Tak to vypadá, že výjimečný stav končí. Je to zvláštní, ale nakonec mi přijde – bez ironie – snad i jaksi smutné, že v dnešním světě není možné jej držet dva roky jako v Polsku, ale pouze dva měsíce. Tudíž během «karantény» stihla vzklíčit pouze hrstka uměleckých děl pochybné kvality, a ne třeba takový skvělý brak jako polský film Sexmise, jinotajně ironizující stav, kdy se nedá volně dýchat (doslova).
V příští vlně už to bude chtít skafandr.
Možná by nás přilétli osvobodit Američani, Francouzi a Britové, kdybychom si chtěli dopřát delší pauzu. I když tomu člověk ani moc nevěří; snad by jim to nakonec bylo jedno jako v 39. a 68. Maximálně by na nás uvalili nějaké embargo, do kterého bychom se se svou karanténou, byla-li by výrazně delší než v jiných zemích, stejně sami propadli. Pointa je však jasná – nelze jít vlastní cestou, vše se mezinárodně koordinuje ve jménu globálního obchodu.
Hrdinové z Reflexu si po dvou měsících od vypuknutí mediální nicpandemie na obálku vetkli slovo «ROUŠKOKRACIE» a celé číslo se nese v tak odbojném duchu, až si člověk říká, že si kompenzují nějaké osobní selhání, že tu habaďůru neprokoukli před těmi dvěma měsíci, jako všichni slušní lidé. (Nevím, předchozí čísla jsem nečetl, ale vsadím se, že tam Jiřina Šiklová radí, jak vyrobit roušku z PET lahve.)
Přitom to česká vláda nakonec ne(vy)myslela až tak zle. Na pozadí globalistického komplotu v zájmu omezení lidské svobody vynikly světlé momenty, když se provinční iniciativy chopili «lampasák s estébákem» (dost drzá zkratka, ale taky dost přesná) a snažili se ten globální chaos kočírovat počesku, ošvejkovat ty celoplanetární restrikce, aby vyhovovaly vkusu lidu ČSSR. Československá rouškománie, jakkoli upachtěná a trapná jako každé české podzimní volby v plískanici, neměla ve světě obdoby. Na chvilku «zasypala příkopy», pod zářivou hvězdou šicího stroje spojila staré i mladé.
Staří – dá-li Alzheimer – nezapomenou, že přežili, a vládě na podzim poděkují. Byť mezigenerační souznění je tatam. Už zase hubují mladé nevděčníky, že si neváží pana Babiše.
Mladí, kteří svazácky navlékali ty nejvymazlenější roušky s vlajkami EU nebo s logem anarchismu, procitli, a svůj cool módní doplněk a známku solidarity sundali z obličejů. A už zase je jim všechno u snowboardu, politika i solidarita.
Jak mechanicky roušky nasadili, tak mechanicky je i sundali. Rozkaz splněn, odškrtnou si voliči vládní koalice a těší se na světlé zítřky, na všechny ty úlevy, které si zaslouží, třebaže na ně asi zase nedosáhnou, jako vždycky.
Jako poslední sundali roušky pochybující rouškaři, což jsou lidé, kteří čtou Reflex nebo Fórum24. Teprve teď mohli konečně sundat ten svůj ohavný symbol podřízenosti vládě, kterou nevolili. Po dvou měsících už jim nehrozí, že by si na ně někdo ukazoval prstem jako na nepřítele vlády a lidu, nebo že by dostali drakonickou pokutu.
Tato skupina vyznává v zásadě dva přístupy, a nic mezi tím – absolutní dehonestaci, nebo jakési opatrné brblání u kávičky, poukazování na formalistické chyby, ale v zásadě tupý souhlas s vládou. Prvně jmenovanou skupinu nikdo nebere vážně, a ta druhá má s vládou paradoxně leccos společného – zejména ideu, že kdyby nevládli ti, co vládnou nyní, vládl by někdo ještě horší. Tihle tiše brblající už se možná zase začnou trochu radikalizovat, ale Cyril Höschl, ten Gustáv Husák dnešní doby, je v Reflexu vždy uklidní, že nikdy není tak hrozně, aby bylo nejhůř. A protože i Karel Steigerwald je uchlácholí svým ostrovtipem, je jasné, že na podzim už se zase budou rozhodovat mezi ODS a ANO.
Pátá skupina, na rozdíl od předešle jmenovaných naprosto nepočetná; my ostatní, co jsme si o celé nicpandemii mysleli svoje od prvopočátku té srandovní české rouškománie, musíme nyní uznale smeknout a uznat, že česká vláda krizové období přežila s grácií sobě vlastní. Nábor talentů z televizních soutěží i vojenských štábů přivedl do vlády tak absurdně rozdílné postavy, že si jdou co chvíli po krku. Což je divácky vděčné, tedy pro průměrného diváka české politické scény; pro ony čtyři předešle zmíněné skupiny. A Babiš to asi dobře ví.
Zase jednou dokázal, že jeho muže nějaká viróza neskolí, tím méně ta globální, neboť tady se hraje na hřišti Visegrádské čtyřky (V4). A navrch udělal reklamu jednomu válci z tohoto motoru. Když jde o to udělat PR postsovětským zemím, nikdy nezaváhá ani minutu. Před dvěma roky to byl dovolenkový Krym, kde se právě dostavěl most; letos se svět dozvěděl o nanovláknové velmoci i mistryni svépomoci, kterou má v České republice.
Lidem uplynulé dva měsíce nejspíš přinesly falešný a trochu uklidňující pocit, že nyní přežijí všechno (pokud se tedy v pokrizové krizi neupijí a nezabijí, jak o tom 26. 5. 2020 hovořil v rozhlase Cyril Höschl). Vládě zhruba ten samý, ale o poznání méně falešný; totiž podložený konkrétní zkušeností, co vše u lidí projde a co ne.
Z pandemie, která nebyla, jsme vyšli chudší, ale jaksi ostřílenější, pragmatičtější.
Většina Čechů se zase o něco víc přiblížila ke Celý příspěvek
… nelíbí se Vám náš styl?
