DAČICKÁ CESTA: Obchvat? Ne, raději tucet STOPek

Rád čtu úvodníky Ozvěn. V tom minulém nám Jan Bartošek zase jednou stručně a břitce sdělil, jak to leží a běží. Tedy, že v zimě u nás zkrátka sněží víc než jindy a i naše nejúmornější dálnice se během tohoto svízelného půlroku mění v past smrtonosnější, než obvykle. Aby bylo líp, museli bychom prý onu ležatou zeď mezi Prahou a Brnem přestěhovat o nějaký ten ťok na jih, do veselejšího podnebného pásu, kde nemají sníh a nikdo tam kloudně nepracuje, díky čemuž tam cesty rostou desetkrát rychleji než tady. Nečekaně neotřelá myšlenka v samém závěru článku potěšila. Pro začátek by ale možná stačilo přesunout – pouze Dačice. Třeba do té Itálie, kolébky motorismu a plynulosti provozu…

Dačice! Město kostek, Bartošek, ale hlavně: STOPek. Jako by nestačilo, že silnice II/151 probodává město jako infarktová jizva srdce, přístup na tuto pekelnou stezku přecpanou kamiony je uctivým občanům Dačic dále ztěžován rudými osmiúhelníky. Já vím, stačí je přetřít nazeleno, drobně olemovat, a máme tu skvělé osmicípé hvězdy; ornamenty islámského náboženství. Což uvítají hordy případných příchozích, stejně jako jejich uvítači, namnoze z řad KDU-ČSL, neboť jak od nich víme, široká rodina jest základem spokojeného státu.

Do té doby ale Dačice zřejmě hodlají prosperovat trochu jinak. Jak, to je zřejmé každému příležitostnému řidiči, který se v tomto městě, které zatím neovládl Islám, nýbrž pouze náboženství STOPek, nešťastnou náhodou ocitne…

Plucarovy domíchávače spokojeně odfukují v nekonečné koloně, žádný spěch, řidič dobře ví, že se dům stihne postavit i bez něj. Když nemáte beton, dejte tam cement! (Který tam nakonec stejně nebude, jak zní starý vtip.) Kolonu z Masarykovy ulice zálibně pozoruje milicionář v krásné černé uniformě, a všichni krásně ospalí řidiči tak netráví v křižovatce Palackého náměstí pouze trojnásobek obvyklého času potřebného k bezpečnému projetí, jak jsou ve své ospalosti navyklí, ale asi devítinásobek, neboť se jim hlavou honí spousty myšlenek. A myšlení, jak všichni dobře víme, za volant nepatří. Co kdyby na STOPce zastavili málo; moc pomalu, nebo naopak rychle? Co kdyby se milicionářovi zdál blinkr moc blinkrový a zastavení moc zastavené? Jediná jistota je, že příslušník zůstane vždy příslušníkem. (Ivan Jirous to kdysi vyjádřil ještě lépe.)

«Doufám, že to máš na kameře, městuzrádný troubo,» uleví si nejeden do té doby spořádaný a k represivním složkám vstřícný řidič, kterému to v křižovatce z dlouhé chvíle chcípne, když se mu konečně opět podaří zařadit první rychlostní stupeň, o čemž také uniformovaného voyeura, příslušným gestem pravé ruky, náležitě zpraví. Nemá to lehké, kluk měšťácká. Místo aby pomáhal občanům napojit se na hlavní silnici a chránil je před přetíženými kamiony se smrkem, radši stojí za bukem. Kdoví, co se mu honí hlavou, když tam tak stojí. Možná i nějaké moudré přísloví. Třeba zrovna tohle: Když nemůžeš pomoci, tak aspoň neškoď…

Stejná situace leckdy panuje i na výše položené křižovatce u radnice. Nebožáci tam tůrují motor poté, co jim to na STOPce dvakrát chcípne, další na ně troubí… K veselému osazenstvu radnice se zpod oken line tato rajská hudba, zatímco řidič toužící po elementární plynulosti dopravy smutní. Smutek ho probudí z mikrospánku a s elegancí přívěsného vozíku vyjíždí z křižovatky hned za prvním vozidlem. (Proč taky ne, když vodorovné značení není přítomno.) Příslušníci ve stříbrné oktávii za ním. Stalkovali by ho snad až do Stálkova, kdyby nejel vyzvednout babičku z nemocnice. Řidič je konečně šťastný. V nemocničním areálu již stihl opotřebit tlumiče na panelech přivezených snad z D1, dva milicionáře zde bůhvíproč stokorunou uspokojil, ale teprve dnes tu může odevzdat daň za průjezd jakousi kilometr vzdálenou křižovatkou… Heuréka! I babička nakonec přišla; můžeme jet k domovu. Tedy skoro. Musí se ještě deset minut počkat, než příslušníci vypíší lejstro…

