



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Méně krav, zato více volů se štítky , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