Zpráva o stavu copycenter v Brně ve 21. století aneb Náhoda je blbec – ale sakra dobře předvídatelný blbec! aneb „Přítel není doma…“ čili Dobře maskovaná neochota aneb O místě, kde všechno jde, když se chce


//Pozor, text má prý více než 2000 slov; já jsem ho přečetl za 10 minut.

(To je doba, za kterou v Brně odpoledne ujedete autem asi 1500 m.)

Člověku, který rád kreslí a maluje, se to může stát až překvapivě snadno. Takový ošklivý nepěkná věc.

Když si bude chtít nechat něco vytisknout, může zjistit, že to nebude tak snadné, jak si myslel.

Takový člověk zkrátka čas od času – zvlášť, když se domnívá, že jeho tvorba má nějakou hodnotu (na rozdíl od hodnoty jeho mrzkého života, který by během vysilujícího procesu tvorby díla rád ochotně vyměnil třeba za bednu s rybami) – pojme podezření, že by bylo dobré si nechat něco vytisknout na čtvrtky formátu A3.

I najde si ve městě tiskárnu, která je takového výkonu schopna. Moje volba padla na tzv. copycentrum Pöyry na Botanické ulici – jednak mi to znělo jaksi solidně a navíc spíše švédsky, než německy, čemuž jsem přisuzoval, že kvalita provedené práce bude vysoká, avšak cena naopak přiměřená. (No, teď jsem to schválně zadal do Googlu – a ono je to finské jméno. Těsně vedle.)

Z mapy mě také potěšilo, že nablízku je Fakulta informačních technologií. Tam jsem byl všehovšudy asi třikrát a navíc z důvodů s IT spíše nesouvisejících, ale přesto chovám k té budově nějakou zvláštní úctu, kterou nedokážu vysvětlit. Možná to bude tím, že ji pokládám za jakousi enklávu normálního, lidského světa v oceánu zpupnosti a nepochopení.

Což je pocit, který mi vytane na mysli vždy, když vidím, jak se z fakulty potácejí na denní světlo stvoření různého pohlaví, byť je, ve vytahaných svetrech, někdy nejde ani rozpoznat, protože u dam často absentuje make-up (také ho naprosto netřeba – renesančně světlou pleť kompletně zajistí svit LCD obrazovky v potemnělém pokoji a tváře se do zdravé nachové vybarví po zapití úspěšně naprogramovaného algoritmu posvátným iontovým nápojem celé IT komunity; tedy doufejme, že alespoň s výjimkou nastávajících maminek) a muži s velkým M (mainboardem, samozřejmě) zase naopak absentují u holiče – hardcore ajťáci již od roku 1977.

Těm stvořením vidím na brýlích, že se snaží uniknout z toho nepřátelského prostředí, kde se vás lidé na ulici mohou zákeřně zeptat na cestu, ale v jejich otázce bude chybět C:\\.
Bez ztráty vědomí (z otravy kyslíkem) a naopak bez získání pigmentu prchají zpět do svého pokoje s PC, kde opět naleznou chuť k životu.
Někdy jako bych nechtěl být v jejich kůži. Ale vzhledem k tomu, jak jsem prostředí a návyky těchto lidí důvěrně popsal, jsem v tom taky asi až po uši.

Ale zpět k tématu. Aspoň jste viděli, jak se dá rozvést věta «Potěšilo mě, že nablízku je Fakulta informačních technologií.» :-)

Tak jsem se ke copycentru – nebudu popisovat po jakých peripetiích, protože vám to asi nic neřekne a mně to cit do pravé ruky, znavené tahy tužkou během boje s tou nekompromisní, životu a duševnímu zdraví nebezpečnou svobodou, kterým je panensky prázdná (zdařilý oxymorón) čtvrtka papíru, nevrátí – vypravil.

