Archiv štítku: hysterie

Chorobné uklízení, nenávist k druhým, extrémní sebestřednost, strach z prostoru a z usnadnění rutiny, jakož i další psychopatie v rodině

Věnováno nejsvědomitější poklízečce krav v galaxii Mléčné dráhy.

Jistě ne náhodou byla tato laskavá, mírná, slušná, podporující, nesobecká, snášenlivá, bystrá, kreativní, všestranně rozvinutá bytost porozena ve «zlatých» 60. letech.

Citát

Dano, proč jsi taková kráva.

Eva S., sestra Dany S.


Věnování

Věnováno Daně S. a jejímu osobnímu přání, abych to «vydal knižně».


Vztah ke zvířatům

  • Krucifix! Táhni někam, ty hajzle jeden černej!
  • Mazej!
  • Mazej, ty bastarde kočičí!
  • Mazej! Mazej! Mazej!

(Vztah k mazací tramvaji není znám.)


Vztah k dětem

  • Poblej se, blbečku!
  • Parchante mizernej!
  • Tak ty tu hubu nezavřeš?!
  • Drž hubu!
  • Nech se vyšetřit u psychiatra!
  • Co si o sobě vlastně myslíš, ty parchante! Táhni!
  • Táhni!
  • Táhni! Táhni! Táhni!

(Vztah k tažným zvířatům není znám.)


Danino děcko
I před dětmi můžete zůstat noblesní, pokud jste Dana S. Tato příhoda košatou osobnost D. S. dobře vystihuje.

Družná atmosféra, posezení na terase. Kdosi nadhodí, že můj bratr má přítelkyni, na což moje neteř – sotva desetiletá – pohotově reaguje s dětskou bezelstností. „Jé, a kdy budete mít dítě?“ Mně i všem ostatním cukají koutky. Pouze noblesní D. S. pár hodin poté nebohou holčičku o samotě zpraží odporným řevem, co si to dovoluje, ptát se, kdy bude „DĚCKO“. Na její upozornění, že řekla „dítě“, štěkne „Ne, řekla jsi DĚCKO!“.


Když se šetří na nábytek, dobytek musí stranou

Dítě – stejně jako kočka nebo pes – je v myšlení Dany S. především objekt sociálního statusu («Pes moc žere, ale mohla bych mít aspoň kočku»), nebo prostředek k osobnímu obohacení.
Děti tak byly trápeny hlady a pak podvyživené odvlékány do nemocnice s historkou o jejich údajném nechutenství. To víte, ozdravný pobyt v Itálii a slova soucitu od ostatních maminek vám zadarmo nikdo nedá…
Pak si Dana S. koupila kočku (kocour moc žere) – vzdálenou nápodobu britské modré darovali soucitní sousedé –, ale co to, zase chtěla žrát. Průběžně řešeno vytrvalým kupováním té nejlacinější kejdy, co nechtějí žrát ani krysy, a řvaním po ostatních «Nekrm tu kočku, není to prase!»


«Třeba»

«Třeba není mrtvá, v Maršově jsem viděla podobnou kočku.»
Dana S. po úspěšném vyštvání nenáviděné kočky z domu.


Kitkat (*2015)
* spíše menší kočička * velmi štíhlá, mrštná
* klidná, hodná * velmi komunikativní
* dlouhé nohy * nadmíru ohebný ocas
* typický „mečivý“ hlas
* špičáky v tlamičce pouze na jedné straně

Naposledy spatřena 30. 4. 2020 v obci Brandlín [JH]

Kočka Kitkat


Gastronomie

Dana S. kupuje kočce pouze nejlacinější krmivo. Nic proti tomu, to se dá pochopit; mnoho lidí rádo šetří na úkor zvířete, třebaže je to jejich domácí mazlíček. S laciným krmivem, které Dana S. obstarává, je však cosi v nepořádku, neboť kočka raději hladoví, než aby jej pozřela. (Nebudeme zacházet do podrobností, ale lze tušit, že ve většině případů je krmivo podivně vysušené, bez energetické hodnoty, případně rovnou odporné vůně, konzistence a pravděpodobně i chuti, což kočka zkrátka pozná.) Kdo Daně S. doporučil další ekonomickou úsporu, tedy ať raději nekupuje krmivo žádné, než takové, které kočka nežere, byl Danou S. oslyšen a se zlou se potázal. A tak se v šuplíku, k němuž se musí člověk vplazit po zemi, aby jej otevřel (viz Daniny zásady ergonomie), hromadí stohy kapsiček neupotřebitelného krmiva. Kdo koupí kočce vlastní, poživatelné krmivo, a jde ji nakrmit, dočká se od Dany S. rozkazu, aby pohublou kočku nekrmil, neb «to není prase». Kdo poukáže na to, že kočka vypadá pohuble, tomu Dana S. odvětí: «Podívej se na sebe!» Slyšet takovou odpověď od někoho, kdo se před lety, místo kočky, mstil podvýživou na vás, je celkem šokující, avšak u Dany S. bohužel i zcela nepřekvapivé. Dítě, kočka, vsjo rovno. Úspora nadevše.


