17. listopad by rozhodně měl být dnem boje za svobodu a demokracii.

Svobodný úřad

Tento článek jsem napsal před rokem, je však stále aktuální. Neboť dávno popsané problémy se postupem času pouze zvětšují nebo násobí mezi sebou navzájem, a tak člověk pozbývá chuti napsat něco nového, protože vše podstatné už bylo TOLIKRÁT řečeno. (A navíc hned nato lhostejně přeslechnuto, docela neslyšeno, nebo rovnou zapomenuto.)

Je 17. listopad. Zase jednou toto datum připadlo na víkendový den, takže obvyklý pouliční folklór obdivovačů i zatracovačů tohoto výročí může mít větší grády; přesně takové, jaké tomuto zmatenému dni přísluší.

Ještě pár dní před 17. listopadem se média tváří, jako by tento den neexistoval; bojí se ho jako (snad?) kdysi KSČ lednového týdne, kdy se upálil Palach. Když už se čas přece jenom nachýlí, začnou média ryčet o protestech proti krajským vládám ČSSD s KSČM na jihu a dokonce i na severu, které se také mají konat 17. listopadu.

V novinách vidíme odhodlané tváře studentů, kterak v papírových maskách právníka a státníka Husáka spílají KSČM, KSČ, nebo ČSSD; všechno jedno. Otiskují se rozhořčené dopisy čtenářů (někdy mám dojem, že je novináři píší sami, když se s kolegy z dlouhé chvíle trumfují, kdo napíše větší blábol vydávaný za názor čtenáře), jedna paní se vyznává, že se nechtěla dožít obnovené vlády KSČ, která v 50. letech ničila životy stovkám rodin.

Takže teď v krajích leckde „vládne“ KSČM, a pár rodin má tímto zase zničený život. A mne napadá, že tito lidé mají životy možná zničené za všech okolností a v každé době, protože spojovat KSČ s KSČM – a vůbec takový rozhořčený patos – je podle mne příznakem nějaké vnitřní zoufalosti. Nebo si svůj zničený život nalhávají, až ho nakonec opravdu žijí.

Malá odbočka – i povšiml jsem si, že neprotestují hezcí lidé. Dívky mají odulé tváře a tupý pohled, jeden student zas vypadá jako synek řezníka, avšak cosi mi říká, že by sotva dovedl skolit prase. Ovšem jeho myšlenky budou zabité zcela jistě.

Co je zvláštní, na demonstracích tentokrát ne proti něčemu (KSČ/KSČM/ČSSD), ale pro něco (pro K. Schwarzenberga) demonstrují podobně nekrásní. Tam se to zase hemží dívkami (chlapcům se přece jenom nezdá pochlebovat huhňavému starci, byť o něm média tvrdí, jaký je to super týpek). O to více – a menší – odchylky vyniknou. Dámy, co vypadají chlapštěji než kdejaký chlap, jiné s odstávajícíma ušima a obecně s objektivně velmi disharmonickými obličeji.

Ale co, média už začala absurdně spojovat zkostnatělého aristokrata svázaného konvencemi a členstvím či jen myšlenkově s různými podobně vetchými a obskurními spolky s rozcuchaným a revoltujícím punkem („Karel is not dead“), takže menší harmonie obličejů jeho podporovatelek z řad mládeže je to poslední, co by mi vadilo.

Vlastně – punk prý vznikl zdegenerováním (zlí jazykové tvrdí, že ho poslouchají též zdegenerovaní lidé, což nezaujatý pozorovatel může pohledem na tváře punkerů a punkerek zprzněných všemi možnými způsoby, např. piercingem a obscéním tetováním, vcelku kvitovat) z rocku. O Schwarzenbergovi mnozí tvrdí něco podobného.

Možná i proto tu o krásu ani tak nejde. Nejde o ni ostatně ani mně, ale přece si myslím, že je škoda, když člověk musí nad druhým definitivně zlomit hůl, když mu tento potvrdí, navíc zcela dobrovolně, že jeho problematický vzhled je zcela v souladu s jeho ztřeštěnými názory (ale často jenom obecnou ztřeštěností).

Aristoteles měl přitom teorii, že povaha člověka se zračí v obličeji. Lidé s moudrou, krásnou tváří budou obdobně moudří, šklebové se zase zmohou leda na pošklebování. Již od nějakých dvanácti let jsem přitom přesvědčen o tom samém, ač jsem tehdy o nějakém Aristotelovi neměl tušení. Skutečně není těžké představit si, jak vypadali někteří lidé, když byli docela mladí, než svůj vzhled zamaskovali drahými obleky a získanými funkcemi – přesně tak ohavně, jako jsou dnes mstiví, nebo jenom cynicky lhostejní. Konec odbočky.

Karel Steigerwald se s železnou pravidelností pár dní před Listopadem rozpálí, co je to za zpupnost, že v tento den chtějí protestovat i komunisté. Což mnoho lidí odbude s tím, že na to má své právo (a svůj prostor v MF Dnes), ale pokud se nad Steigerwaldovým běsněním zamyslíme – proč by si měla jedna skupina lidí s jedním názorem uzurpovat pitomý den pro sebe?
Povolit pro tento den pouze velebení režimu, svobody a varovné nabádání k jejímu udržení, a zakázat demonstrovat proti vládě a všeobecně z „nižších“ ideálů, to by přece bylo popřením toho, co tu po roce 1989 povedlo (povedlo?) zavést – tedy parlamentní demokracie.

A pak už je konečně 17. listopadu a nejpozději v poledne to začne. Každý si přihřívá tu svoji polívčičku – odboráři, komunisti, antikomunisti, anarchisti, ale i docela další skupiny lidí;  nebo jenom – považte – lidé.

