Kondolence II

****** Prosím, považujte tuto korespondenci za mé osobní vyjádření určené Vám a nikomu jinému. Nepředávejte ani nepřevypravujte ji proto nikomu dalšímu, třebaže z „nejbližšího“ rodinného okruží – natož z toho k mé smůle mého. ******

PROLOG

Ach, ty podivné dubnové dny.
Přibývá slunce, ale zima stále neodchází. Ba právě naopak. Jako by hledala své nejvěrnější spojence mezi lidmi – či jejich nápodobami –, aby s jejich zlopomocí naposledy udeřila…

5. dubna 2018 se u našich dveří objevil, asi po měsíci, kocour od sousedů. Tentokrát však zle pochroumaný, asi ho něco přejelo. Neovládal zadní nohy, stále však ovládal plazení. Vystrčil jsem tedy před dveře misku s krmením. V ten moment se nade mnou zjevil nepříčetný otec. Halekal, „nech to okamžitě odnesem späť“. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, řekl jsem otci, že nesouhlasím, ale ať si tedy misku sám odnese, když mu na tom tolik záleží.
Otec mne povalil na zem a, s převahou 40 kilogramů zakleknut na mém krku, zřejmě se mne snažil zabít. Když jsem se probral, začal jsem pochybovat, jakým způsobem kocour přišel ke svému zranění…
Dodnes se budím ze spaní s pocitem, že nemohu dýchat. Je to nechutný pocit, bát se vlastní rodiny. Vede k naprosté apatii. Nikdy to s nimi nebylo lehké. Od dubna 2018 už mám ale trvalý strach o svůj život.
Nepíši však tento dopis, abych jej zasvětil smrti nebo kočkám.
Život je přece o něčem docela jiném, jak mi ostatně od mala vštěpovali rodiče svými dobře míněnými ranami, křikem, ničením věcí a urážkami, jež se mi dodnes tak pravidelně zjevují i ve snech.
Přesto – nebo právě proto – bylo to 30. dubna 2020, kdy jsem před domem naposledy spatřil kočku pražskou, řečenou Kitkat, jíž mi odkázala do péče Zuzana po dobu svého nekonečného pobytu v zahraničí. Vypadala vystrašeně. Předtím jsem ji několik dní neviděl – vlastně od okamžiku, kdy ji má matka v hysterickém záchvatu vyhnala z domu, neb očůrala roh předsíně. Musela být ten den obzvláště běsná; na kočku se nikdy takhle neutrhla. Obyčejně vyhazovala z domu pouze mne. Z toho domu, který zdědila po své matce.
A byl to přece zase duben.
Kočky došly.
Zlo si v ten den vybralo jiný cíl.
9. dubna 2021. Nemohl jsem té zprávě uvěřit.
Stejně jako jsem o měsíc dřív nevěřil tomu, kdo že to má doprovodit matku mé matky na očkování do nemocnice.
Do toho místa, kde člověk vdechuje smrt i za běžného stavu, natož v čase toho nejhoršího vzepětí bakteriologické války.
Dodnes slyším Edu kuckat, jak kuckal jen on, když obědval, nebo mu něco přelétlo přes nos. Pražský vzduch? Astma?
Ale někdo jiný rozhodl. Dokonce ta nejmoudřejší. Nač zpochybňovat její volbu? Eda by se mé matky ještě zastal, kdybych měl námitek. Kdo by se zastal mne, to nevím.
„Tak jak se těšíte na výlet?“ zní mi navždy v uších Edova rozšafná otázka na babičku. Bylo 11. března 2021.

EPILOG
Člověk opravdu zjistí, co ztratil, až když to ztratí.
Eda pro mne znamenal spojení s městem. Všechny ty Týdny (než se z toho stal Soukupův brak), Story, které jsem přečetl, jen co je „Pražáci“ přivezli (to bylo radosti, když se večer ozval hluk favorita/felicie/fordu/fordu – a snad trochu i té kie). Archivní Technické magazíny. Archivní vína. Kosmické vynálezy. O hmotné statky však vůbec nešlo. Eda byl důkazem, že se lze chovat lidsky. Městsky. Tady na vsi to s nikým nehlo. Městští lidé však sdílejí stejnou frekvenci.
Já jsem městský člověk. Od poloviny února vyhlížím léto. Tady nepřijde ani v červnu. Už bych s tím měl něco dělat.
Edo, díky.
Díky za Kočka. Díky za to, jak jsi zachraňoval Vánoce tady na vsi. Dodnes nevím, co Tě k tomu vedlo, jezdit do Zaječí i o Vánocích. Já bych to nedokázal. Díky za „kruciš“. Díky za „pako“. Díky za tamtamy a „sepletu“. Díky za hlášky z Cimrmanů. Díky za radu, že když člověk zapomene, co chtěl udělat, má zopakovat děj, který tomu předcházel. Díky za veselé příhody z města a z vydavatelství, které rozzářily každý nedělní oběd. Člověk se smál – a v hloubi duše trpěl: ten kontrast ho zabíjel. Proč ten skvělý člověk nevypráví ty skvělé historky v pražské restauraci? Proč hází hrách na stěnu v pohorské vsi? Takové sebeobětování – snad až pokání? Ta myšlenka mne trápila čím dál víc.
Díky za Lipno, Dářko. Za táboráky na zahradě. Za sběry hub a borůvek. Díky za to, jak jsi mne vezl z lesa na nosiči. Za založení sadu. Jak rozkvete do krásy, to už neuvidíš. Za zakoupení staré chalupy. Jak se z ní díky „rekonštrúkcii“ stane její stísněnější verze, to už taky neuvidíš.
Stačilo jen hvízdnout, a Eda jel do Boleslavi, do Hradce…
A že se vždy našel takový dirigent.
Jak se mé matky zastával v těžkých chvílích jejích častých nervových záchvatů, i za to zasloužil Eda dechberoucí obdiv.
Na chalupě odkládal sako a spěchal pomoci s výkopem, držel úmorné tempo s těmi, kdož jsou kopáči tělem i duší.
I ve svém věku věřil v moderní technologie, po práci před spaním zápolil s virtuálnem; řídil online svět a byl jím řízen.
Práci dal vše. Byl vždy oporou těm, které pokládal za dobré. Věřil v dobro a důvěřoval svému instinktu. Vždy ochoten pomoci bližnímu.
A když řekl Zuzík, tak to prostě sedělo. Žádná přepjatost, žádná patetická křeč otců dcer.
Laskavost a noblesa městského člověka. Jaký to rozdíl oproti tuposti hrubiánů, kteří nalezli svůj vytoužený domov v pohorské vsi, aby zde mohli naplno rozvinout svůj smysl pro nenávist, agresi, ponižování, ústrky druhých a celkovou omezenost. V městské atmosféře jim tyto atributy nevzkvétaly, a tak se s úlevou nechali vykázat na periferii; na samé dno.
Městský člověk si zlo nepřipouští. Nejspíš ani netuší, že existuje.
Čest památce vždy laskavého a obětavého
Edy Šafránka.

Díky, Hano.
Vaše těstoviny se špekem jsou zdaleka nejlepší.
Ale kam se hrabou na Vaše jablka v županu.
Komunikuj, řekla jste mi. Komunikuji.

****** Prosím, považujte tuto korespondenci za mé osobní vyjádření určené Vám a nikomu jinému. Nepředávejte ani nepřevypravujte ji proto nikomu dalšímu, třebaže z „nejbližšího“ rodinného okruží – natož z toho k mé smůle mého. ******

V Zaječí,
22. května 2021




Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.