Vztah k prostoru a ergonomii

Hlavní motta:

  • «Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.»
  • «Proč to mít tam, kde to člověk potřebuje, když to může být zašantročené v šuplíku u stropu.»
  • «JÁ vím nejlíp, kde to ostatní chtějí mít, a tam to taky bude!
  • «Tady musí být úložný prostor!

Taky máte v domě místo, kam se dá vlézt jen po čtyřech a pozpátku, kde skladujete různé nepotřebné věci? Dana S. tam má kredenc.

Před Danou S. blednou i Japonci. Vejde se tam molekula vzduchu? Pak je třeba udělat tam úložný prostor.


Citoslovce vzrušení

  • Doprdeleuž!
  • Ježíšikriste!
  • Kristovyrány!
  • Kristovanoho!
  • Krucifix!
  • Kurníkšopa!

(Vztah ke Kristu není znám.)


Citoslovce nesouhlasu

  • Houby!
  • Prdum!
  • Ale prdum!
  • Ale to je na h⁠ovno!
  • To je jedno.
  • Je to úplně jedno!

Hlavním benefitem života s D. S. je, že pokud chcete přijít o rozum, můžete se s ní jak hádat, tak jí i přikyvovat.

  • Maminka D. S.: Voda bývala mokrá.
  • D. S.: Ale houby! Voda bývala odjakživa suchá!
  • Historik: Dopisy Olze je kniha obsahující soubor dopisů psaných Václavem Havlem své ženě.
  • D. S.: Prdum! Havel měl Dášu!
  • Inženýr: Design ruského reaktoru VVER-TOI byl formálně certifikován evropskými energetickými společnostmi jako vyhovující požadavkům EUR (European Utility Requirements) pro budoucí projekty jaderných elektráren III a III+ generace.
  • D. S.: Ale prdum, ty kreténe!

Je-li D. S. vaše dcera, pak byste při rozhovoru s ní měli mít na paměti, že je to vaše dcera, a tudíž ví všechno líp, než vy.

Studoval/a-li jste několik vysokých škol, pak byste měl/a mít na paměti, že D. S. pracuje jako obsluha čerpací stanice, a tudíž ví všechno líp, než vy.


Měrné jednotky aneb Počítáme s D. S.

  • Tři prdele
  • Tři prdele věcí z IKEY

What a beautiful noise

Ticho léčí. Ale Dana S. vás vyléčí.

  • Čím hlučnější pračka, žehlička, kartuš, šuplíky, odpadkový koš, tím lepší.
  • Na každém rohu musí tikat nejméně jedny hodiny z IKEY.
  • Utichlá pračka je něco jako vystydlý rodinný krb.
  • Ježek občas dupe, funí a syčí. To když se mu zdá, že se proměnil v Danu S.
  • Fotbalisti a baletky chodí po špičkách. Dana S. po patách, s přídupem na druhou dobu.

Petr Novák již Daně S. nestihl věnovat verš písně. Činíme tak za něj.
Já budu chodit po patách, snad tím kočku vyděsím. Až slunce vyjde v tmách, svým řevem vše probudím.


Kde nakoupit vybavení domu

  • IKEA, IKEA, IKEA, IKEA, IKEA
  • IKEA, IKEA, IKEA, IKEA, IKEA, IKEA,
  • ale i IKEA, IKEA, IKEA
  • a taky ještě IKEA

Váš odborník na fasádní nátěry
D. S.: A čím to asi tak natřeme, hovnama?!


Hlavní hygienička
Kdyby neseděla za kasou, byla by D. S. hlavní hygieničkou ČR. Hlavní zásady:

Ručník na WC. Patří zásadně položit na pomočený orezlý radiátor, odkud může kdykoli spadnout do kočičího záchoda. Jakýkoli pokus o nastolení obvyklého pořádku, např. zavěšení na zeď, kde by ručník nebyl vystaven lidské moči a kočičím fekáliím, je zapotřebí odrážet pomocí verbálních útoků i hrubého násilí.
Pokud nejste normální, pověste ručník na háček v obvyklé výšce.

