Všudypřítomná reklama a tlachy o ekonomice. Neklamná známka hluboké krize

Marx - Engels - Páral„Ekonomika kulhá, ale má rovná záda“, „Škodě rychle roste export“, „Konec krize: podnikatelé plánují nabírat“. A tak dále, a tak dokola; obvyklý styl titulků v dnešních novinách. Média dnes čím dál větší pozornost věnují ekonomice. Ta by si přitom, nemajíc dnes vpodstatě žádná pravidla a ani možnost predikce svého vývoje, zasloužila kdovíco, jen ne takovou pozornost. Proč o ekonomice média píší, když o ní nic nevědí (a není tajemstvím, že dnes o ní nic nevědí ani sami ekonomové)? Snad aby měl čtenář dojem, že je stále v centru dění, a že je po pravdě informován o tom, co se děje? Proto, aby byl ve střehu, kdykoli se ho někdo vynasnaží hanebně okrást? Aby nás média vyvedla díky svým přesným informacím o ekonomice z krize? Domnívám se, že je tomu  právě naopak. Jsme tak obšírně informováni o zmatené ekonomice, abychom byli v nastalém zmatku pasivní a jenom spoléhali na to, že naše země vzkvétá.

Něco mi říká, že ty početné elaboráty všech pisatelů o ekonomice v denním tisku nejsou příznakem toho, že se blíží nový skvělý začátek (neboť co jiného by mělo přijít, když o ekonomice každý tolik ví, ba radí, co udělat). Ale že jsou ve skutečnosti příznakem hluboké krize, kterou nikdo neví, jak řešit. Každý článek o ekonomice v Mladé Frontě můžeme číst jako pouhé „Nevím.“ Samozřejmě, kdyby autoři místo těch tlachů napsali „nevím“, nedostali by za svůj článek zaplaceno. Je to začarovaný kruh.
Zrekapitulujme si pro začátek, o čem psaly noviny od osmdesátých let minulého století dodnes.

Dávno minuly doby, kdy noviny psaly o hospodářských úspěších české ekonomiky, zkrátka kolik se sklidilo obilí, vytěžilo uhlí a zkalilo ocele. Člověk tehdy takové zprávy bral jako nezbytnou vatu k zaplnění novinového prostoru, když projev nějakého tajemníka nebo informace o návštěvě spřátelené země byly příliš krátké.

Čas trhl oponou, najednou tu byla svoboda. Začalo se psát s velkým zaujetím o našich nových politicích, kteří nejsou jako ti staří. Psalo se o Havlovi, Občanském fóru, Josefu Luxovi, zkrátka stále o těch samých rodinách, které se snažily přivlastnit si moc už od vzniku ČSR. Do toho, protože byla svoboda, se občas napsalo, kde koho přepadl nějaký cikán, nebo kde se porvali skinheadi, psalo se o tom bez jakýchkoli emocí.

Po Havlově boji s rakovinou plic se už psalo hlavně o něm. Konečně byli lidé a strany blízcí V. Havlovi definováni jako „pravda a láska“, a tak se tedy psalo o pravdě a lásce. Pro tu musel být vybrán třídní nepřítel. Ejhle, vytvořili ho. Komunisti, prokremelsky uvažující lidé, popírači zásluh V. Havla. O těch všech se od té doby referovalo v novinách jenom ve zlém.

Po přelomu milénia a hlavně po 11. září 2001 se začalo psát o terorismu. A o Americe a NATO, neboť ty jediné nás v nové těžké době ochrání. A zase o Havlovi, neboť on je s Amerikou a NATO jedna ruka.

Vstup do EU, rok 2003. V médiích se po čtrnácti letech znovu objevuje nepokrytá propaganda a manipulace. Dodnes si vybavuji obří „ANO“ na titulní stránce Mf DNES, aby bylo každému občanu jasné, jak má hlasovat. Václavu Havlovi konečně končilo po patnácti letech funkční období, když se ujal po revoluci úřadu na pár let, jen co zvítězí pravda a láska, a tak se psalo zase hlavně o něm. Po Václavovi nastoupil druhý Václav, docela jiný, média si proto odplivla a v plivání pokračují dosud. O cikánech, ale i o jiných palčivých problémech už se nepíše jinak, než v dobrém, zavládla politická korektnost. Píše se hlavně o evropské politice a o českých proevropských politicích.

