(přišlo e-mailem)
Operace Rouška: Co kromě obličeje má zakrýt povinné zahalování na veřejnosti?
Roušky nosí poctivě muži, ženy, dědečkové, babičky i alkáči z lavičky (pokud se zrovna nedezinfikují).
Jdu si takhle po ulici, pod přikrytou tváří se mi paří vous, a protože nikdo nejde, tu nehygienickou ohavnost, kvůli které je mnohem větší šance chytit nějaký sajrajt – třeba tisíckrát nebezpečnější plíseň –, než kdybych dýchal čistý jarní vzduch, na chvíli odložím. Vzhlédnu vzhůru a strnu v němém údivu. Je krásný slunečný den a paní myje ve svém bytě okna. V roušce.
O chvíli později, když se stáhnu k lesu, kde skoro nikdo není a kde se mohu zase svobodně nadechnout, spatřím projíždějícího cyklistu. S rouškou. Řidiče, kteří jedou sami v autě, a místo aby si otevřeli okno a vyvětrali, paří se v tomhle malém látkovém nesmyslu, bych ani nespočítal.
Není to tak dávno, kdy se v Evropě hromadně protestovalo, a dokonce se schvalovaly zákony proti zahalování na veřejnosti. Jen tak byste vlezli do autobusu s šátkem, rouškou, maskou či závojem, a v tu ránu byste měli v Nizozemsku, Dánsku, Francii, Belgii, Bulharsku, Německu, Švýcarsku, Lotyšsku, Rakousku, Norsku či Itálii za zadkem policii. V Česku to sice nezakazoval přímo zákon, ale být muslimskou ženou a jít třeba do restaurace v nikábu znamenalo riziko slovního napadení a vyžadovalo to silnou psychickou odolnost.
Kdybyste někomu ještě před dvěma měsíci řekli, že budeme všichni běhat po ulici s kusem hadru přes obličej, a objektem lynčování se stane ten, kdo vyjde nezahalen, do pěti minut by u vás blikala sanitka a vezli by vás rovnou k docentu Chocholouškovi. Stačilo jedno bez ironie geniální nařízení české vlády, které trefilo několik much jednou ranou, a rázem je vše úplně naopak. Lidi se dočista pomátli. Či lépe řečeno, konečně se ukazuje v plné nahotě, jací doopravdy jsou.
Často stejní lidé, kteří by ještě před měsícem udávali ty, kdo nosí burku či nikáb, dnes volají na policii, že soused nemá při okopávání záhonů roušku. V Česku je totiž udávání národním sportem. Dokonce i německé gestapo v Praze si na to za války stěžovalo a zadávalo inzeráty do novin, ve kterých Čechy žádalo, ať přestanou chodit bonzovat, protože to zcela ochromuje činnost německých úředníků, kteří tak nemají čas na běžnou agendu.
Stejnou taktiku musela v březnu zvolit městská policie v Brně, která v regionálních novinách upozorňovala na zahlcení provozu tísňové linky. Mluvčí strážníků Jakub Ghanem přiznal: «Lidé upozorňují například i na lidi, kteří na vlastním oploceném pozemku opravují střechu s odkrytým obličejem nebo na balkoně rodinného domu kouří cigaretu.» Po celé zemi je to stejné. Například v Pardubicích chodí podle policie kvůli nenošení roušek desítky udání denně (!). Překvapivé je, že většina volajících se nestydí a představují se do telefonu svým jménem. Ano, tak málo stačilo, aby většina národa zešílela a lidi zahalili obličeje a odhalili charaktery. Jestliže se takto chovají v době, kdy se nic neděje, co asi museli dělat za druhé světové?
Jakmile v těchto dnech a týdnech nemáte hadr přes hlavu, můžete si být téměř jisti, že zpátky domů už nedojdete. Buď vás vaši sousedé a milí spoluobčané přímo na ulici zlynčují, nebo napráskají na policii. Proto roušku poctivě nosí také ti – a sundávají ji jen v případě, že není v dohledu žádný uvědomělý občan, který by je «nahlásil» –, kteří si jsou schopni uvědomit absurdnost celé situace a dát si do souvislosti aspoň základní skutečnosti. Například tu, že zatímco se občané navzájem kontrolují, aby se nepoprskali, pod rouškou tmy se děje něco mnohem podstatnějšího, o čem se zatím moc nemluví. Nařízení o nošení roušek není ničím jiným než úžasnou psychologickou operací a experimentem na lidech, který jednou vejde do učebnic. Úsloví «pod rouškou tmy» zde nabývá nových dimenzí.