V autě (volil jsem mezi tramvají a svým vozem, nakonec volba padla na něj – ale jenom proto, že mi přišlo jaksi důstojnější a zaslouženější jet zpět po úspěšném vytištění práce, tedy po skončení celého tvůrčího a posttvůrčího martyria, nepostrkován v MHD lidmi, kteří nevědí o mé odyseji) jsem měl prostor k přemýšlení, zda-li takřka kompletní část z tříkilometrové trasy k tiskárně není shodou okolností nějakou hlavní dopravní tepnou, protože jsem tu trojici kilometrů jel 20 minut.

Protože rád myslím na všechno, znovu jsem se děsil představou, že na místě nebudou mít zařízení k přečtení mé standardní paměťové karty, na které jsem měl uložených příslušných šest obrázků, a celé sebetrýznění tak přijde centimetr před mým cílem vniveč – byly čtyři hodiny a v pět v copycentru Pöyry zavírají.

Tato představa mě svírala už podruhé – poprvé jsem tuto variantu vývoje situace pojal, když jsem rozmýšlel, zda by nebylo vhodné pojistit zdárné finále uložením obrazů na FTP server. Ale s pobaveným úsměvem jsem ji zavrhl.
Sofistikovaná instituce schopná výtisků A3, jakou musí být toto copycentrum Pöyry, jistě disponuje několika prašivými čtečkami nebo ještě prašivějšími sloty na paměťové karty. Přece nebudu ztrácet čas nahráváním zdrojových obrázků na internet (byť by to v mém případě trvalo pouze cca 5 minut).

Na opačný konec své tabulky řidičských rekordů jsem zapsal 3 km / 20 min, vystoupil z auta a šel o ulici dál, kde už se skvěl bytový dům s tím švédsko-finským nápisem. Přišla moje chvíle.

Krátkovlasé ježaté paní jsem vyložil, o co mi jde, byť trochu s předsudky, protože mám vypozorováno, že z ježatých paní se často stávají paní naježené, nepříjemné. (Capillis omen?)
Paní nicméně docela zkušeně přiskočila na židli k PC, z čehož jsem usoudil, že technický problém «mezi klávesnicí a židlí», který by zamezil vytištění mé práce, snad nenastane. «Kde to máte?» «Moment…», doloval jsem paměťovou kartu z peněženky. A to jsem neměl dělat.
«Jo, vy to máte na tomhle, tak to bohužel.»

Takže… moji paměťovou kartu, o které jsem se až do této památné chvíle domníval, že znamená bezproblémové oboustranné potištění tří čtvrtek A3, ježatá paní zredukovala na «tohle».
A v druhé části věty, kterou bych já, kdybych se dostal do podobně neskutečné situace, stavěl takto: «Tak teď jste mě zaskočil; nevím, jak je to možné, ale tenhle napohled moderní stolní počítač skutečně nemá slot na paměťové karty, a já si sypu popel na hlavu, jaký jsem pitomec, že mi na stole ještě neleží moje/kolegova/šéfova čtečka karet.» se jí povedla ještě brilantnější redukce do jednoslovného «Bohužel.»

Kdo by si myslel, že jsem zůstal stát jako opařený, dočasně neschopný myšlenky, slova a činu, tak by se mýlil.

Hlavou mi běželo, jestli mám křičet, že Švédi to v téhle vídeňské zatáčce měli jednoho léta roku 1645 dotáhnout do konce, že by se mi pak třeba v podniku se švédským názvem dostalo kladnějšího přijetí plavovlasou seveřankou, co by neměla ježatou hlavu a hlavně by měla pokročilejší technologii, do které bych mohl bez rozpaků strčit svůj nerozměrný výlisek z černého plastu o kapacitě 2 GB.

Nebo jestli v tom polo-čekárním předsálí u přepážky (spíš předpeklí, protože tohle je prostě peklo) aspoň neudělat bordel (nabízela se spousta volně ložených letáků), jaký Torstenson neviděl.