Někdy kolem roku 2006 vrcholí pokus o definitivní rozbití a zmatení české politické scény. Musí existovat dva silně polarizované a co nejvyrovnanější tábory. Boj s ODS a ČSSD na život a na smrt. Média fandí ODS, hlavně pražské sekci. Praha je židovské město, média nepokrytě fandí Pavlu Bémovi nebo Milanu Jančíkovi. Je snadné stát veřejně známým antisemitou, panu Stworovi k tomu stačí překlad článku o holokaustu. Šrouby politické korektnosti se nadále utahují, O cikánech nemůže psát nikdo jiný, než cikán sám, nebo státem pověřená iniciativa. ČSSD ztělesňuje tělnatý Paroubek, ve kterém slabí novináři (=většina) vidí snadný cíl, podporováni rykem pražské podnikající inteligence a nevědomých studentů. Píše se o politice – velmi hysterickým stylem (ODS = dobro; ČSSD, KSČM = zlo, Stalin, holokaust).

2006-2009. Hysterie vrcholí. Utkání ČSSD a ODS ve volbách, na politiky ČSSD létají od médii rozdivočelé veřejnosti vajíčka a později kameny, Steigerwald se tomu směje. Je zakázáno vtípkovat o židech, Topolánka to stojí politickou kariéru. Ještě že tak, před volbami totiž musel být nahrazen „oblíbeným“ Janem Fischerem, po kterém podle médií každý Čech v tajnosti toužil. Noviny píší o nelehkém údělu syna Jana Fischera, jemuž jsou podle médií v patách fašisti. O všem podstatném mlčí. Nově se zcela mlčí o politice. O Fotovoltaickém tunelu a dalších extempore Fischerovy úřednické vlády jsme se dozvěděli až zpětně.

2010. Fischer mezitím opět zalezl kamsi do banky a ODS se vytasila s „čistým“ Petrem Nečasem, aby s ním vyhrála volby. V ulicíh má rozhodné billboardy po britském vzoru. ODS, dopována všepodporou médií a billboardy zesměšňujícmi Paroubka vyhrává volby. Tvoří koalici s nově vzniklou TOP09 starého harcovníka Kalouska. Společně s nově vzniklou stranou Věci veřejné, která sdružila zlatokopy typu Radka Johna a naivní spasitele typu Víta Bárty, se český stát řítí močálem černým kolem bílých skal. V čase voleb média psala hlavně o těchto stranách, tedy ODS, TOP09 a VV, o ČSSD a KSČM tradičně psalo v nejhorším světle – neminul den, aby na ČSSD nepraskla nějaká veleaféra. Psalo se tedy opět hlavně o politice, nyní už se stěží snesitelnou hysterií, která však úspěšně vynesla propagované strany ODS, TOP09 a VV k moci. Kalousek se vysmívá globální ekonomické krizi, v Mf DNES se dokonce objevuje rubrika s popuzujícím názvem „Jaká krize?“, která čtenáře uklidňuje, že se ČR obchodně daří.

Netrvá ani tři roky a vláda Petra Nečase v křeči končí. Noviny si to zprvu nechtěly přiznat, bijí se za vládu. Podporují zmateného Radka Johna, Alenu Hanákovou, Jaromíra Drábka. Vše lepší než návrat komunistů, hřímá Steigerwald. Až když je Nečas vynášen od vlády v poutech, média přiznávají chyby a zcela otáčí svou rétoriku. Zkorumpovaná vláda. Co teď? Mezitím do českých zemí dávno dorazila ekonomická krize; vládní hašteření zakončené krachem Nečasovy vlády bylo koneckonců jejím důsledkem, kdy politici nevědí, jak vládnout zkrachované zemi. V médiích další důraz na ekonomiku, v Mf DNES denně vycházejí články ekonomických analytiků a členů bank. Mají společné to, že nevidí realitu a odvolávají se na vágní počky, co „by se mělo udělat“ a víru v lepší zítřky.

Ztracenou sebejistotu média nalézají v prezidentských volbách – opět mohou roztočit kola hysterie jako za starých časů. Ukazují národu, koho volit. Jana Fischera ano, Táňu Fischerovou ne. Bez novin by se občan v těch stejných židovských příjmeních ztratil. Když se ukáže, že Fischer nemá u voličů podporu, lámou nad ním média hůl a nalézají novou modlu v podobě přesluhujícího Karla Schwarzenberga, kterou drží násilím v politice rovněž přesluhující, přesto notně mladší Miroslav Kalousek. Nakonec vyhrává Zeman. Co už, média uznávají a ve skrytu přiznávají, že vlastně o nic nešlo. Divadlo narychlo ušité přímé volby prezidenta končí, teď už máme co jsme chtěli. Bude blahobyt.