Ovšem někdo nedělá ani to, a prostě dělá jenom ve všem bordel. Jak jinak si vyložit počínání „aktivisty“ Ponerta, který se snaží přeřvat nějakým svým šumem, zesíleným ampliony, odborářskou demonstraci. O tom, že je to šum, nepochybuji, protože tento člověk je pouze takový ruchař. Šumař, chtělo by se říci, ale šumař to není, protože jemu aspoň občas hodíte minci, abyste ocenili jeho um, který se tu a tam vyloupne ze šumu. Z Ponerta se ale nikdy nic nevyloupne. Ponert se pouze vždy objeví tam, kde se něco děje, a spustí svůj šum. Proč to dělá, co tím sleduje? Možná ho platí vláda, ta taky poslední dobou jenom šumí a ruší, a všechno v zemi funguje navzdory ní.

Odboráři a vlastně všichni lidé, nespokojení se stavem demokracie, se tak musejí smířit s tím, že jejich hlas je neustále rušen – tu trapnými prohlášeními samotných členů vlády, tu kousavými komentáři v médiích, tu Ponertem. Připomíná to pohřeb Jana Patočky, při kterém nad hřbitovem létal vrtulník a vedle na plochodrážním oválu jezdili na motocyklech členové armádního klubu RH Praha.

Dnes už vás na demonstracích ani nikdo nesleduje, jenom vám tam šumí a ruší, aby pak noviny o té demonstraci napsaly, že byla tak zašuměná, že jí nikdo nerozuměl. Ale abych současnému režimu nekřivdil – nad Brnem prý visel vrtulník a monitoroval situaci ze vzduchu (asi jestli někdo nenese nepovolený transparent).

Inu, pěkné paralely jsou to, zvlášť v tento den, že ano? A zatím se pořád najdou lidé, kteří už ne do omrzení, teď už do konce dechu, chtějí srovnávat co bylo, a co je. Buď se jim lépe žije, když si nalhávají, že žijí čím dál lépe, nebo jsou za to placeni. Každopádně došlo jim, že upozorňováním na nedostatek banánů a nemožnost cestování nevyužívají plně svůj inteligenční potenciál, a tak teď vytvářejí pitomé kalkulačky. A až potom do toho zase jedou ty banány a výjezdové doložky…

Přitom je to tak jasné -  kdysi to tu bylo blbé, dneska taky.
Ovšem z jiných důvodů. Strach z politiky, pod kterým v „minulém režimu“ (chceme-li ho tak nazývat) žili někteří lidé, a který byl opodstatněný, protože jsou známy případy, kdy za ostentativní odmítání politického názoru se vám ani lidem z vašeho okolí věru nevedlo dobře, zvláště v 50. letech, vystřídal strach z ekonomiky.

Politika už nikoho nezajímá; docela se oddělila od lidí (jenom v převolebních kampaních se vás média snaží přesvědčit, jak jsou vám vaši zástupci blízko, a abyste proto některému dali svůj hlas), ale ekonomika a vše, co s ní souvisí, se urvala ze řetězů.

Rozevírání pověstných nůžek. Co bylo dosud zdarma a samozřejmé, stává se buď nedostatkovým, nebo přehnaně zpoplatněným, ale nejčastěji – obojím naráz. Strach o práci. Kdysi povinnost. Dnes také povinnost, ovšem i existenční nutnost! Přesto – nebo právě proto?! – na ni mnozí nedosáhnou. Nevyhýbají se práci, to by si dnes zaboha nedovolili – ona se vyhýbá jim.

Nevím, zda neříct rovnou tu krutou pravdu, která (nejen) na mne probleskuje v každém okamžiku života – tedy že samotní lidé sotva něco zmohou, chtějí-li zlepšit stav svých práv, svobod, státu. Že o tom všem dokonce často nerozhodují ani naši politici, kteří by měli být zástupci našeho svrchovaného státu. A že tomu tak bylo kdysi, bylo tomu tak v listopadu 1989 i s celou Chartou a Havlem, a je tomu tak nadále i s celým křepčením médií, když je polapen nějaký zloděj (přičemž je tristní, že někdo teď zkoušel zavést pojem „zlojed“, asi abychom neuráželi hodné zloděje), čímž je nám sděleno, že naše země konečně vzkvétá. A asi tomu tak bude navždy. Ne „bude“. Musí být. Je to dogma.

V dnešním dogmatu o demokracii už také člověk není základní stavební jednotkou svobodného státu. Jako by stát existoval nezávisle (všichni zahraniční vlastníci všech společnostní v tomto státě pokyvují hlavou) na něm, jako by člověk byl jenom ledabyle vhozen do tohoto soukolí všech mocí (politické, společenské, ekonomické), když už se tedy musí s tím člověkem počítat. A snažil se obhájit – či spíše jenom uhájit – svou existenci.

Když ho soukolí semele – nevadí. Aspoň se promaže. Pár lidí sem, pár lidí tam. Mít správný názor, mít správnou práci, to je základ dnešní svobody. Co na tom, že naše názory i práce, kterou bychom chtěli dělat nebo k ní jsme předurčeni, jsou diametrálně odlišné.

Nepřipomíná nám tato vynucená přetvářka něco; něco z dob nedávno minulých?
Ano! 17. listopad by rozhodně měl být dnem boje za svobodu a demokracii.

***

Jdete odevzdat řidičák, protože neplatíte alimenty? To musíte tamhle do fronty; tady lidi odevzdávají VŠ diplom, protože mají světlé vlasy.

Jdete odevzdat řidičák, protože neplatíte alimenty? To musíte tamhle do fronty; tady lidi odevzdávají VŠ diplom, protože mají světlé vlasy.

***



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Méně krav, zato více volů se štítky . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