Stalo se, co nám bylo souzeno: Konečně jsme objevili vhodnou (nebo přinejmenším zatím nejvhodnější) poctu nebohému, neblaze zprofanovanému, «kavárnou» přivlastněnému Janu Palachovi.
Inu, pro italskou «krajně pravicovou» hudební formaci, která si říká Společenstvo prstenu, je Palach (ještě že měl ten šábesgój tak dobré jméno, a ne třeba Jaromír Vodseďálek) bojovníkem proti rudému útlaku. A tak mu na jednom ze svých alb vzdala poctu – kdy jindy než v roce ’88!
Video, kde by obecenstvo hajlovalo přímo při písni o Palachovi, jsme zatím nenašli — ale věříme, že jsme proklatě blízko! (1:42):
«Ať třeba všichni – my ne!» Píseň o tom, že ještě jsou v Itálii lidé, kteří si nemyslí, že žijí v tom nelepším ze všech možných režimů a že volný trh je nějaké terno…
Pevně doufáme, že po těchto politováníhodných italských folkrockařích už jde slovenská číselná inkvizice, stejně jako česká policie za ty předpažené ruce, a Vít Klusák už jistě začíná točit nějakou další školní besídku na téma neonacismu.
Ostatně, kapela, jejíž zpěvák podezřele připomíná Václava Klause a houslista zase Tomáše Pecinu, to ve stávajícím režimu musí mít nahnuté i sto let po smrti.
Nicméně: píseň o Janu Palachovi je zajímavým restem pro vlastenecké skupiny typu Ortelu.
Je načase udělat z Palacha takového hrdinu bílé rasy, že při recenzování tohoto svěžího dílka Rejžka s Fištejnem skolí pětinásobný infarkt.
—
Provoz v horní části Václavského náměstí v Praze zastavil dnes odpoledne požár člověka. Provoz byl obnoven kolem 15:15.
…
… co jsou «židovské blogy»?
