Stalo se na jihozápadě Moravy mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Na benzince vedle mě zastaví terénní Toyota, na dveřích má nápis Šumarske usluge. Bratrská chorvatská pomoc v boji za les bez hmyzu, dobře. Radiožurnál hlásí, že je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Aha, státníci se zase někam sjeli, aby zamořili planetu jedovatým plynem. Informuje též o cenách Grammy. Jakási americká zpěvačka musela narychlo měnit svůj děkovný projev, aby zohlednila smrt amerického basketbalisty.

Že nejde o ledasjaké negro, tuší posluchač z užitého spojení «Legendární basketbalista». Zemřel prý i s třináctiletou dcerou a několika dalšími lidmi ve vrtulníku. Smutnou událost rozebereme dále ve studiu, oznamuje hlas moderátora. Cože?

Studio k památce holocaustu bych ještě pochopil (žijeme přece v ČR, v tom druhém Izraeli), ale ke smrti amerického basketbalisty? To už je nějaký vtip?

Konečně hlavní zpráva dne: Nikdo nic neví. A kdo přece tuší, že onemocněl smrtící nákazou, má se nahlásit do karantény, shrnul situaci okolo jakéhosi koronaviru (SARS už je out) ministr zdravotnictví. Míra úmrtnosti je kolem 2 %, zakončil moderátor.
A mně to konečně došlo.

Smrtící vir tedy může doopravdy zajímat nejvýše, při vší smůle, 2 % lidí, kteří na něj zemřou. Kolik lidí v ČR opravdu zajímá památka holocaustu? Asi podobně nepatrné procento. Padlo v něm prý na 70 000 českých Židů, méně než 1 % české populace. Kolik lidí v ČR mohou, u všech svatých, zajímat ceny Grammy? Snad některé z mladých Pražáků a Středočechů. Jistě nic nad půl procento ČR. Kdyby byly volby, každé režimní médium takový výsledek strhá jako naprosto bezvýznamný. Koho zajímá smrt amerického basketbalisty? Možná snad i polovinu českých basketbalistů!

Co je to za zemi? Země «Mnoho povyku pro nic». Země Jednoho procenta.

Abyste rozuměli, já si nestěžuji. Tento stav mi vyhovuje. Přijde mi pořád lepší, než poslouchat nekončící pásmo úspěchů, kolik miliard evropských dotací jsme načerpali, kolik se v republice vyrobilo tun dřevotřísky, nebo kolik nádorů čeští lékaři úspěšně odoperovali plodům v dělohách. To by byl výlet do husákovské normalizace.

Takhle je to aspoň výlet do jiného světa. Třebaže do světa, který nikoho nezajímá. Vždyť všechno, co jsme kdy nepotřebovali vědět o USA a Izraeli, nás naučila už v roce 1994 stanice Vladimíra Eisenkrafta-Železného. Od těch dob je v podstatě každé celoplošné médium jejím klonem, takže se národ dávno nemůže dozvědět nic nového. Již zcela otupěl.

Jakoukoli rozhlasovou stanici – a Radiožurnál obzvlášť – Češi a Moravané už mohou zapínat pouze jako kulisu, která mezi řádky stále stejného balastu potvrzuje, že vše jde správným směrem.

Děsím se ale dne, kdy někomu, kdo ještě docela neztratil vědomí – snad nějakému Rakušanovi, Němci, Poláku, Chorvatovi… – který umí česky a náhodou si naladí Radiožurnál, z toho přeskočí v hlavě (přeloženo z newspeaku: zachová se podle nejlepšího vědomí a svědomí), zastaví na dálnici svůj vůz a začne zastavovat řidiče s českými SPZ a burcovat je, aby si vzali svou zemi zpátky, bude proklínat amerického a izraelského satana a přísahat věrnost Celý příspěvek →