Jindřich Šimon Baar: Hanýžka a Martínek

Publikováno 25. 4. 2014 | Autor: OS | Aktualizováno: 30. 4. 2014

Ve vyklízeném domě po starém komunistovi se válel zaprášený obraz. Jakého sovětského (tj. většinou židovského) politika, spisovatele či skladatele zobrazuje, blesklo nám automaticky hlavou. Ale pak čteme: schváleno výnosem ministerstva školství a národní osvěty z 17. prosince 1934. K tomu ten kolárek… Ejhle, Jindřich Šimon Baar.

Jindřich Šimon Baar

S pohledem do očí tomuto katolickému buditeli (byť šilhá jaksi vpravo a ještě nad vás) nám vyvstalo na mysli, že máme doma jeho knížku Hanýžka a Martínek. Rok vydání 1991, ilustrace a revize textu 1972. Asi v šesti letech jsme se ji snažili číst, ale pro spoustu starých a nářečních slov se nám to tehdy moc nedařilo.

Po létech jsme knihu otevřeli, a zjistili jsme, že z ní máme stejný dojem jako tehdy – už jako čerstvě školou povinným nám bylo přibližně jasné, že Baarova kniha popisuje mikrosvět hřejivého vesnického mrcasení, že to jsou takoví lidští Broučci. V nejsložitějším sociologickém románu bychom ale nenašli takovou obšírnost a bohatost výraziva, kterými jsou popisovány malé životy knižních hrdinů.

Nyní už ale knížce trochu rozumíme: po 20 letech jsme ji konečně otevřeli ze správné strany – odzadu, neboť tam je přehršel vysvětlivek. Tak jsme se dozvěděli, že ‘židovo peří’ je ‘asi suchopýr (nář.)’, nebo že ‘Bé á – bá…’ je ‘známé žertovné slabikování věty «bába nese routu», kterou bylo ve školách popraveno slabikování a zavedena metoda hláskovací (pozn. Baarova)’. Teď ještě zjistit, co je to ta routa… Inu, jak jsme již napsali – skutečnost, že Hanýžka a Martínek je podle všeho naivním vesnickým příběhem, je maskována naprosto netušenou zevrubností a na první pohled popisem téměř jakéhosi jiného vesmíru.

Nalezli jsme knihu i na internetu, a zase cosi zvláštního – polovina kapitol, které jsou v knize, chybí v internetové verzi, a zřejmě to platí i naopak. Nemáte někdo co nejkompletnější, tj. zřejmě velmi staré vydání této knihy?

Několik vět ((c) Charta 77) z internetové verze:

Šuškalo se leccos o tom, jak bídné platy mají trhanovští úředníci, jak šetří hrabě Rudolf, ale jak ho zato šatí a pomáhají si, jak mohou, a nejvíc direktor, ten že má spletky i se židy, dobytek že jim prodává i od nich kupuje, ale nikdo se neodvážil po tom pátrat, strkat prsty do toho ohně, aby se nespálil.
„Ale také jsem kupec, zadarmo ani kuře nehrabe, Forst dostal stovku, dejte mi ji také, vysaďte ji na stůl a já vám pomohu.“
„Tak? Za peníze?“ usmál se jízlivě Král, kterému ta řeč počala páchnout židovinou.

—

Webová verze zmíněné knihy je ZDE.

—