Než se pustíme dál, řekněme si to otevřeně hned na začátku: Nošení roušky či respirátoru, jedno jaké třídy, značky a ceny, je v případě infekcí dýchacích cest extrémní opatření s pochybnou účinností, zcela nepřiměřené situaci. Proč jsme to nenosili třeba loni a předloni? Jisté je, že kdyby kolem nás koloval opravdu nějaký nebezpečný virus, padali bychom jako kuželky, a stejně bychom se neschovali, protože bude všude – na klikách, na botách či na podlaze. Kdybychom se virům chtěli vyhnout, z domu bychom nevyšli celý život, ani s posmrkanou plenou. Vždyť nakazit se lze třeba přes oči.
Takovýchto korona- a jiných podobných virů jsou kolem nás desítky. Ale i pokud bychom se nakazili, nebylo by to poprvé ani naposledy. Stačilo by méně sledovat televizi a přečíst si třeba článek profesorů Ladislava Machaly a Jiřího Beneše z Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK Nemocnice Na Bulovce, kde píší: «V oficiálních materiálech evropských i světových autorit se píše, že nemoc se projevuje náhle vzniklou horečkou, suchým kašlem, dušností, slabostí a bolestmi ve svalech. My zdravotníci ale vidíme, že většina nemocných s prokázanou koronavirovou infekcí má jen lehce zvýšenou teplotu a k tomu známky zánětu nosohltanu čili rýmu, mírné bolesti v krku a někdy i kašel. Nejsme tedy schopni podle projevů nemoci vytipovat osoby, které prodělávají koronavirovou infekci, a odlišit je od lidí s běžným nachlazením. (…) Pacienti mají jen lehce zvýšenou teplotu, rýmu, kašel, pobolívání v krku; někdy infikovaný člověk nepopisuje dokonce žádné obtíže.» Tak už to u viróz bývá…
Svůj účel ale toto nařízení vlády, která zavřela občany doma před rýmou, přesto splnilo. Z toho, jak skvěle funguje, je evidentní, že lidé, kteří toto vymýšleli, přesně věděli, co dělají, a psychologickou «Operaci Rouška» zvládli fantasticky. Lidi jim to, pravda, dost ulehčili, ale nakonec je to dobře. Kdyby totiž občané víc přemýšleli a nešli jako ovce na porážku, neobešel by se tento obrovský ekonomický převrat, kterého jsme právě svědky, bez krveprolití. Stačí se na celou situaci podívat z úhlu toho, kdo ji nařídil a co jí sleduje, ať už to byl kdokoliv.
Beze zbraně
Pokud potřebujete shodit přehřátou ekonomiku tím, že hodláte srazit dolů ceny a platy, ve velkém propouštět ze státní i soukromé sféry a nechat zkrachovat malé a střední podnikatele, tak, jak je v kapitalismu běžné při každém velkém restartu, jaké máte možnosti?
Jakmile se dostane ekonomika do stadia, kdy jsou vyšponované ceny akcií, rostou platy, vše je totálně předražené, je problém sehnat zaměstnance a dostatek lidí, nejlépe většina národa, je zadlužena, je třeba ekonomiku rychle nakopnout. Z pohledu občana přichází krize, ale z pohledu celkové ekonomiky jde ve skutečnosti o oživení, restart.Obvykle se podobné věci řeší válkou, stačí se podívat do historie.
Tentokrát ale byla celá věc provedena mnohem elegantněji a posloužil k ní místo zbraní neviditelný koronavirus s příznaky rýmy. Stačilo lidi dostatečně vyděsit a propagandou přesvědčit kvůli potenciální hrozbě k tomu, aby zůstali doma a nedělali rozbroje. A blesková operace mohla začít.
Pokud byste nevymysleli dostatečně přesvědčivý důvod, aby vás lidi poslechli, museli byste za normálních okolností do ulic povolat Celý příspěvek →
…
… co jsou «židovské blogy»?
