Strašná minulost, skvělý dnešek (Díl 2.): Jak se nehledělo na ekologii

Krásy české přírody jsou nezpochybnitelné. Zákazníci turistických wellness center, kteří si zaplatili vycházku do lesa, by mohli vyprávět. Slyšíte sojku? To vám turniket sděluje, že můžete projít. Pospěšte si, než závora zaklapne a uvelebte se v klidu na mýtině Boubínského pralesa. Nebojte se posadit, je vyhřívaná. A rozhlédněte se kolem sebe. Budete-li mít to štěstí, spatříte zajíce, srnku, divočáka. I rys se prý vrátil. Toho ale multifunkční infopanely zatím ještě nezobrazují, čeká se na aktualizaci softwaru.

Ochrana přírody ovšem nebyla v České republice tak velkorysá odjakživa. Věřili byste, že v našich lesích, bohatých na borůvky a fotovoltaiku, byly dřív stromy, byť sežrané kyselými dešti? A přece tomu tak bylo. Teprve se změnou režimu jsme mohli skoncovat s torzy porostů a začít od píky. Nebylo to zadarmo – lidé toužící po ochraně přírody, zaneřáděné komunistickým neřádem, se museli utkat se zlovůlí totalitního státu. To je případ pražského ekologického aktivisty Plotra Vracáka, který za svobodnější přírodu bojoval už před Listopadem.

«Konec září 1989. To vím přesně, na chalupě mi v lánu kukuřice zrovna dozrávaly kytky. Ve tři v noci mě probudilo bouchání na dveře. Myslel jsem, že mi kamarád nese uloveného ledňáčka, kterého jsme chtěli pitvat na přítomnost mrazu z Kremlu. Za dveřmi ale byli dva muži v tmavých kabátech. Konečně mě strach probudil ze zlého snu. Oblékl jsem se a vyšel hulit na balkon, abych se uklidnil. Hodiny na hotelu Kupa ukazovaly poledne. Po obloze pluly duhové mraky, začínali pršet pavouci. Vtom vzduch před domem rozčísl strašlivý blesk, zdálo se mi, že slyším dětský nářek. Vyběhl jsem před panelák. Když jsem se konečně prodral přes hořící školní vycházku, spatřil jsem obraz jako z apokalypsy,» začíná Vracák vyprávět příběh rudé zvůle.

«Stoletá borovice, která kvůli pražskému ovzduší, znečištěnému mnoha ostravskými podniky, dorostla sotva půl metru, ležela spálená na troud v květináči před domem. Na podrobnější průzkum katastrofy nebyl čas, protože hned přijela hlídka VB. «Tady někdo vyhodil bonsaj i s hrníčkem. Uklidíme to, ať tu do toho někdo nešlápne, co, máňo?» pustil si přede mnou příslušník hubu na špacír. Než jsem se zmohl na odpor, rozmáchl se a levou rukou skóroval do 40 m vzdáleného kontejneru. «Přesnost musí bejt!», usmál se druhý esenbák a nabídl mi cigaretu. Zhroutil jsem se na chodník. Naštěstí šla zrovna kolem Eva Kohnsteinbergerová, kamarádka ze studií religionistiky, čímž samozřejmě myslím judaistiku. «Co mu děláte! Nemůže za to, že se narodil se semenáčkem na mozku!» vrhla se s jekotem na kouřícího příslušníka a připálila si jointa marihuany, načež ten s «Nemáte za co.» nasedl s kolegou do auta a odjeli.» Jak odpor proti rudé, nikoli zelené totalitě pokračoval?

«Odpoledne se nás sešlo asi sto ve stanici Leninova (dnes Dejvická), kde jsme protestovali proti rozšiřování metra. Záhy si mě všimli tajní a zavázali mi rozvázanou tkaničku. Ale to už nás začaly hlídky – zdařile převlečené za dozorce a strojvedoucí, ani obušky neměli – rozhánět. Chtěl jsem se prát, ale pak jsem zahlédl učitelku Jednorožcovou, co bydlela nad námi; vypadala opravdu naštvaně. Měla snad trojnásobnou váhovou převahu, tak jsem se raději choval co nejvlídněji a kryl si uši, aby mě za ně nevytahala. Přesto mě ta komunistická bréca poslala domů opsat stokrát propagační leták podzemní dráhy! Od té doby jezdím po Praze jenom metrem,» hořce vzpomíná na doby nedávno minulé ekolog Vracák.