Odpadkový koš. Patří schovat do šuplíku. K vyhození odpadku musí být zapotřebí nejméně tří nezávislých pohybů ruky a uctivého úklonu. Nejprve uchopíte madlo a vytáhnete šuplík. Následně provedete hluboký úklon a prsty odklopíte volně položené víko titěrného koše, které obratem soustředěně zaklopíte. Usměje-li se na vás štěstí, víko nespadne na zem ani dovnitř koše. Příjemným bonusem těchto prostocviků bude libý odér, který vám stoupne do nosu. Uchopte madlo a zasuňte šuplík. Nyní si umyjte si ruce. Doporučuje se na madlo pověsit kuchyňskou utěrku. Jakýkoli pokus o nastolení obvyklého hygienického řešení, které si vystačí sotva s jediným pohybem nohy a s utěrkou co nejdále od zdroje znečištění, je zapotřebí potlačit pomocí verbálních útoků a hrubého násilí.
Pokud nejste normální, pořiďte si normální koš.

Otevírání dveří. Na dveře patří zásadně koule, kterou je k otevření třeba kroutit jako parchantům krkem. Že by babička občas ráda otevřela dveře kočce? Koule «ukruťsipracku» jí v tom efektivně zabrání. Máte-li na dveřích obyčejnou kliku, kterou pohodlně otevřete i loktem, když máte špinavé ruce, nechte se vyšetřit u psychiatra.

Umývání nádobí. Nádobí myjeme zásadně ručně. Dřez je středobod vesmíru a na kuchyňské lince mu náleží čestné, zdaleka největší místo. Chcete-li ztratit smysl života, kupte si myčku.


Vnímání prostoru
D. S.: To je ale ratejna! (při obhlídce místnosti připomínající rozměry průměrný stan)

Vnímání kvality
D. S.: Tady to bude chtít zátěžový koberec!
Přeloženo: Sem se práskne to čínské plátýnko, které vysavač rozjezdí na prach, co mají v IKEA ve slevě. Hlavně musí být šedivé.

Vnímáni nutnosti
D. S.: Musí se vybílit králíkárna!
Přeloženo: Já chci vybílit králíkárnu, celé roky nemyslím na nic jiného.


Danina směs
Taky máte kdesi za postelí kus staré šedivé čokolády, mandle, lískové oříšky, připínáčky, vlašské ořechy, slunečnicová semínka, plíseň, kousky lega? A proč to prostě nesesypete do jediné mísy a nevystavíte uprostřed jídelního stolu, kde to může v klidu stát půl roku.


Danin štos
Člověk vezme sklenici, napustí vodu a napije se. Dana S. nepije, aby si neředila žluč. Ale kdyby pila, sáhla by do skříňky, vyndala z ní štos skleniček, který nejde vyndat jinak, než ve štosu, odebrala skleničku, zbytek vrátila na místo, napila se, umyla skleničku, pečlivě utřela, sáhla do skříňky, vyndala z ní štos skleniček, vložila sklenku nazpět a vrátila celý štos do skříňky na místo.


Danino řešení

  • Je lednička tak malá, že si i sama Dana S. stěžuje, že se do ní nic nevejde? Dana S. to vyřeší! Půjde a koupí novou ledničku – ještě menší.
  •  

  • Hromadí se vám doma – nějakou zvláštní náhodou – stohy nejlacinějšího kočičího krmiva, které kočky nechtějí žrát? Nic, co by Dana S. nevyřešila. Nakoupí tohoto krmiva ještě třikrát více.

Danino pivo
Stejně jako muslimové musí jednou za život vykonat pouť do Mekky, Dana musí upít piva. A tak v lednici už asi rok zeje načatá lahev. Ještě pár zim pobude, než bude s výkřikem «To to nemůžete nikdo dopít!?» odstraněna. Proč ještě nikdo nevyrábí pivo v padesátimililitrových lahvičkách? Jmenovalo by se Dana.


Hlavní záliby, koníčky; plány na slunečné dny

  • Průměrná žena: posezení s přáteli, procházky s dětmi, návštěva divadla, galerie, kavárny, vyšívání, výtvarná tvorba, zpěv
  •  

  • D. S.: důsledné vyrýpávání trávy z chodníku (v zimě pak hezky namrzá), zarputilé mytí oken / mytí čehokoli v dřezu 50× za hodinu / drhnutí čehokoli (zejm. lakovaných dřevěných povrchů), hrabání se v koši, praní, žehlení, dusání po domě sem a tam; nakupování, luxování a klepání koberců; nakupování obecně, přepočítávání příborů, vyhazování a přerovnávání cizích věcí, bílení králíkárny, nadávání na sousedy, čtení internetových diskusí, nevzdalovat se dál než 100 m od domu, sedět doma a nadávat druhým, že jsou doma; řvaní po ostatních


Třebaže jde o ilustrační foto, Danu S. vystihuje na 99,9 %


Epilog

Pokud jsem se až dosud vždy styděl především za druhé – tu za sousedy v paneláku, tu za sousedy na vsi, kteří museli D. hysterické výstupy útrpně snášet, děkuji Bohu, že jednoho dne (i když, ono jich možná bylo víc) mi D. konečně dala příležitost zastydět se sám nad sebou, když ku mně křikla „Kdybych to bývala tušila, tak jsem žádný dítě neporodila!“ Stydím se, Dano. Stydím se, že jsi mne kdy porodila.