2013. Blahobyt nikde, ekonomická krize se prohlubuje. Noviny píší o nových spasitelích, prostor dostává hlavně Babišovo ANO 2011, což je defacto sdružení podnikatelů, kteří socialistické dotace umně přetavují ve své soukromý majetek, a jeho podporovatelů. Že se loď potápí, vycítil i Martin Komárek,kterému kdysi stačil plat redaktora Mf DNES. Teď se na nás směje z billboardů s Martinem Stropnickým, kterému kdysi stačilo místo konzula ve Vatikánu. Heslo „Ano, bude líp“ nám mezi řádky říká, že už brzy bude hůř. S heslem „nejsme jako politici, makáme“ pak sdružení ano 2011 vyhrává volby. ODS se dále drží, TOP09 ještě více. Pro jistotu média přifoukla hlasy KDU-ČSL, kterou horentně podporovala.

Ekonomická krize trvá. Noviny dnes již skoro nepíší o politice. Zdá se, že o politice nechtějí slyšet ani politici, neboť ČR už dlouho (ne)vládne nikým nezvolená Rusnokova vláda, která je zhruba tak oblíbená, jako ta Fischerova. Tedy nijak, neboť média o ní ani nijak neinformují. Zřejmě po ní opět zůstane pěkný nepořádek. Příznačné je, že na nejviditelnější dvojmísto 1. místopředsedy a ministra financí nebyl opět dosazen nikdo jiný, než Jan Fischer, jehož lesklé černé pomníky můžeme vidět na mnoha kdysi kvetoucích polích a loukách. Fakt, že ministrem financí je opět osvědčený Jan Fischer, novinářům zjevně definitivně vyrazil dech a o vládě raději nenapíšou hlásku, aby u lidí nevzbudili všeobecné pohoršení.

V médiích nyní už maximální a praktický důraz na ekonomiku. Tytam jsou doby hloupého pořadu „Den D“, který byl založen na tom, že před jakýmisi investory, kteří se potřebovali zviditelnit, prosili o milost chudáci se svými „projekty“ dávno vymyšlených věcí. Vznikly odštěpné magazíny Ona Dnes a Doma Dnes, sloužící k inzerci předražených věcí pro čtenáře, kteří nemají hluboko do kapsy.

Pavel „Kdo tvrdí něco jiného, lže“ Páral v Mf DNES píše téměř každý den články o ekonomice, za které by se nemusel stydět kdejaký štamgast v hospodě, kterému by někdo po deseti pivech nabídl, ať z legrace napíše článek do novin o tom, jak naše ekonomika vzkvétá, hlavně netrestat úspěšné, a tak dále. Na Páralovy články v novinách dále reagují představitelé českých institucí pracujících nebo jen souvisejících s ekonomikou, jako ČNB nebo NKÚ. Často jde o čistou negaci Páralových myšlenek.

Aby byl kolotoč kompletní, pro Mf DNES píší další zástupci bank a analytici – tu z Raiffeisen Banky, tu z Patrie. Na zadní stránce čteme rozhovory s podnikateli; rozumím tomu tak, že v těžké době denní tisk poskytuje prostor lidem, kterým nejde byznys podle jejich představ. Podnikatelé se v takových rozhovorech pochlubí, co všechno vyrábí a kterak expandují.

Výjimkou nejsou celostránkové inzertní reklamy Škodovky, které čtenářům říkají, kde zase vyhrála jakousi domnělou cenu, nebo že byla opět zvolena zaměstnavatelem roku.
Všichni máme v paměti výsměšné inzeráty elektrárenských společností, které se na nás rovněž smály přes celou stránku v Mf DNES, a které nabízely fixaci cen elektřiny, aby čtenář ušetřil, kdyby šla cena energií nahoru, jakože jistě půjde. Samozřejmě, neuběhl ani rok, a elektřina razantně zlevnila. Podobně je to s reklamami bank. Ty navíc už naprosto bez skrupulí neváhají využívat psychologii strachu, a  jako „dobře míněné“ rady nabízejí čtenářovi bezpečnější typy účtů, aby neprodělal, chudák malý. Pokud dosud nebylo podáno trestní oznámení, je mi záhadou proč, neboť minimálně dva posledně jmenované příklady jskou klasickým šířením poplašné zprávy a záměrným uváděním spotřebitele v omyl.

Dosavadní vrchol této ekonomické hysterie nastal 5. prosince 2013, kdy v Mf DNES otiskla článek člena představenstva ČSOB, který čtenářům „poradil“, jak s bankou neprodělat.

Bude líp? Zatím to vypadá, že čím více se v médiích o ekonomice mluví, v kdovíjak není skvělé formě, čím více o ní vychází článků v Mf DNES a čím více se na nás valí dobře mířených rad a reklam, jak neprodělat (povšimněme si toho slevení – dříve reklamy člověka naváděly, jak zbohatnout), v tím větší je ekonomika ve skutečnosti krizi.

No Way like American WayI v době velké hospodářské krize visely v Americe reklamy přesvědčující člověka, že lépe to nejde. Stejně jako dnes.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Média, Méně krav, zato více volů se štítky , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