Židovina #1: podomní žebrota České pošty

Dávám srdce dětemSe smrtelnou pravidelností každý pracovní den v 10:40 navštíví můj a sousední domy poštovní doručovatelka (tedy pokud na silnici neleží vrstva sněhu a ledu, to pak poštovní vůz přijede s jiným řidičem mimo časový stereotyp, nebo raději vůbec), aby do schránek v rychlém sledu vhodila psaní. Pak už jen zaječí zpátečkou, zabrzdí, zařadí vpřed a na rozloučenou odhrábne hnanými koly, ve spojce bratra neznajíc. Den co den, rok co rok.

Každý druhý týden, obvykle ve čtvrtek, vyplácí důchody. Shodou náhod jsem tentokrát byl při tom a mohl tak průběh výplaty odposlechnout.

Nevhazujte reklamu, porušení se trestáIlustrační foto (zdroj: internet)

Celkem klasika. Pozdrav, pošťačka s cvikem agenta StB postřehne změnu prostorové konfigurace kuchyně, způsobenou posunutým stolem, avšak docela nešpiónsky si to nenechá pro sebe. «No to víte, přes ten stůl jsem nedosáhla na stahování rolety, jsem už chromá, musím si pravou ruku takhle přizvednout levou,» odmění všetečnost poštovního zvěda babička svou zpovědí. «Áha,» vydá doručovatelka tupý zvuk k odpovědi, v jejíž lhostejnosti se značí buď princip «jedním uchem tam, druhým ven», nebo naopak zvýšená aktivita mozku zpracovávajícího slyšené pro pozdější zápis do kartotéky. Dvojnásobné přepočítání vyplácené částky, vše souhlasí, stařenka poděkuje.

Ale co to, hlas doručovatelky náhle přechází do ještě strojovější polohy: «Můžeme vám nabídnout takovou samolepku, je to na pomoc děckám s nemocí motýlích křídel…» Tím plurálem jsem si jistý, doručovatelka nehovořila za sebe, skrývajíc tak svoji provinilost. Samolepky jsou, ejhle, za klasicky žebravých třicet korun. Babička, narozena koncem 20. let 20. století, se ostražitě ptá, zda-li pak nebude musit platit každý měsíc (ať-žije-volný-trh-a-Václav-Havel!). Prý že ne, jen si tu samolepku koupíte, a už pomáháte. «Já vám to nenutím!» udeří pošťačka chladným hlasem, aby u své oběti došla kýženého soucitu, netušíc, že já a celé spravedlivé lidstvo by jí na to odvětilo: «Výborně, v tom případě to nechci.» A tak babička hledala po kapsách 30 korun. Provinilost poštovní doručovatelky by se dala měřit peoplemetrem: «Ježiš, dejte mi dvacku a je to…» 30 korun nalezeno, samolepka obdržena, doručovatelka zmizena. Otázky vyvstány.

ZDE se ku příkladu dozvídáme, že za sedm měsíců trvání poštovně-charitativního projektu «Život dětem», jehož jediným viditelným výstupem je nejobyčejnější samolepka 7,5 × 7,5 cm s nápisem «dávám srdce dětem», bylo vybráno –– celých 864 915 korun.

V Čechách máme 2 870 000 důchodců. Předpokládejme, že z nich (nejméně!) polovina, tj. 1 435 000 poštovnímu tlaku podlehne a samolepku si koupí. Jednou za rok (neboť opakovaná charita není charitou). Za sedm měsíců je to 837 083 důchodců.

Jak je možné, že 837 083 důchodců zakoupením samolepky za 30 korun přispělo na charitu 864 915 korunami? Mám takovou teorii. Nepřispělo nakonec 864 915 důchodců jednou korunou?

Jaký je vlastně přínos takové sbírky, když léčba jednoho opravdu nemocného děcka stojí cca 20 000 000 korun (britsko-česká mediální celebrita Aisha)?

Pošta chce letos dosáhnout padesátimiliónového zisku. Bez dotace to však prý nepůjde, tvrdí článek ZDE. Ale se samolepkami by to jít mohlo, neboť 1 435 000 důchodců × 30 Kč = 43 050 000 Kč. Po odečtení jedné charitativní koruny (viz teorie výše) je to stále hezkých 41 615 000 Kč. Otázka, která se přímo nabízí – nekončí tedy většina vybraných peněz na účtu České pošty?

Otázka, která se nabízí obecně vzhledem k dnešní ekonomicky obtížné době (nemocné děti prominou) – není tato «bohulibá» sbírka pouze jedním z chapadel zadluženého státního podniku jménem Česká pošta?

Na tyto otázky nechť si každý odpoví, po zaplacení charitativní částky na výzkum leukemie, sám.

Sběrače víček a další přispěvatele na dobročinnost beze smyslu bych si však přesto dovolil závazně varovat: ohavné jednání, kterého se na vás různí výběrčí daní pod záminkou charity pro třetí stranu často dopouštějí, a které svým tolerováním legitimizujete, na území České republiky není normou, nebylo a nikdy nebude. Jste spolupachateli – a tak na vás jednou bude (nejste-li důvěřivý důchodce, kterým pro tentorkrát odpustíme) nahlíženo.

(Webové stránky neziskovky Život dětem ZDE, fejsbuk ŽiD ZDE)



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 4,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