Nevýslovným sebezáporem jsem ale nakonec dospěl k přesvědčení, že nejlepší bude zachovat si tvář.
Na lakonické zakončení paní kopírovatelky, zhruba ve smyslu «Zkuste to v jiném copycentru tak padesát bloků odsud, a kdoví jestli tam ještě mají otevřeno» jsem tak odpověděl «Tak já to tedy zkusím.»

(Předtím, po jejím lakonickém «Bohužel», jsem tedy dal průchod ďábelskému smíchu, při kterém se mi promítl celý život a to, jak jsem váhal, zda obsah paměťové karty neuložím pro jistotu ještě na FTP, a zavrhl jsem to jako zhola zbytečné. Ale to byla čistě psychická záležitost.)

A tak jsem to zkusil. Co teď. Za chvilku čtyři pryč, v pět ti ježatci zavírají. V ideálním světě by přece stačilo zeptat se libovolného člověka narozeného 1. 1. 1970 a později, kterého bych zrovna zastihl, jak se dobývá do domu, zda má a půjčil by mi čtečku karet, nebo jestli má počítač, že bych si to z karty přepálil na CD či nahrál na jeho USB disk. A on by mi přece vyhověl, kdyby byl aspoň z poloviny tak rozumný a vstřícný, jako jsem já. Začínal jsem přemýšlet z počáteční omráčenosti.

A tak jsem se ptal. Žen a dívek tak, jako večer hovořívá majitel vinotéky a soukromé knihovny v jedné osobě ve druhé půli svého života, vlídný muž slabší tělesné stavby, zato s dýmkou a vousy, ke svým krásným ženám a dcerám, když dočetl moudrou knihu a upil trochu vína, ve kterém je přece pravda. Nikoho takového neznám, ale také se vám ten popis tak zamlouvá jako mně?

Zkrátka zrovna tak moudře a pravdivě jsem hovořil. Klidně a rozvážně jsem svůj malicherný problém vyložil, aby se v něm všichni vyznali.

Odpovědí mi bylo chování, které jsem nazval «dobře maskovanou neochotou».

Tu jsem zastihl dvě slečny, kamarádky, které jsou v domě «náhodou» jen na návštěvě. Tu jsem zastihl mladou paní, která «s počítačem neumí», a když jsem namítl, že toho netřeba, že bych si na 90% dokázal sám během pěti minut poradit a svůj problém vyřešit, pokud by mě k PC jen usadila, dozvěděl jsem se, že «manžel není doma». Z čehož mi bylo jasné, že paní došly argumenty. (A že manžel možná skutečně není doma.)

Tu jsem se od slečny dozvěděl, že «přítel není doma». Co by ten měl mít společného s mým problémem, zeptal jsem se. Nu slečna má prý doma počítač jenom přítelův, a ten je zaheslovaný. «Ach ano, ta technika, tam platí úplně jiná pravidla», vzdychl jsem. «Jistě před sebou chodí oba nahatí, ale počítač mají každý zaheslovaný.» Pak mi nezbylo než kompenzovat slečnin údiv dobře míněnou větou «Ale ne, nezlobte se, to je docela v pořádku, já to mám také tak». Protože to také tak mám.

Ženu středního věku jsem zastihl nakládat do kufru auta svou IT- a foto-techniku. «Omlouvám se, že vyrušuji. Čtečku paměťových karet u sebe náhodou nemáte?» Kdepak. Ke cti paní bylo, že se na chvilku zamyslela a evidentně hloubala, zda takové zařízení už někde neviděla, předtím než mi řekla, že čtečku nemá. No, asi ji opravdu nemá. Vzápětí ale ta brýlatá, neostýchavě prošedivělá (to se cení!) paní odhodila svou mile zamyšlenou masku a uzemnila mně dotazem, zda mi nepřipadá drzé ptát se lidí na ulici. A ohradila se, že na řešení mého problému prý jistě existují nějaké instituce.
Když instituce nestojí za nic a neoplývají základním vybavením, co má člověk v cizí čtvrti dělat, rezignovaně jsem jí sdělil na odchodu.

