Kondolence I

****** Prosím, považujte tuto korespondenci za mé osobní vyjádření určené Vám a nikomu jinému. Nepředávejte ani nepřevypravujte ji proto nikomu dalšímu, třebaže z „nejbližšího“ rodinného okruží – natož z toho k mé smůle mého. ******

Ach, ty podivné dubnové dny.
Přibývá slunce, ale zima stále neodchází. Ba právě naopak. Jako by hledala své nejvěrnější spojence mezi lidmi – či jejich nápodobami –, aby s jejich zlopomocí naposledy udeřila…
5. dubna 2018 se u našich dveří objevil, asi po měsíci, kocour od sousedů. Tentokrát však zle pochroumaný, asi ho něco přejelo. Neovládal zadní nohy, stále však ovládal plazení. Vystrčil jsem tedy před dveře misku s krmením. V ten moment se nade mnou zjevil nepříčetný otec. Halekal, „nech to okamžitě odnesem späť“. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, řekl jsem otci, že nesouhlasím, ale ať si tedy misku sám odnese, když mu na tom tolik záleží.
Otec mne povalil na zem a, s převahou 40 kilogramů zakleknut na mém krku, zřejmě se mne snažil zabít. Když jsem se probral, začal jsem pochybovat, jakým způsobem kocour přišel ke svému zranění…
Dodnes se budím ze spaní s pocitem, že nemohu dýchat. Je to nechutný pocit, bát se vlastní rodiny. Vede k naprosté apatii. Nikdy to s nimi nebylo lehké. Od dubna 2018 už mám ale trvalý strach o svůj život.
Nepíši však tento dopis, abych jej zasvětil smrti nebo kočkám.
Život je přece o něčem docela jiném, jak mi ostatně od mala vštěpovali rodiče svými dobře míněnými ranami, křikem, ničením věcí a urážkami, jež se mi dodnes tak pravidelně zjevují i ve snech.

Přesto – nebo právě proto – bylo to 30. dubna 2020, kdy jsem před domem naposledy spatřil kočku pražskou, řečenou Kitkat, jíž mi odkázala do péče Zuzana po dobu svého nekonečného pobytu v zahraničí. Vypadala vystrašeně. Předtím jsem ji několik dní neviděl – vlastně od okamžiku, kdy ji má matka v hysterickém záchvatu vyhnala z domu, neb očůrala roh předsíně. Musela být ten den obzvláště běsná; na kočku se nikdy takhle neutrhla. Obyčejně vyhazovala z domu pouze mne. Z toho domu, který zdědila po své matce.

A byl to přece zase duben.
Kočky došly.
Zlo si v ten den vybralo jiný cíl.
9. dubna 2021. Nemohl jsem té zprávě uvěřit.
Stejně jako jsem o měsíc dřív nevěřil tomu, kdo že to má doprovodit matku mé matky na očkování do nemocnice. Do toho místa, kde člověk vdechuje smrt i za běžného stavu, natož v čase toho nejhoršího vzepětí bakteriologické války. Dodnes slyším Edu kuckat, jak kuckal jen on, když obědval, nebo mu něco přelétlo přes nos. Pražský vzduch? Astma?
Ale někdo jiný rozhodl. Dokonce ta nejmoudřejší. Nač zpochybňovat její volbu? Eda by se mé matky ještě zastal, kdybych měl námitek. Kdo by se zastal mne, to nevím.

„Tak jak se těšíte na výlet?“ zní mi navždy v uších Edova rozšafná otázka na babičku. Bylo 11. března 2021.

Výlety. Nádrž Křetínka. Vystrčenovické lesy a rybníky. Nějaký pražský bazén, kde mne Eda zachránil od utonutí. Tyhlety záchrany… Dodnes cítím novotou čpící interiér světlezelené felicie (jejíž tvary jsem tak obdivoval, že jsem si ji, devítiletý, nakreslil). Jeli jsme do Bořetína, víc si nepamatuji. Byl jsem zachráněn, za cenu ztráty řeči. Snad z té deziluze, když mi podstrčili nějakého plyšáka a násilím mne obrátili ke zdi, abych snad neviděl polonahého sténajícího starce, jemuž mezi holými hýžděmi koukala varlata, kterého zřízenci po operaci právě vyklopili z vozíku na protější lůžko.
Nemocnice Jindřichův Hradec; dva týdny. Listopad, prosinec 98? V rádiu na pokoji řešili operaci Havlových plic, pak hrála adventní píseň nějakých Brontosaurů. Před zrcadlem jsem si sloupal z čela krvavé strupy; neměl jsem pro ně pochopení. Nežádal jsem se jich; nechápal jsem, jak se mi tam ocitly.

