Grafické nesmysly z let 2002–2012
- Europortrét
- Svoboda vede lid na barikády
- T (animace)
- Den matek III
- Den matek II
- Dačice
- 23
- Úsměv
- Malé pivo
- Dialog
- První právnička
- Hrubá črta
- Odraz v rybníčku
- Inspirace
- Smrtčina smrt
- Původní črta
- PF 2011
- In nobis regnat ius
- Když prší
- Motýl
- Judith
- Obarvení původní modré fotky
- Můj příspěvek ke Dni matek
- Prázdný rámeček
- Kontrast
- Lekníny
- 23
- 22
- 21
- Rukulízám (2005)
- Vesnická klubovna (2005)
- Žena (2005 [!])
Z návštěvy v Jaroměřicích nad Rokytnou, srpen 2005.
Zdravotnice Michaela napichovala v kuchyni kousky melounu velkým nožem a přímo z něj si je majestátně odebírala ústy, až se mi z toho zamotala hlava. Jednou provždy.
Ze čtenářského deníku. Barevný obrázek je ze sekundy, ostatní z kvarty nebo kvinty.
Pamatuji si ještě kresby ze ZŠ – kupříkladu v páté třídě jsem do svého sešitu z vlastivědy, hned za horopis jihovýchodní Evropy, vymaloval přes celou stránku, pod vlivem zpráv o bombardování Jugoslávie, tank (z čelního pohledu – přímo do kanónu!), a scénu završil naléhavým titulkem „POHOŘÍ Balkán?“ Muselo to být v červnu 1999…
Už předtím, ve třetí či čtvrté třídě, mi ale učaroval koncept čtenářského deníku, sešitku, do něhož jsme si na každou stránku zapisovali titul knihy, a pod ním už mohl být vlastnoručně nakreslený obrázek. A tak se nezřídka stávalo (tedy spíše – zřídkakdy se nestávalo), že se různé knižní postavy v mých malůvkách setkávaly s cynickou skutečností, do které jsem je, odbojné dítko, rád situoval. Tak se stalo, že udatný carevič Ivan kolil strašného Kostěje Nesmrtelného pomocí motorové pily, hlásíc v bublině: „Jedině Husqvarna je opravdu nesmrtelná“.
Jindy zase Marfuška prala u splavu v automatické pračce, vzdor nuzným podmínkám, které zmiňoval onen ruský epos s názvem Krása Nesmírná, jenž se musel číst na našich školách snad od samých padesátých let, a ze kterého jsme tedy společně předčítali ve čtvrté třídě ještě v nějakém roce 1998. (Zatímco nad tabulí se ještě tehdy skvěla cedule s větou „Lid touží po míru k práci“ – jsou zkrátka věci, které člověk nezapomíná.)
O černohumorném výjevu, kterým jsem ilustroval povídku „Krvavé koleno“, či o Pitrýskově kruté deziluzi u nevábně čpícího objektu, ke kterému jsem jej nechal doputovat při jeho Putování za švestkovou vůní, snad nemusím hovořit. Ludvík Aškenazy by z toho obrázku, od žáka prvního stupně ZŠ, radost asi neměl. A vůbec, už tehdy jsem si říkal, proč má ten pán tak pitomé příjmení. Když jsme pak ale četli ještě něco od jakési Daisy Mrázkové, to už jsem svou starost o rozumně znějící jména českých autorů hodil za hlavu. Je mimochodem docela fascinující, s jakou samozřejmostí se mi jméno té spisovatelky po letech vybavilo, jenom při psaní tohoto textu…
10. 1. 2012