Neptal jsem se samozřejmě jenom žen a dívek; stejně nevalnou naději na řešení mého problému jsem nacházel i u mužů různého věku, z jejichž úst se mi ale dostávalo pochopitelnějších a věcnějších reakcí, ve kterých byl nedostatek prostředků nebo času k vyřešení mého problému o několik tříd uvěřitelnější.

V hlavě mi ale pořád rezonovala přísná odpověď té prošedivělé dámy. Instituce! Kdyby tu tak byla nějaká skutečná instituce. Naprosto odlišná, snad i z jiného světa. Protože tento mi evidentně není schopen, či snad jen ochoten podat pomocnou ruku. Jiný svět… Rázem jsem si vzpomněl, co mě tak zvláštně uklidnilo, když jsem na mapě hledal to zpropadené ježaté copycentrum. Blízkost FAKULTY INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ!!!

Jestli nenaleznu pomoc na Fakultě informatiky, nebudu nešťasten! V tom případě mi jednoduše jen nebylo souzeno dnes uspět. Tak jsem to bral. Zároveň jsem byl ale pevně přesvědčen, že tady to bude jiné kafe. Že tady to půjde ráz na ráz!

Ani jsem se nesnažil nějak zorientovat (a to už jsem byl, kvůli svým marným pouličním interview, ztracen v ulicích dost mimo výchozí pozici copycentra), nikoho jsem se neptal na cestu.
Navíc mám občas dojem, že i mapu člověk musí brát s rezervou nebo ji zrcadlově obrátit, pokud se podle ní opravdu chce někam dostat.
Zkrátka – běžel jsem. Čas: 16.15.

O chvíli později se přede mnou skutečně vyjevila budova FIT. Nebyl čas na dlouhé řeči – váhal jsem jen, jestli mám svým problémem zaskočit nerdy, nebo snad vyučující. Ale to už jsem vpadl do šedivé chodby, ze které jedny pootevřené dveře vedly rovnou do Síně Úspěchu.

Snad kabinet nějakého oboru. Trojice pánů tam něco rozebírala tichými hlasy, které co chvíli naopak přeťal smích, který byl docela hurónský. Kdybyste někdy slyšeli něco podobného, tak vězte, že jste na správné adrese. Tento rozpor v síle hlasu a smíchu je poznávacím znamení lidí, kteří pro Vaši záchranu udělají cokoli!

Při přednášení mého problému si pánové, v pasáži o chybějícím zařízení pro čtení paměťových karet, jako jeden muž nesměle odkašlali. Jeden mi kartu vytrhl z ruky a vložil do slotu na svém notebooku.

«Jestli mi v té polotiskárně nevezmou ani USB disk, vidím to na zápalné lahve», hlesl jsem uvěřitelně.

Jeden z pánů říkal něco o tom, jak pojede osmadvacátého na dovolenou do jižních Čech. «Čechy krásné, Čechy mé», zasnil jsem se nahlas.
Asi pod vlivem té mojí trpké zkušenosti, učiněné před nemnoho minutami v ulicích tohoto (jinak pěkného) města v nehostinné krajině, která se právem nenazývá Čechami, nýbrž slovně protivnější Moravou. (Nechápu, proč jsem se tomu označení až doteď bránil. Už nemám sebemenší důvod. I ulici Česká už tu na truc neřeknu než Moravská!)

Překvapilo mě, že i tady musel pán odběhnout, aby se nakonec vrátil s USB diskem.
Ale měl ho tu a už tam kopíroval soubory z karty. Neuvěřitelným způsobem. Vše z jakési Linuxové příkazové řádky, snad abych se za ním v křečích smíchu šklebil jeho počínání v duchu hesla «proč to dělat jednoduše, když to umím složitě» (to se ale také cení!), nebo aby mi dokázal, že přede mnou sedí geek, kterému není rovno. Povedlo se mu obojí. Nicméně větu «No, snad jste to na ten disk zkopíroval všechno…» bych v tu chvíli z úst nevypustil, kdyby mě řezali.

