Archiv štítku: zamyšlení

Globální úkol

Globální úkol všech dnešních vlád spočívá v důsledném plnění závěrů vojenské vědy zkoumající trávení planety vydávané za blahobyt, a v přijímání opatření, aby zbývající obyvatelé nepozmírali příliš rychle a nebouřili se.

Rubriky: Citáty, Život dnes | Štítky: | Napsat komentář

Epidemie předpodělanosti pohledem statistika

« Vláda je v pasti vlastní strategie, protože nemůže opatření rychle uvolnit, aby se neukázalo, že byla zbytečná a z hlediska boje s nakažlivou nemocí spíše kontraproduktivní, a bude-li v nich pokračovat, stane se vítězem, avšak zároveň se ocitne v posici krále spálené země. Německo a Rakousko už budou vyrábět, ale české podniky budou stále čekat na to, až bude boj s pandemií definitivně dobojován. »

Celý článek Tomáše Peciny čtěte na jeho stránkách, nebo zdechněte na rýmu.


Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Plán D

Jako každý člověk jsem zvíře pochybující. Namáhám své mozkové závity, dumám, proč Šunka nejvyšší jakosti obsahuje méně masa než Šunka Moravia; vrtá mi hlavou, proč salám vyrobený ze 130 g masa obsahuje tohoto pouze 90 %. Hřeje mne však u srdce, že moudřejší tyto hádanky jistě dávno zodpověděli za mne, a hned mohu dumat zase nad jinými věcmi, které si v Lidlu nekoupíš.

Třeba, proč se opatření ke zkrocení netopýří chřipky vlekou světem jako smrad už půl roku, zatímco mýtická tato nemoc stále ne a ne se přerodit v cosi více smrtícího, než LDN v českém pohraničí.

Nepochybuji o tom, že ČR, která se se svými sociálně-inženýrskými zátarasy ke zvládnutí imaginární virové tsunami přihlásila světu jako první, opustí své milené obstrukce též jako poslední. Takový je už úděl prozíravých. Snad jenom prozíravější Němci by to napsali se s.

Nicméně od doby, kdy Číňané odhadli, že na netopýří chřipku mrou převážně starci, bylo jasné, že zde pan Babiš bude mít střet zájmů. Ve fašismu a bolševismu platilo, že kdo ovládá mládež, ovládá vše. V globálním kapitalismu jsme si konečně uvědomili, že nikdo nemládneme, a u toho už zůstalo.

Důchodci přidáte tisícovku, a přežije vás o dvacet let. Důchodce drží prst na tepu doby. Vždy ví, jak vypadá chuligán (momentálně osoba bez roušky); když to náhodou zapomene, volá kromě policie i do rozhlasu. Bezmála půlstoletí, měsíc co měsíc vyhlíží z okna pošťačku s důchodem. Morem, cholerou, atomovým bombardováním jej o tyto životní návyky nepřipravíte. Ukousnete mu hlavu, druhou má v zadku.

Babiš dobře ví, že důchodce je nezničitelný konvenčními zbraněmi. Ale cit politika mu velí chlácholit ty, kteří to potřebují nejméně. Důchodce. I jako jeden z nich nejraději spoléhá na své druhy. Hlavně u voleb. Zatím mu to vždycky vyšlo. A s netopýří chřipkou mu to vyjde zas. Tak, jako ještě nikdy.

Nějaký Hamáček snad mluvil něco o tom, že nemá žádný plán A, B, C nebo D. Babiš má však plán D. Jako Důchodce. Nouzový stav bude protahovat donekonečna, a poté si od Evropské unie nechá vyplatit náhrady od hodiny. Každý český důchodce pak od vlády dostane milion korun. Každý měsíc. Jednoho dne už se senioři naštvou, zapřáhnou za svoje 600koňové mercedesy vozíky s těmi divnými těžkými hrnci a jiným haraburdím, co nakoupili přes telefon odkudsi z Ruska, a rozjedou se na nejodlehlejší místa této spálené země, jak jim jenom moudrost stáří velí. A tam pak z těch krámů postaví, v akci Z, Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 1 komentář