Nerad bych vás obtěžoval dalšími doložitelnými skutky a fakty, jedněmi za druhými vykreslujícími nejostřejší obraz D. jako osoby, která se rozkmotří i s kamenem, osoby, před níž vše živé prchá, osoby, která když ztroskotá na opuštěném ostrově, palmy spáchají sebevraždu; osoby, která za všech okolností má svoji uštěkanou pravdu, ač většinou každý vidí, že je to jen řev a křeč.
Osoby, za kterou je člověku stydno, tomu citlivému i smutno a upřímnému blivno.

Přesto plním D. její nejupřímnější přání «Vydej to knižně!», byť zatím pouze takto digitálně a ve zcela nekompletním, omezeném rozsahu. I když v případě D. S. samozřejmě platí – čím omezenější, tím lepší.

Semetriky odjinud


Mám stařičkou babičku, bez pár let stovka. V posledních letech je z ní rozkošná, mírná, zapomnětlivá a v podstatě poslušná stařenka, se kterou se hezky povídá o starých časech. Dřív to ovšem býval šílený control freak, jejího rozkazu neuposlechnout bylo zhola nemožné a měla maniakální smysl pro pořádek, a tím myslím maniakální. Důrazem na pořádek, poslušnost a vnější dojem odjakživa ovládala život celé svojí rodiny a svým dětem a zprostředkovaně i vnoučatům tím hodně ovlivnila život, nikoliv k lepšímu.

Věděla jsem, že se u nich doma každý měsíc drátkovaly parkety. Věděla jsem, že se každý týden odtahovaly skříně, aby se za nimi vytřelo. Věděla jsem, že v sobotu se u nich vstávalo nejpozději v půl osmé, aby bylo před obědem uklizeno. I to, že když si pořídili chatu, uklízeli doma před odjezdem, aby s vrátili do uklizeného, a po příjezdu v neděli uklízeli zase.
Můj veselý otec, její zeť, mi vyprávěl, jak se v noci při návratu z hospody několikrát přerazil o dědu, docenta přírodních věd, protože děda zapomněl vytřít předsíň (to byla jeho každodenní povinnost), a tak to doháněl o půlnoci potmě. Jednou táta vyšmelil v hospodě od popeláře oranžovou vestu s odrazkama a žertem ji dědovi přinesl.
Dneska jsem se ke své hrůze dozvěděla, že navíc uklízeli každý všední den ráno, aby to měli hotové, než půjdou děti do školy a rodiče do práce. Například děda měl před odchodem do vědeckého ústavu za úkol v zákleku vytřít parkety v obýváku kolem dokola perského koberce. (Po návratu ze škol a prací, jak jinak, uklízeli.)

A když mi tohle babička odvyprávěla, tak smutně poznamenala: „Dneska už vím, že jsem byla asi cáklá, že to bylo zbytečný a že jsem místo toho mohla stihnout něco úplně jiného.“ Zůstala jsem naprosto paf – babička skoro ve sto letech dospěla ke zcela zásadnímu prozření.

U nás v rodině je to regulérně chorobné a babička bývala natolik silná osobnost, že tomu podlehlo celé její okolí. Ale strašně blbě se to vysvětluje, on má každý v rodině někoho hodně pořádného, tak si lidi obvykle myslej, že to je ono. A navíc jak se pořádek považuje obecně za ctnost, tak to zvenčí působí nadmíru výtečně.

Ostatně teda babička (a u nás doma to pak bylo totéž) měla vždycky ráda tzv. naklizeno tak, aby k nim v každém okamžiku mohla přijít návštěva, ale zároveň si výslovně nepřála, aby k nim kdokoliv chodil. Jednu část svého života prožila v domě, kde byl pokoj přes předsíň naproti hlavnímu vchodu, a tam prý mívala ráda otevřené dveře na ulici, aby bylo zvenčí vidět, jak má doma pořádek. Ale dovnitř pokud možno nikdo nemohl.

V podstatě jde o neustálou snahu o zahlazování stop vlastní existence. Aby byt v každém okamžiku působil tak, že tam nikdo není.