Ten člověk vytáhl USB disk a doručil mi ho do ruky, já obratem vytáhl stokorunu. Věděl jsem, že odmítne a že řekne, že mám jenom vrátit USB disk. «To je v pořádku, jen mi to pak vraťte.» Karel IV. putoval zpět ke mně, já poděkoval a běžel pryč. Hurá na Švédy!

Vtrhl jsem zpátky do copycentra a se širokým opatrovnickým úsměvem jsem ježatce ukázal, co mám v ruce. «Á, už jste to dal na úesbé». Ano. To jsem (si) tedy dal.
V té chvíli jsem byl opravdu šťastný. Paní navíc plně pochopila, co po ní chci.
Tedy v jediné nejisté chvilce, při mém požadavku specifického oboustranného tisku, stačilo jemně semknout rty a věnovat jí trochu káravý pohled. «Já myslím, že to půjde», usmál jsem se dobrosrdečně.

Čekal jsem ještě nějaký blíže nespecifikovaný zádrhel, ale po chvíli napětí veškeré obavy nadobro zahnal pohled na výstup z tiskárny. Neuvěřitelné. Všechno podle mých představ. Bylo 16.50.

Sdělil jsem paní Ježaté, že jsem přešťastný a na závěr jsem si dovolil jakousi psychologickou srandičku (tedy domnívám se, že psychologickou, ale možná to byla jenom srandička) – větu «Tak kolik to bude peněz, máme jich tu dost» jsem doprovodil lascivním povytažením tisícikoruny (nevím, jak se tam objevila, většinou u sebe nosím jen tolik peněz, kolik bezpodmínečně potřebuji) z peněženky.

Paní tiskařka na ni zaostřila, chvilku něco ťukala do počítače a pak řekla: «Počkat, to ne… to bude stát víc… jo, 141 korun, prosím!» Pro sebe jsem se usmál, že mi ta srandička s tisícovkou, jejímž cílem bylo zaplatit paní vyšší částku, než měla za provedenou práci inkasovat, možná skutečně vyšla.

Opravdu jsem v tu chvíli neměl problém nechat jí tam značnou část z toho majestátního modrofialového Palackého.
Pocit štěstí zatemňuje mysl, bacha na něj.

Pánovi, který mi zapůjčil USB disk, jsem v té IT-sborovně na Fakultě informatiky poděkoval (byli tam stále všichni na svých místech, jako bych před chvílí ani nepodnikl tu neskutečnou odyseu do copycentra, do toho zcela jiného, nepřátelského světa), spolu s USB diskem jsem položil na stůl kovovou padesátikorunu a vytratil se z místnosti.

Pointa? Nevím, přečtěte si ten sáhodlouhý příběh ještě jednou, možná tam nějaká je…?
Mně stačí, že se nakonec vše podařilo, tak jsem to jen sepsal. Tak mne za to nebijte.
Na to jsou tu jiní vhodní adepti

****

Minikresby (na lístečky 9 x 9 cm) z posezení se spolužáky, někdy v září (?) 2010:
Črty, nápady, čmáranice a portréty kolemsedících z přednášek

Staré kusy

Z návštěvy v Jaroměřicích nad Rokytnou, srpen 2005.
Zdravotnice Michaela napichovala v kuchyni kousky melounu velkým nožem a přímo z něj si je majestátně odebírala ústy, až se mi z toho zamotala hlava. Jednou provždy.

Ze čtenářského deníku. Barevný obrázek podle vlastního návrhu je ze sekundy (!), ostatní z kvarty nebo kvinty



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Obyčejný život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Zpráva o stavu copycenter v Brně ve 21. století aneb Náhoda je blbec – ale sakra dobře předvídatelný blbec! aneb „Přítel není doma…“ čili Dobře maskovaná neochota aneb O místě, kde všechno jde, když se chce

  1. hnidopich napsal:

    ilustrace sama zidovice. na tyhle mordy mate az zarazejici talent. v tom jste vyrostl?

VLOŽIT KOMENTÁŘ