Šest covidů s Cibulkou

Petr Cibulka by možná řekl, že v roce 1968 «ruský fízl» Dubček rozvrátil československou ekonomiku a vojskům Varšavské smlouvy daroval naši zem jako střelnici. Že by na takové definici něco bylo? Sověti původně chtěli jen na naší západní hranici vypomoci v boji s imperialistickými provokatéry. Ale Dubček se chtěl předvést; udělat haura…

Mýtická netopýří chřipka chce dnes národem také jen projít a odejít, když už byla do nehostinného českého kráteru zlovůlí globalismu vržena. Ale nějaký Rusín u toho opět mluví z cesty, demontuje ekonomiku a drží tady ten virus haurovsky za nožičky, ať se ho lid nabaží.

Ale ono to trvá, protože ten vir tu vlastně ani pořádně není a už je stejně na odchodu; chtěl by se tady nanejvýš tak zavrtat pod listí a s podzimním smogem zase vyrazit, až bude národu v listopadu nejhůř. Ale jeho odchod se nikomu z vlády nehodí.

Stejně jako Dubček se i náš další tajný policista slovenského původu po padesáti letech chce zapsat do historie jako kladný hrdina, který bojoval za dobrou věc. Hrozné je, že se mu to zatím snad i daří; že mu to lidé – z té doslovnosti mrazí – žerou.

Ale ne nadarmo se říká – v nouzi poznáš přítele. Kdo by to byl čekal, že onen rozhodný výstřel z Aurory zazní zrovna v Praze. Ale už i vrchní rabín MČ Praha 6 měl té nechutné historické paralely zkrátka dost, a tak zavelel do boje. A nechal skácet sochu geroje-antifašisty.

Vždyť jak jinak upozornit na nebezpečí netopýrochřipkofašismu, který pomalu sžírá naši zem, než tímto zoufalým činem? Jak jinak ukázat v plné nahotě směšnost jakešovsky nerozhodných komunistů, kteří, místo aby konečně konali, ukájejí se nošením rudých plen?

Jak jinak odhalit tupost vládních aparátčíků, vítajících letouny banderovců, nasmlouvané vojenským paktem agresorů? Vždyť z Číny si pod rouškou nových Marshallových plánů dovezeme zase jenom hnůj; ocel nám EU zakázala…

Jak jinak uvědomit prezidenta, zabarikádovaného ve vysílacím studiu TV Škvár, o existenci vhodnějších formátů pro jeho odvážná poselství národu, např. Počasíčko, Receptář, nebo Chcete mě?

Jak jinak sdělit národu, že v bájných horách nikdo není, že si od toho ušatého slovenského netopýra musí pomoci sám, baronsky se vytáhnout z močálu za pačesy, uplést z nanovlákna bič a vypráskat jím z této země všechny falešníky a škodiče, počínaje režimními apoštoly typu Jana Hrušínského, přes obecní dráby, konče prezidentem?

Je to tak – vždyť poslední Zeman, který za něco stál, byl Major Zeman. Čím dříve tohle Prahofašistické jaro skončí, tím lépe.

Čau lidi, sedmdesátníci, osmdesátníci. Nebojte se netopýrochřipkoviru. Prý nějaký kovid, pche. Je to nic, prd. Je to Dubčekovo charisma. Je to Šikova ekonomická reforma. Je to pravicová minulost Miroslava Kalouska. Neexistuje to. Proto se toho vaše žena tolik bojí. Snad dostane infarkt dřív, než vezmete svou osmapadesátku a půjdete to vysvětlit těm uniformovaným šaškům na ulici.