Byla jsem 4 dny na dovolene a deti (15 a 17) byly samy doma. Kdyz to zjistila moje matka, okamzite toho vyuzila a prijela na navstevu, anzto normalne ma jezdeni ke mne zakazane a pozvu ji jen vyjimecne, kdyz poradam nejakou rodinnou oslavu, ale rozhodne mi domu nesmi, kdyz tam nejsem. Duvod zakazu je prosty: Porad mi doma uklizela a neco kritizovala, ackoli jsem ji rikala, at se chova jako navsteva a nic mi tam nedela, ze to je muj domov a muj zivot a jeji zasahy a kritika mi vadi. No takze jsem dnes po navratu koukala, ze je zameteny dvorek a altanek a chvalim syna, ze byl takovy iniciativni a ukazalo se, ze ne, ze moje matka se mi vetrela domu, kdyz vi, ze ji muj syn nema koule rict, at nejezdi, obzvlaste kdyz jemu to je celkem jedno, a po prijezdu se okamzite jala mi tam zametat (jinak teda doma ma sama spoustu zbytecnych kramu a neuklizeno, ne ze by byla poradkumilovna). Pak se divi, ze ji malo volam a malo za ni jezdim.


Nezapomenu, jak jsem asi v 15 letech byl na návštěvě v rodině jednoho kamaráda.
Do patra měli zábradlí z takových těch skleněných desek. Jak jsem šel nahoru, přirozeně jsem se za něj chytnul. Byl jsem otcem taktně upozorněn, že na zábradlí se nešahá. Měl v té chvíli v ruce hadr, kterým okamžitě mé otisky přeleštil.
Pak jsem byl poučen, že na skleněnou desku stolu se nic nedává, protože by se upatlala. (položil jsem tam knížku) Při tomhle upozornění matka rodiny rovnala vázu na tom stole tak, aby byla v opravdovém středu stolu, ne tak halabala asi o 2 mm mimo.
Bylo to strašně sugestivní… napůl jsem se styděl, jaké jsem rozhárané prase a napůl si říkal co to je za magory.


Tchýně zdaleka, takže vzácná návštěva, když přijela, byla ujištěna, že nic nemusí. A stejně se v prvním nestřeženém okamžiku pustila do mytí podlahy – hadrem, na kolenou.
Tak jsem ji nechala umejt tu podlahu a poděkovala jí, OMG co taky jiného.
Je to dobrá žena a nesnažila se mi tím naznačit, že nemám čisto, prostě je tak zvyklá celý život (a taky je učitelka, takže ví nejlépe, co je pro děti dobré).

I tchýně jsou lidé.


Mně přijde divný, kde tihle uklízeči berou to sebevědomí, že poznají, jak ty věci v jiné domácnosti fungují, aby ten úklid k něčemu byl.
Tchyně je taky uklízecí typ. Podařilo se nám usměrnit, že nebude přerovnávat kuchyň, protože kuchyň je malá, a když tam nejsou věci na místech, kde je čekám, dost to komplikuje vaření.


Ona trpi utkvelou predstavou, ze vi nejlepe, co je pro ostatni dobre, a cpe jim to i proti jejich vuli porad dokola, zadne hranice nerespektuje a odmita treba jen poslouchat, ze mi jeji zasahy do soukromi vadi, proste mi skoci do reci a zacne mluvit o necem uplne jinem, jako by se nic nestalo.


Dala jsem mati uz pred nejakou dobou zakaz vstupu ke mne domu, protoze mi tu uklizi, prerovnava veci, vyhazuje veci a vubec nerespektuje, ze je to moje domacnost. Dnes se sem zase vetrela bez meho vedomi pod zaminkou, ze je tu to nebohe dvanactilete dite dlouho samo, umyla za neho nadobi, kdovico vyhazela, vynesla ven kytku a strcila i s kvetinacem do kyblu s vodou a dalsi podobne picoviny, tak jsem ji vyhodila.


Pokud toxický vztah člověk nezažije, nedokáže to pochopit. Já bych svoji matku nikdy v bytě samotnou nenechala, nerespektovala soukromí, když jsem ještě bydlela s ní, lezla mi do věcí, do pošty, pak to ještě rozebírala, co tam našla, byla schopná vytáhnout i věci z koše a dále s nimi nějak nakládat, direktivně rozhodovala co je pro mě nejlepší. V konečném důsledku jsem z jejího pohledu měla špatnou práci, vzala jsem si špatného muže, bydlela jsem postupně ve třech špatných bytech. Dokázala mě kvalitně vystresovat i přes telefon, přesně věděla co mě vytočí, znejistí, rozhodí, volala vždycky hned ráno, dodnes když mi telefon zvoní o půl osmé, tak se hrozně vyděsím. V porovnáním s tím je nějaký utřený prach nebo vyžehlené prádlo naprosto irelevantní, prostě to člověk nechce zažít.