Další STOPka je na křižovatce Hradecká × Jiráskova. Co o ní napsat – a neurazit? Perfektní rozhled 200 metrů na obě strany, ale bohužel leckdy i na milicionáře s plácačkou, jemuž se rychlost 1 km/h na hraně křižovatky zdá být příliš vysoká pro bezpečnost provozu. Ano, i zde se za průjezd křižovatkou vybírá mýtné 200 Kč… Chovám v paměti obraz rozjívených studentíků jedoucích z kopce nadsvětelnou rychlostí, aby teprve pár kroků před touto STOPkou začali mohutně brzdit, přičemž málem způsobili dopravní havárii i chodeckou tragédii. Jasný důkaz, že osmiúhelník je pro některé jedince příliš složitý a ne všichni chápou jeho poselství. Jsem přesvědčen, že kdyby zde byl osazen prostý trojúhelník, seplo by (nejen) studentům relé v hlavě už pár stovek metrů před křižovatkou, jakou rychlostí ji mohou projet, přičemž by snad dospěli k závěru, že rychlostí mnohem nižší než aktuální. A nejspíš by se jim tak povedlo bezpečně zpomalit – či dokonce zastavit – vozidlo před křižovatkou, a ne až v ul. Na Jordánku. Ano: Dopravní značka Dej přednost v jízdě je tu pro všechny lidi dobré vůle, kteří chtějí vidět svět v logických souvislostech, a nikoli pouze v binárních relacích «Plyn – Brzda», případně «Přibrzdil – Pokuta».

Vůbec nejzajímavější je ovšem STOPka u kostela. Na ní se dějí věci až nadpřirozené. Dačické náboženství Zastavilismu se tu zřejmě přetahuje se silným zdrojem víry, vycházejícím z blízké sakrální stavby, proto jsou zde jeho projevy velmi bouřlivé a těžko předvídatelné. Zastavíte třeba za modrou fábií s reg. značkou DACICE11 nebo tak nějak. 11! Alláh Akbar! Snad průjezd křižovatkou přežijeme všichni ve zdraví… Fabie se konečně dává do pohybu. A vy taky, hned za ní, neb na hlavní silnici není nikdo, koho byste mohli omezit, natož ohrozit. Řidička fabie se tváří v zrcátku trochu vyjeveně, nakonec ale úspěšně zajede do dvora MěKS. Nevíte, co tam dělala, ale za čtvrt hodiny stojí policejní hlídka u LIDLu, za půl v Řečici. Za tři čtvrtě hodiny orgán zjistí, že máte půl roku prošlý řidičák a navrch od výjezdu z Háje nesvítíte, protože jedině v Rakousku (kde řidiči ve dne nesvítí) vám není ouzko. Za rok vám přijde z Dačic složenka na dva tisíce. Náhoda? Boží vůle? Pokud tyto policejní manévry snad, pro Boha, rozpoutala řidička fabie se značkou městského úřadu, pak se sluší říct jen: Všechna čest. Věřím, že to jednou dotáhne až na starostku…

STOPka v Družstevní ul. má též jakousi čarovnou moc. Přitahuje starce ve škodovkách, které pak navádí přímo pod vlak. Pokud zrovna žádní starci nejedou, tak přitahuje alespoň miliconáře. Ti se v její blízkosti rádi vyhřívají na sluníčku, a to i když je zrovna zataženo a prší.

Sečteno a podtrženo, značky STOP v Dačicích, ve městě přetíženém automobilovou dopravou (nicméně kulminující – hůř už bylo), plní mnoho účelů, přičemž se sluší vypíchnout zejména jejich vynikající schopnost přivodit dopravní, psychickou, bytovou, zdravotní, vlakovou a finanční krizi.

Jejich příspěvek k plynulosti provozu je vyloženě záporný, k bezpečnosti pak přinejmenším nejasný, a to nejen Britům, kteří v 60. letech dopravní značky «Stůj, dej přednost v jízdě!» hromadně nahradili prostou předností, která se skutečně jeví jako přednost, zejména s přihlédnutím k tomu, že žádná dopravně-chodecká apokalypsa zde od těch dob nenastala. (Vlastně teprve dopravní simulátor z 90. let – počítačová hra Carmageddon – pomohla Britům získat představu, jak funguje provoz v Dačicích.) O okamžitém zkapacitnění dopravních tepen po odstranění STOPek raději nehovořit, neb je mi jasné, že ti, co dnes prosazují «zklidnění» (rozuměj: vyhubení) dopravy by to neocenili.