Nepíši však tento dopis, abych jej zasvětil strupům nebo hnisu.
Život je přece o něčem docela jiném, jak ví člověk, který je nucen do školy dojíždět z pohorské osady autobusem, plným lidských osudů. O uzlinách. O bulkách. O tom, komu brali slezinu. O tom, komu už ji nevezmou.
Nejlepší je uspořádat slezinu, a tam to všechno probrat. Pěkně chronologicky, stádium po stádiu. Já už na to nějak nemám sílu ani chuť. Tichá vzpomínka někdy vydá za tisíc slov.

Mlč, chceš-li zůstat filosofem, prohlásil nějaký kecal. Na vsi snad jako by platilo: Mlč, chceš-li zůstat člověkem.
Ves je místo, kde lidi řvou. Ženy se tu mění ve fúrie, co řvou po dětech svých i cizích. Tady v Zaječí nějaká Řečíková. Tropila scény, halekala, než se dočista zbláznila, nebo odstěhovala. Nebo obojí. Naštěstí ji včas zastoupila moje matka. Co bylo dřív? Ves, nebo fúrie? O víkendových nocích řvou na vsi opilci a snaží se zabít navzájem. Močí si po autech, štvou na sebe psy. Ve dne si ti primitivové po krku tolik nejdou, řvou stejně.
To člověk z města nikdy nepochopí. A tak to nechápu. Už od patnácti. Proč jsi nezůstal ve městě (myšleno Brno), pitomče, vmetl mi otec bezelstně.
Měl pravdu. Za chvíli jdu s rancem na zádech zpátky do města; doprošovat se u zavřených dveří, kde bych složil hlavu. Kdo se přidá? Poslední roky se z toho stala taková milá letní tradice, která člověku asi vydrží do konce života. Nebo přinejmenším, dokud nezešílí. Jako ta Řečíková.

Člověk opravdu zjistí, co ztratil, až když to ztratí.
Eda pro mne znamenal spojení s městem. Všechny ty Týdny (než se z toho stal Soukupův brak), Story, které jsem přečetl, jen co je „Pražáci“ přivezli (to bylo radosti, když se večer ozval hluk favorita/felicie/fordu/fordu – a snad trochu i té kie). Archivní Technické magazíny. Archivní vína. Kosmické vynálezy. O hmotné statky však vůbec nešlo.
Eda byl důkazem, že se lze chovat lidsky. Městsky. Tady na vsi to s nikým nehlo. Městští lidé však sdílejí stejnou frekvenci.
Já jsem městský člověk. Od poloviny února vyhlížím léto. Tady nepřijde ani v červnu. Už bych s tím měl něco dělat.
Edo, díky.
Díky za Kočka. Díky za to, jak jsi zachraňoval Vánoce tady na vsi. Dodnes nevím, co Tě k tomu vedlo, jezdit do Zaječí i o Vánocích. Já bych to nedokázal. Díky za „kruciš“. Díky za „pako“. Díky za hlášky z Cimrmanů. Díky za radu, že když člověk zapomene, co chtěl udělat, má zopakovat děj, který tomu předcházel. Díky za veselé příhody z města a z vydavatelství, které rozzářily každý nedělní oběd. Člověk se smál – a v hloubi duše trpěl: ten kontrast ho zabíjel. Proč ten skvělý člověk nevypráví ty skvělé historky v pražské restauraci? Proč hází hrách na stěnu primitivům v pohorské vsi? Takové sebeobětování – snad až pokání? Ta myšlenka mne trápila čím dál víc.
A když řekl Zuzík, tak to prostě sedělo. Žádná přepjatost, žádná patetická křeč otců dcer.
Díky za Lipno, Dářko. Za táboráky na zahradě. Za založení sadu. Jak rozkvete do krásy, to už neuvidíš. Za zakoupení staré chalupy. Jak se z ní díky „rekonštrúkcii“ stane její stísněnější verze, to už taky neuvidíš.
Díky za to, že jsi mi byl na tanečních; na nějakém tom věnečku – nebo rakvičce. Na rozdíl od sebejediného člena mé rodiny. Moje matka v ten slavnostní den v hysterickém záchvatu neřešila než naštíplý roh kuchyňské linky – zrovna jsme se stěhovali – a mne s řevem vyhnala z paneláku. Jako obyčejně.
Díky za tvou obyčejnost, městskou obyčejnost, která v sobě zahrnuje velkorysost a mnoho jiných ctností člověka rozumného, homo sapiens sapiens.
Tady na vsi to všechno přišlo vniveč. V paměti však utkvěly krásné okamžiky, které jsi prosvítil tu svým vtipem, tu jen svou přítomností.
Takový je život.