A proto jsem jednou udělala pokus a u tchyně vzala koště a začala nevyžádaně zametat. Jé, to nastalo boží dopuštění. Hehe. A ne, nezapamatovala si to ani šest dní, než to poosmdesáté udělala u nás doma.


Být matkou není automatický volňásek k tomu dělat svému dítěti až do smrti naschvály a ještě za to čekat pochvalu.


Pro ilustraci – úplně typická situace – jsme u ní na návštěvě, vymýšlíme výlety, kam by mohla jet taky, nikam se jí nechce, pokud se nakonec nechá ukecat, tak je zpruzelá a pokud ji neukecáme, tak je nám při odjezdu vyčteno, že jsme ji nikam nevzali. Máma v kostce.


On se vždycky každý rozpomene, že něco takového taky zná – ale kdo nezažil, že jde vynášet koš, v sídlištní vichřici mu z něj vyletí papír, který nesebere, a po návratu nahoru do bytu zjistí, že byl celou dobu sledován z okna a chce se po něm, aby se vrátil na ulici, papír dohledal a vyhodil do kontejneru, ten to… nezažil. (tenkrát jsem se zamkla do koupelny a myslím že dva dny nato jsem definitivně odešla z domova)

Nebo že myjete nádobí a někdo stojí neustále za vámi a kontroluje, kolik pouštíte teplé vody.

Nebo že jste často dotazováni, kolik používáte čtverečků toaletního papíru, protože ubývá nějak rychle.

Nebo je vám při úklidu bytu přinesen nehet nalezený za skříňkou na záchodě s dotazem, jestli náhodou není váš.

Nebo že váš dvouletý bratr shodí těžký předmět na konferenční stolek a vytvoří na hraně toho stolku dvoumilimetrový zub. Vaše matka propadne panice, rozpláče se a křičí na vás i vašeho bratra, protože se bojí, co se stane, až muž přijde domů a zjistí to.

Nebo že je vám šestnáct, vrátíte se domů večer, když už všichni spí, namažete si chleba, nůž umyjete a dáte do odkapávače. V šest ráno jste pak otčímem, který vstává do práce, vytaženi z postele a přinuceni „jít po sobě uklidit to nádobí“.

Přičemž to vše není vyváženo žádnou dlouhodobou pozitivní emocí. A lidem kolem se nedá vysvětlit, že vám není úplně fajn, protože zvenčí vypadáte opečovávaně, najedeně, materiálně zabezpečeně a rodiče jsou hrozně milí lidé.


Já třeba svoji mámu velice chápu, čím dál tím víc. A je mi jí líto. Neměla hezké dětství, neměla hezké manželství. Ale nepomáhá mi to. Za každé „musíš ji pochopit, ona jiná nebude“, bych přála sobě korunu a dotyčnému rok nuceného pobytu s nějakou takovou paní, nejlíp aby mu bylo sedm, nemohl odejít a myslel si, že má maminka ve všem pravdu (třeba když mu říká „ty zrůdo“).


Ano! Tyhle tanečky, aby se náhodou něco matinky nedotklo, okořeněné vědomím, že cokoliv člověk udělá, výsledek bude stejně špatně.


Vždycky mě zaskočí, jak pořád ještě podléhám tý nejistotě – kdykoliv se situace může zvrtnout, kdykoliv může člověk říct nebo udělat něco špatně a vlastně neví, co přesně provedl, drobný prohřešek může mít bizarně dalekosáhlé následky, často nastávají situace, kdy není dobrá ani jedna zvolitelná možnost. Je to jak minový pole. Ale teď už jsem naštěstí dospělá, v dětství to bylo horší, protože to bylo denně a nebylo z toho úniku. A zvenčí jsme vypadali jako úplně spořádaná rodina.


IMHO vůbec nechápou, že ti ostatní nejsou jejich součástí a že to jsou jedinci se svobodnu vůlí a představami. Myslí si, že pokud do věci nezasáhnou, všechno se hrozně podělá (např. ten dům bude vypadat jinak, než jaký by si postavili oni, a to je špatně, protože v nějakém jiném domě, než jaký se líbí jim, přece nemůže být nikdo šťastný).


Moje máti nejdřív nádobí umyje a pak ho teprve strká do myčky. Nevím, jesti proto, aby se nenadřela myčka, nebo aby se neopotřebilo nádobí.


To mne vadí na tchýni mocně, když je u nás, tak mi třeba uklidí jeden šuplík v kuchyni!, přerovná lékarničku atd atd, je mi jasné, že projíždí skříně a hlavně složenky, když máme někam odjet, všechno uklízím na bezpečné místo.
nebo na zahradě něco vysype, přerovná a tak (to šílí manžel).
Kdyby mi vytřela podlahy nebo třeba vyžehlila, neřeknu ani popel, ale ona řeší a uklízí pičoviny a ještě nám vykládá jakej máme doma bordel.
Ono to nezní tak strašně, ale člověk už je pak alergickej na jakoukoli byť i dobře míněnou připomínku a přednasranej.