Mohli bychom však hovořit o tom, že ryba smrdí od hlavy, nebo spíše od Hradce, kde se také nachází příslušný správní úřad s právem umisťovat dopravní značky, a rovněž příslušníci se stejně poťouchlou vehemencí jako v Dačicích. Obvykle nemají ve dvě hodiny v noci nic jiného na práci, než číhat u STOPky v Claudiusově ul. u VŠE a stíhat nicnetušícího řidiče rychlostí asi stonásobně vyšší, než jakou tento zvolil pro průjezd osiřelou křižovatkou. S naučeným kolovrátkem o jakémsi neosvětleném cyklistovi (jenž je kromě toho ještě nejspíš slepý a hluchý, že nevnímá osvětlené vozidlo), kterého jste prý svou rychlostí 1 km/h mohli v křižovatce teoreticky ohrozit, kdyby se zde znenadání vyskytl, zatímco vzorná osádka policejní formule se žhnoucími koly by ho pravděpodobně toliko omezila, seškrábala ze silnice, stočila do sklenice a poslala rovnou do Hamé. Městu možná vládne sociální demokracie, v nočních ulicích má však i tady bohužel pré – dopravní idiocie.


Měl-li bych tedy městu Dačice doporučit dopravní vzor, uvedl bych Studenou, kde zbytečné STOPky trčí pouze v zapadlých uličkách, kudy stejně nikdo nejezdí, a pokud náhodou ano, pak u nich především netrčí žádní výběrčíci 200korunového mýta. Též v Jemnici to vypadá na zdravý rozum, nejen co se týče dopravní politiky.

Doporučení adresuji obecně městu, a nikoli jeho představitelům, neboť je mi zřejmé, že od nadvlády jediné dopravní značky, kterou zde tito zavedli, je až příliš blízko k nadvládě jediného boha, a sice boha pomsty, kterou zde dopravně-obstruktivní fundamentalisté ostatně připravují bezvěrcům, tedy těm, kteří naopak vyznávají náboženství plynulé jízdy, již nyní.

Islámský stát (chceme-li tedy věřit médiím, že tento spolek existuje) se prý nezastaví před ničím, mučí ženy, děti, starce. V Dačicích zatím milicionáři a dopravní hlídky trýzní pouze babičky jedoucí z nákupu, když jim svými kontrolami způsobují četné časové a finanční ztráty. Jak dlouho jim to ale vydrží? S jídlem roste chuť… Těžko se možná taky dobrat konstruktivní změny, pokud čelní představitelé města nejvíce důvěřují automobilce, známé svým cynickým přístupem k řidičům, projevovaným od pověstné kvality vyráběných vozů až po občasné dopravně-represivní pogromy na řidiče, konané pod patronátem této středočeské filiálky velkoněmeckého koncernu (akce Speed Marathon).

Doporučení raději neadresuji ani «Spolku za staré Dačice s novými lávkami na Dyji», jak jsem si překřtil jistou mně milou, v Dačicích usídlenou politickou stranu, jejíchž čelních představitelů nemám problém si od srdce vážit. I oni by ale – soudě sice jen z některých výkresů – občany Dačic nejraději zcela izolovali od používání silnice II/151, a tudíž jim současný stav, kdy za daný časový úsek na tuto silnici najede co nejnižší počet dačických řidičů, rovněž od srdce vyhovuje.

Říká se «Neproklínej tmu, zapal svíci.» Nebo «Druhé nezměníš, začni u sebe.» Problém vyvstává v okamžiku, kdy se člověk začne těmito fejsbukovými hesly řídit. Řidič, který na vlastní odpovědnost praktikuje zkapacitnění – a tím zklidnění – městské dopravy tím, že křižovatky projíždí vždy co nejplynulejším a zároveň bezpečným způsobem, je ihned vystaven perzekuci.

Silnici z Dačic jen tak nevymažeme, pokud nám tedy nějaký prosťáček odněkud z Nového Hrozenkova, který hledá své štěství a byt v Praze, nějakým neuvěřitelným omylem nepřiklepne dotace Evropské unie, které už začínají být nedostupné tak jako tak. A kruhové objezdy? Dál, číc! Komu plynulost dopravy nevadí, ten se již dávno přestěhoval do Telče…

Ptejme se, komu současný stav vyhovuje. Nejspíš jen milicionářům a dopravním policistům, kteří vám tváří v tvář rádi žoviálně řeční něco o tom, jak se tu můžeme dohadovat, jestli jste rozhled na STOPce měl nebo ne, a že to vždy bude tvrzení proti tvrzení, a že (bla, bla…), což je pro městskou kasu dobře, neboť je jasné, čí názor má ve všech režimech mimo anarchistického větší váhu. Říkám tomu policejní anarchie. Naštěstí ne všichni policisté jsou takoví anarchisti. Je jich ale menšina a v dačickém okrese se nevyskytují. Policejní stavy ze srdce nesnášejí situaci, kdy se «není o čem bavit»; kdy nemohou být řidiči «nápomocny» svými knížecími radami, příběhy a bájemi. Při nehodě na železničním přejezdu by ideální policista přeživšího řidiče poplácal po ramenou, řka: «Tak to vidíte. Měl jste dát přednost.» a jel by zase dál, někam, kde může být plně poplatný bezpečnosti města a jeho občanům. A realita? Dačickou policejní skutečnost může každý vidět na Mapy.cz, rozklikne-li si v Družstevní ul. zobrazení Panorama.

