Archiv pro měsíc: Září 2020

 
Vážení občané! Není čas na dlouhé řeči, natož na švejkování. Jedna věc je názor, druhá statistika. V roce 2019 zahynulo na českých silnicích přes 500 lidí.

Vždyť každý známe někoho, kdo zná někoho, kdo zná někoho, komu opilý řidič zabil někoho blízkého. Za rok 2019 to, mimochodem, z té půltisícovky, bylo dvacet lidí. Horší už je jenom klíšťová encefalitida. Zpět však z lesa na polňačky. Dvacet lidí, kteří mohli žít, kdyby si řidiči odepřeli oslavu v baru. Dvacet lidí, kteří mohli žít, kdyby tito nezodpovědní řidiči nepili brčkem z kýble smrti.

Snad nikdo nepochybuje, že doprava v našich městech neustále narůstá. Ta křivka má exponenciální charakter. Právě na těchto malých číslech se ukazuje zrádnost exponenciály.

A tak v roce 2022 zemře vinou opilých řidičů 2500 lidí. V roce 2024 už to bude přes šedesát tisíc. To není žádný nárůst, to se dá zvládnout, říkáte si. Jenže v roce 2026 už jsme na milionu mrtvých. Přesně 1 562 500. Kolik zde tou dobou bude střízlivých řidičů, to snad raději ani nikdo nechce domýšlet. Jenom pod jejich koly však v roce 2026 zemře v ČR přes 31 milionů lidí.

Množí se těžké případy srážky vozu s člověkem. V jedné obci již byly dokonce dvě osoby zavaleny kládami z kamionu! Jen tak tak, že se té skupině nic nestalo. Ale jak dlouho ještě?

Jsem proto hrdý na to, že jsme byli první zemí, která ve spolupráci s čínským textilním průmyslem Celý příspěvek →

 
K umírajícímu doléhají zvěsti o stovkách hospiců, které v příštích pětiletkách plánují svorně prezident, strana a vláda postavit, místo stovek bytů, už jen tak letmo a nezřetelně, že už ho ten cynický alibismus ani nevzrušuje. Podobně jako živé a zdravé přestaly vzrušovat tklivé aranže rakví v New Yorku a chaos v italských nemocnicích, neboť i tyto mediálně vděčné obrazy zkázy se z veřejného prostoru – přestože jsme prý ve válce s nejhrůzostrašnějším virem posledního století – vytratily kamsi do dálky a do ztracena; do zapomnění.

Umírající nemusí hledět vstříc volebním plakátům se stále stejnými dutými hesly, vyprázdněnými jako hovno v míse. Řekl-li Ludvík Vaculík kdysi na sjezdu spisovatelů, že za dvacet let budování socialismu nebyla vyřešena jediná lidská otázka, dnes už by to prohlásit nemohl, neboť demokracie konečně dobudovala alespoň otázku cenzury a zákazu shromažďování. Lidská otázka se proměnila v atomizovaný lidský zdroj, který je tu sám pro sebe, zahlcem palčivými otázkami svými a své vlády, jejichž občasným řešením mnohdy není než smrt.

Umírající má řešení všech otázek na jazyku, a nemusí tak brát zavděk falešnými východisky z billboardů, která mu předkládají zlí jazykové z agentur pro matení veřejného mínění, a svou cestu tím zbytečně protahovat. Vystydajícímu umírajícímu je srdečně u náhrobku horká fáze volební kampaně, i ty vlažné. Jeho kampaň už řídí někdo jiný.

Umírajícímu je celkem jedno terestrické vysílání, hrazené z kapes novorozenců a umírajících, stejně jako to satelitní, které si soukromě platí ti, jimž zemřel mozek. Umírající proto nepotřebuje k svému žvotu slyšet liché hlavy mlátit prázdnou slámu každý sudý týden. Možná k němu, z televize na pokoji, cosi doléhá, ale na jeho útratu v kempech, pracovní morálku a duševní svěžest to již nemá žádný vliv.

Napne-li snad umírající na chvíli zlomky smyslů, možná matně postřehne na obrazovce podivné muže v rouškách, jako Celý příspěvek →

Bože, chraň Pavla Pilera

Kde roubík můj?,
můj mikročip?

Tajní čučí po lučinách
drony čumí po skalinách

V sadě skví se kamer pět
z Tchajwanu, Číňan by zbled

Exekutor sčítá prémie
Vem mne k sobě, Bože můj