Matka byla uz asi deset let na pravde Bozi, kdyz jsem se probudila vlastnim desnym revem – zdalo se mi o me matce a ja ze spani zacala silene rvat neco jako “ty odporna hnusna kravo, jdi uz sakra do prdele”. Zadna ocistna pointa to nebyla, neulevilo se mi ani jsem ji neodpustila, jen me prekvapilo, ze clovek muze ze sna nadavat tak moc a tak nahlas :)


To jsem si říkala taky, proč můj otec neutekl z nefunkčního, dost příšerného vztahu. Bylo to jednoduché – byla jsem pořád ještě malá a neplnoletá a děti v té době automaticky fasovaly matky. A přece jenom tam byly i světlé chvilky. Nakonec jsme se zachránili ve stejnou dobu – já šla na vysokou, otec umřel.


Mám empiricky ověřeno, že tyhle věci se strašně blbě vysvětlují lidem, kteří něčím takovým neprošli a mají s rodiči víceméně normální vztah.


Na patologiích v rodinách je ale nejhorší, že k nim jsi od začátku slepá. Když vyrůstáš v rodině, kde jsou všichni brutálně úzkostní a neurotičtí (abych nechodila pro příklad daleko), tak vůbec dojít k tomu uvědomění, že ostatní lidi neprožívají paralyzující úzkost třeba při komunikaci s okolím, a že v tom ohledu nejsem normální, trvá fakt dlouho, a přijmout to jako fakt, že to tak je, že to můžeš měnit, je změna vnitřního nastavení a jako taková náročná a zdlouhavá. A u patologií – čím větší patologie, tím víc se tvoje okolí (třeba rodina) bude snažit neměnit status quo.


Člověk, který dlouhodobou manipulací a citovým vydíráním projde se z toho hrabe kus života, v lepším případě. Ještě když v tom vyrůstal a formoval se, je to o to horší. No a aby toho nebylo málo, když si myslí, že už se z toho vyhrabal, zibot je pokupě, všechno sluníčkové, a pak se něco v životè posere, i když by to normálně byla taková životní epizoda na pár měsíců a jdeme dál, tak ho to zase může vrátit zpátky hluboko do původních sraček. Ve své podstatě to připominá veterány nebo navrátivší z koncentračního tábora. Člověk může dělat jakobynic, ale stejně to ze sebe úplně nevyžene.


Myslím že v naprosto příšerných vztazích žije víc lidí, než si umíme představit. A nemají sílu to řešit, stydí se přiznat v jakém jsou srabu, asi by si i museli říct o pomoc, tak tiše trpí. Možná tam je i faktor „co by tomu řekli lidi“. Na druhou stranu takový teror nejde vydržet věčně a smrt je svým způsobem vysvobozením.

(Zdroj: Internet)


Poznámky odborníků

Jako další porucha chování se může objevit tzv. „punding“ (udávaná prevalence dle studií až 14 %!), tj. zvýšená stereotypní psychomotorická aktivita, která nevede k žádnému specifickému cíli, subjekt je činností fascinován. Poprvé byl tento syndrom popsán u nemocných se závislostí na kokainu a amfetaminu. Na rozdíl od obsesivní kompulzivní poruchy nemocný nepociťuje úlevu při provádění aktivity, pouze se objevuje anxieta, je-li nemocný nucen činnost náhle přerušit.

Jedná se např. o neustálé přerovnávání věcí v poličce, rovnání bot v botníku atd. Aktivita trvá i několik hodin denně. Zdá se, že přítomnost této poruchy chování koreluje též s kognitivním deficitem u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Podobné poruchy chování (aberantní motorické projevy) se často vyskytují i u pacientů s Alzheimerovou nemocí a jinými typy demence (Giovannoni, 2000; Rektorová, 2007).

–––

A bez dovolení bychom neměli vyhazovat cizí věci, i když jsme přesvědčeni, že už majiteli k ničemu nebudou. Můžeme jít příkladem s vlastními věcmi a o společných nebo cizích se domluvit. Své věci potřebujeme propustit každý sám.

–––

Gaslighting je manipulativní taktika a forma citového zneužívání, kdy se pachatel snaží zasít pochybnosti v cílovém jednotlivci nebo v členech cílové skupiny, čímž pak manipulované osoby zpochybňují vlastní paměť, vnímání reality a svůj zdravý rozum.