Pokud jste dočetli až sem, možná se se mnou shodnete, že STOPky v Dačicích mají jedinou skutečnou funkci, která začíná na b- a končí na -ční, a bezúroční to není. Plně by je dokázaly zastoupit značky «Dej přednost v jízdě».

Nepopírám, že v dobách, kdy formanské vozy brzdily tzv. čubou, ale možná ještě před šedesáti lety, kdy městem projelo pár aut za den, mohlo mít zastavení vozu u křižovatky svůj přínos. Řidič během něj zkontroloval olej nebo si zašel popovídat se známým do hospody. Hustota dopravy ale od těch dob pokročila a dnes je leckdy lepší i bezpečnější «připozastavit», než na dlouhé vteřiny zastavit, o čemž ostatně svědčí mnohé studie, ale i již zmíněný praktický příklad z Velké Británie. Mnozí predikují zánik osobní dopravy, neboť tato se nedá občanovi dobře naplánovat, přikázat nebo zakázat centrálně, a především seshora. Než toto «lepší příští» nastane, chceme snad k této světlé budoucnosti kráčet přes represi a potoky krve, nebo onomu vymírajícímu, umírajícímu druhu – řidiči osobního vozu – poskytneme kvalitní paliativní péči; naposledy mu darujeme drahocenný pocit, že to stále ještě má ve svých rukou? Zeptal bych se paní Šaboukové, co si o tom myslí.

Dačická cesta se zatím zdá být velmi jasná: Město ať shoří na barikádách, upokutujme se tu navzájem, jenom když značky STOP zůstanou na svých místech jako před sto lety. Dráb, vykládající hříšnému lidu jejich posvátný význam, se vždycky najde; nemusí být ani místní. Což platí zejména pro onu světlou budoucnost. Ostatně, osmiúhelník je obrazcem Islámu…

Nemám rád takové chmurné vyhlídky. Dačice jsem si proto, z řidičského hlediska, osobně dávno přesunul do příjemného italského podnebného pásu. Nejen zdejší křižovatky proto projíždím tak, abych v nich nikoho neohrozil, neomezil a nikdo na mne netroubil. Policie a doprava v Itálii mají svůj lidský řád a smysl.

Mrzí mne proto velmi, když ke mně v tomto hořkém městě občas dolehne mrazivý podnebný pás Běloruska, ale možná spíše nějakého fundamentalistického rovníkového chalífátu, stručně: ono podnebné pásmo radnice, prosazované prostřednictvím jí podřízených represivních složek. Zkrátka když má zase jednou dačický milicionář pocit, že jsem se před STOPkou zapomněl pomodlit k Alláhovi nebo něco podobného, a teprve určitý finanční obnos mu pomůže tento jeho problém vyřešit.

Mrzí mne, když to občas vypadá, že městští i státní policisté v Dačicích většinu času marní své síly v boji s přízrakem «nebezpečného» automobilismu, zatímco skutečné problémy města pak zvládají řešit snad ve svém volnu. Obávám se, že tato disproporce může podrývat důvěru občanů v policisty; v jejich schopnosti. Někteří občané prý nad nimi zlomili hůl již dávno. Já policisty nechci soudit, abych sám nebyl souzen.

Tento stav mne skutečně mrzí více, než chybějící kruhové objezdy nebo nějaké obchvaty, které mimochodem na území Dačic nikdy žádné nebudou, neboť se na nich obvykle nezastavuje, v zájmu plynulosti provozu. A plynulost provozu je něco, co by dačickým fundamentalistům přivodilo smutek a ztrátu smyslu života; něco, co dačické podnebné pásmo zkrátka nedovoluje; že, pane Jane Bartošku…

Stopkáh akbar!

PS: Historky z fiktivního města Dačice jsou smyšlené a nelze je uplatnit ve správním řízení. Myslíme úplně jiné Dačice a jiné dopravní značky. Kdo nevěří, ať tam s flexou běží.


Ondřej Sidor
Autor je chodec, blbec, dopravní inspektor, cyklista, maminka s kočárkem a příležitostný řidič

Stop




Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(2 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Méně krav, zato více volů, Život dnes se štítky , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