Pro něho jde skutečně o nedávnou minulost, která hluboce zasahuje do přítomnosti. Za kolaps před hlídkou VB se stydí a soudí dodnes. Soudy za 25 let nakonec raději uznaly, že Vracák může trpět postkomunistickou stresovou poruchou, způsobenou prožitým příkořím. Bohužel všichni příslušníci VB, agenti StB a učitelky ZŠ, které měly na Vracáka za dob zločinného režimu spadeno, jsou už dávno mrtví, nebo je pro ně mrtvá alespoň dávná minulost. «Nezlobte se, nebudu se bavit s blázny o bláznech,» odmítla rozhovor poněkud tajemně bez dalších podrobností důchodkyně Jednorožcová. Na dotaz, zda ministr Jednorožec, z jehož rukou má Plotr Vracák, jako uznaný účastník třetího odboje, převzít 100 00 Kč, je opravdu její syn, se usedavě rozplakala. «Vždyť už jsem vám řekla, že o bláznech se bavit nebudu!» sebrala mezi vzlyky sílu a zavřela před námi dveře.

Pravdou zůstává, že komunistickému režimu byli odvážní lidé jako Plotr Vracák trnem v oku, a to ještě i na sklonku 80. let, kdy se šuškalo, že už by to mohli přestat hrát. Ekologičtí aktivisté nezřídka chodili s dcerami vážených inženýrů a architektů, a dozvěděli se tak s předstihem o každém sekání trávy či výstavbě dalších stanic metra. Z inteligenčně nerovného vztahu nezřídka nic nebylo, v mezičase však díky získaným znalostem mohli ekologové ztropit pořádný povyk, pokud se tráva v parku sekla příliš brzy, příliš pozdě, pořád, nebo naopak vůbec, jako se dnes mohou puberťáci díky internetu vměšovat na zastupitelstvu do věcí, kterým nerozumí. I díky jejich neustálému tlaku režim nakonec nevydržel a zhroutil se jako domeček z ekologicky šetrných materiálů.

I Plotr Vracák přispěl k záchraně Krušných hor. Lány uschlých smrků, které v 80. letech zahubily kyselé deště, způsobené průmyslovou výrobou v NDR, byly natřeny nazeleno, aby se staly věčnou připomínkou hrdinství ekologických aktivistů, kteří – s drobným přispěním nové doby, která už nemá ani na uhlí – porazili těžký průmysl. Proto jenom trochu zamrzí, že se začaly kácet k zemi hned poté, co se roztočily vrtule větrných elektráren postavených naproti, tentokráte na památku Michaela Kocába, který zase způsobil, že naši zemi opustily, stejně jako jeho hlavu poslední vlasy, poslední ruské tanky.

Nejvíce toho však způsobil Plotr Vracák – onoho dne, kdy vstal v poledne pravou nohou, jíž vykročil vstříc nové době. V rudé poledne komunistické diktatury, které se ovšem povážlivě rychle – bohudík! – nachýlilo k sametové půlnoci a poté konečně ke svěžímu demokratickému jitru, v němž se člověk může svobodně nadechnout jedů, které už nejsou tolik na očích.

«Cítíte ten lesní vánek?» zasní se Plotr Vracák na zahradě své vily v hloubi mýtin NP Šumava, kdykoli kolem projede kamion se dřevem, svobodně vyváženým do Německa.
Dnes již nejsou ekologické demonstrace ničím neobvyklým a nikdo je nebere ani trochu vážně; většinou se o nich z médií ani nedozvíte, natož po 25 letech. Ostatně, kdo by o ně ve svobodné době stál?

A jak to bylo doopravdy? Takhle.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
0 hlasů, průměr 0.00

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