Dále je potřeba pamatovat na to, že s gaslightery nemá cenu se dohadovat. Defenzivní chování je jejich palivem. Čím více se budete snažit bránit, tím více budou zpochybňovat váš psychický stav. „Cílem je zůstat v klidu,“ souhlasí Gatterová. Snažte se proto vysvětlit dotyčnému, že zřejmě vidíte věci odlišně. V žádném případě se nenechte zviklat jejich názorem.



Právní upozornění:
Zcela určitě jde o nadsázku a veškerá podobnost s jakoukoli žijící osobou musí být čistě náhodná. Pán Bůh vás opatruj při setkání s ní.


Štítky: , , , , , , , , , | 2 komentáře

Strašlivě bezvýznamný a zpolitizovaný „číhošťský zázrak“

Vypadá jako Palach, svatořečit!Podíváte se na noční oblohu, a v ten okamžik se na ní mihne padající hvězda. Projíždíte městem a uvidíte světlemodrou felicii. Pomyslíte si: «Ejhle, pan Truhlář!», ale hned si všimnete, že registrační značka vozu nesouhlasí a za volantem také sedí někdo jiný. Ujedete pár metrů a ejhle, pan Truhlář, tentokrát doopravdy, pořád v té své věčné škodovce, nádražák jeden. Ocitnete se na naprosto nepravděpodobném místě, daleko od vašeho obvyklého působiště, a právě tam spatříte vůz či osobu, kterou jste neviděli patnáct let. Ve snu provedete logickou dedukci ze dvou souvislostí, načež zjistíte, že je logická i ve skutečnosti, a že vás navíc ve skutečnosti nikdy nenapadla. Klasické předtuchy, zvěsti, Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Pád Ruska: hysterie zesiluje

PutinRusko se aktuálně potýká s cíleným spekulativním útokem proti rublu, což v ČR některým antilidem [(c)V. Klaus] dělá dobře na duši. Ihned se chápou příležitosti vyrochnit se v cynismu za každou cenu a louhovat staré rádobykřivdy až na práh fyzické bolesti čtenáře.

Příspěvky v tzv. českých diskusích by už mohl psát výhradně automat. Ruská svoloč, okupanti, to máte za osmašedesátej – některá z těchto variací se opakuje snad v každém desátém, pokaždé zcela předvídatelném příspěvku. Zbytek jich je ještě tupějších.

Nutkání, ale i příležitost vyhlásit národní stát, dohledat pisatele těchto Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , | 1 komentář

Zasmolené nohy, zasmolení Rusáci. Vítejte v pekle

Sláva Americe!Člověk je dnes v jednom kole. Na chvíli se zastaví a hned nad ním něco pípá a bliká, ve schránce se mu vrší výzvy, aby splatil veškeré dluhy, hlavně ty, které nemá. Obchodníci už nad ním lámou hůl a rozesílají parte jeho blízkým. Ale děti Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Zadělaní „Rusáci“! (Nebo někdo jiný?)

«Zas*aní Rusáci!», «Putin je vrah!», «Bombardujme je (Rusko)!».

Tyto a další podobné věty dnes můžeme slyšet z úst české zelinářsko-řeznické inteligence, která během let 1948–1989 a částečně ještě za života Václava Havla zle trpěla, takže v posthavlovské době si řevem konečně dodává pevnosti v kramflecích. Začíná už být ta inteligence svým předvídatelným ryčením trochu dotěrná, asi jako mouchy v tomto letním parnu; skoro se nám chce volat humanitárního bombardéra, jestli by nám ji za láhev šnapsu docela nehumanitárně nepřizabil…

Zadělaní amerikanofilové

Nekritičtí milovníci USA a Izraele.

Jestli to takhle vypadalo v 50. letech (poté, co vznikl stát Izrael a pro mnohé naše židovské soudruhy to byla láska na první pohled), nedivíme se, že srandovní Žid Urválek si kdysi mohl uřvat plíce nad jiným Židem Salzmannem-Slánským, horujícím pro Izrael. Dnešní prosionistická hysterie některých občanů ČR je skutečně nesnesitelná.

Bojují snad naši Židé – přinejmenším svým slovním kraválem – za vznik jakéhosi židovského státu na Ukrajině (který skutečně může vzniknout, viz případ Kolomojský)? Mimochodem – ano, je samozřejmě zcela zřetelné, že česká amerikanofilně-rusofobní úderka má ve většině případů prominentně židovské kořeny, sama je ochotně odkrývá (věčnými odkazy k srpnu 1968, ale i jinak).

Ale ono to tak možná jaksi samo od sebe vyplyne; když jí zadáte vstupní hodnoty (Amerika, Obama = úspěch, Rusko = zmar, chudoba, antisemitismus, přepadli-nás-ve-vosmašedesátým), přetaví je zkrátka automaticky v cosi, co vypadá jako naprosto přirozená a bezprostřední láska k Americe a Izraeli…

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | Napsat komentář