Nyní už se snad jen sejdou zástupy pozůstalých, aby uctily Tvou památku.
Ale proč zrovna v Zaječí? Proč ne v Praze? V Moravské Chrastové, ve Svitavách, v Pardubicích? Na dně Mariánského příkopu? V pekle? Zkrátka na nějakém hostinnějším místě, než je Zaječí?
Zanechte všech nadějí, vy, kdož vstupujete. Takový byl můj dojem z tohoto místa před dvaceti lety.
Takový je i dnes.
Ale takový je život.
Zrovna v Zaječí se tedy ti lidé sejdou. Sejdou se vlastně dvě skupiny lidí. Jedna velmi nepočetná, ale o to úmornější: ti, jejichž celoživotním snem a bytostným údělem je dřít se v pohorské osadě. Lidé, jejichž krédem je „Čím hůř, tím lépe“ a „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě“. Lidé, kteří si lebedí v tom, svůj život si co nejvíce ztížit; učinit jej nesnesitelným pro sebe – a pro své potomky ještě více.
Dnes již nemám sebemenších důvodů nenazvat je – násilnickými primitivy.
A pak druhá skupina, mnohem početnější, nezřídka městských návštěvníků, kteří pobyt v Zaječí budou brát toliko jako roztomilou dovolenkovou vsuvku a kuriozitu.
Dvě skupiny – odlišné jako cukr a sůl.
Ach, jak ti si budou rozumět! Ach, jak já jim všem rozumím!
Ach, jak ti všichni mi nikdy rozumět nemohou!

Obě skupiny se na sebe budou způsobně usmívat a prožijí jistě milé odpoledne, naplněné pohodou a vzpomínkami.
V opačném případě to dopadne jako obyčejně, když pohár sebestřednosti, tuposti a úlisné úslužnosti vesnických hostitelů přesáhne fyzicky únosnou mez. Já už k tomu nemám sílu nic psát. Moudřejší to dávno řekli za mě. „Dano, proč jsi taková kráva,“ řekla Eva z Liberce. „Aby ses nepodělala, Dano,“ řekla její druhá sestra, z Prahy.
Měly pravdu obě.
Ale takový je život.

Ach, jak jsem Ti, Edo, rozuměl. Ač nemám „pahrbek geniality“. (Díky za něj!)
Ach, jak jsem nikdy nerozuměl primitivům, žijícím jen ve zlu a pro zlo.

Městský člověk si zlo nepřipouští. Nejspíš ani netuší, že existuje.
Čest památce vždy laskavého a obětavého
Edy Šafránka.

Díky, Petře.
Připadáte mi vlastně většinou docela jako Váš táta, jen vyšší a modernější, více přizpůsobený dnešnímu světu, podivnějšímu než nové stavebnice lega.

****** Prosím, považujte tuto korespondenci za mé osobní vyjádření určené Vám a nikomu jinému. Nepředávejte ani nepřevypravujte ji proto nikomu dalšímu, třebaže z „nejbližšího“ rodinného okruží – natož z toho k mé smůle mého. ******

V Zaječí,
22. května 2021

Now playing:

DAVID GUETTA
DANA GUERRA
The Greatest Hits 2000–2021

Genre: Psychometal
Tracklist:
1. Prosímtě! Intro
2. Ale prdum! (Babička si už určitě nepamatuje, jak to bylo.)
3. Prosímtě to je jédnó! (Babička si pamatuje, jak to bylo.)
4. Chleba, rohlíky, co kdo chce!
5. Prosímtě to je úplně jédnó!
(Návštěva váhá, zda si dát k polévce chleba, nebo spíše rohlík)
6. Ježíšmarjá!!! (došel chleba)
7. Ježíšikriste prosímtě ty si nekoupil/koupil chleba?!
8. To je akční smetana/víno/bonboniéra/…, kauflanďácká (lidlácká/…)!
9. Prosímtě ať si každej vezme co chce, zbytků je tu dost.
10. Prosímtě v lednici máme tři prdele zbytků!
11. Prosímtě v pohodě! Zbytků máme dost.
12. Nemáte tam něco na praní?
13. Prosímtě kdybyste něco potřebovali, … není problém…, v pohodě.
14. Prosímtě jdi do prdele!
15. Jděte všichni do prdele!
16. Jděte všichni do prdele, já chodím do práce!
(lidem v důchodu je třeba ukázat, kde je jejich místo)
17. Prosímtě nech si ty debilní, ale opravdu debilní kecy!
18. Poblej se, blbečku!
19. Nech se zaměstnat v zoologický!
20. Náhodné historky z benzinky
(obvykle o tom, že každá druhá zákaznice je protivná uštěkaná kráva)
21. Prosímtě! Outro
LISTEN TO THIS FOR 20 YEARS. OR DIE TRYIN.
LIVE & UNPLUGGED & UNCHAINED
21-05-29 ZAJECI




Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.