Kde byli, když v Praze padal Koněv? Očumovali v lese, když jste plakali u hrobu partyzána. Bez roušky. To mají za to. Ať si ty svoje pokuty vezmou do pekla, když jim jde jen o prachy. Jako Dubčekovi. Havlovi, Klausovi, Hamáčkovi, Zemanobabišovi.
Vy nevěříte politikům a jejich novinářům? Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Koronanormalizace

Má mne těšit, že nynější krize převrací zkostnatělá schémata, odděluje zrno od plev, pevné od oportunistického; probouzí cítění a ctění skutečných hodnot, jak se o to neúspěšně pokoušeli svými manifesty různí Janečkové, ale i mnozí vlastenci? Takové probuzení ale nemůže proběhnout násilím a zvenčí; nemůže být komentováno médii. Vlastně mám obavu, že tenhle koronavirus je jen Karel Janeček na steroidech.

Mám mít radost ze zavřených hranic? «Hranice nie sú korzo,» prohlásil JUDr. Husák. Ale taky je nezavírala Helena Vondráčková se srdceryvným projevem k národu, aby se nám sem ze západu nerozšířila slintavka a kulhavka. Vir blbosti k nám přitekl až mnohem později…

Ale i virus neomezených možností. Ani v nejlepších časech normalizace nebylo možno usměrňovat a manipulovat veřejné mínění tak bezskrupulózně, jako dnes. Katastrofa může kdykoli nastat i mimo stav biologické války, v období míru. Stačí zavirovat počítače v eLDéeNkách. Mediální epidemie pak na sebe nenechá dlouho čekat.

Cos dělal, když v Praze mřely babičky? A před deseti lety? Napsal jsi na Twitter něco o rybaření. Tak to máš kliku, že ne o včelaření.

Mediální epidemie koronaviru se může kdykoli zvrhnout v kádrování ne nepodobné tomu po srpnu 1968. Přežijí jen ti nejotužilejší, nejuvědomělejší, na kterých si ani cholera nic nevezme.


Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Operace Rouška

(přišlo e-mailem)

Operace Rouška: Co kromě obličeje má zakrýt povinné zahalování na veřejnosti?

Roušky nosí poctivě muži, ženy, dědečkové, babičky i alkáči z lavičky (pokud se zrovna nedezinfikují).
Jdu si takhle po ulici, pod přikrytou tváří se mi paří vous, a protože nikdo nejde, tu nehygienickou ohavnost, kvůli které je mnohem větší šance chytit nějaký sajrajt – třeba tisíckrát nebezpečnější plíseň –, než kdybych dýchal čistý jarní vzduch, na chvíli odložím. Vzhlédnu vzhůru a strnu v němém údivu. Je krásný slunečný den a paní myje ve svém bytě okna. V roušce.

O chvíli později, když se stáhnu k lesu, kde skoro nikdo není a kde se mohu zase svobodně nadechnout, spatřím projíždějícího cyklistu. S rouškou. Řidiče, kteří jedou sami v autě, a místo aby si otevřeli okno a vyvětrali, paří se v tomhle malém látkovém nesmyslu, bych ani nespočítal.

Není to tak dávno, kdy se v Evropě hromadně protestovalo, a dokonce se schvalovaly zákony proti zahalování na veřejnosti. Jen tak byste vlezli do autobusu s šátkem, rouškou, maskou či závojem, a v tu ránu byste měli v Nizozemsku, Dánsku, Francii, Belgii, Bulharsku, Německu, Švýcarsku, Lotyšsku, Rakousku, Norsku či Itálii za zadkem policii. V Česku to sice nezakazoval přímo zákon, ale být muslimskou ženou a jít třeba do restaurace v nikábu znamenalo riziko slovního napadení a vyžadovalo to silnou psychickou odolnost.

Kdybyste někomu ještě před dvěma měsíci řekli, že budeme všichni běhat po ulici s kusem hadru přes obličej, a objektem lynčování se stane ten, kdo vyjde nezahalen, do pěti minut by u vás blikala sanitka a vezli by vás rovnou k docentu Chocholouškovi. Stačilo jedno bez ironie geniální nařízení české vlády, které trefilo několik much jednou ranou, a rázem je vše úplně naopak. Lidi se dočista pomátli. Či lépe řečeno, konečně se ukazuje v plné nahotě, jací doopravdy jsou.

Často stejní lidé, kteří by ještě před měsícem udávali ty, kdo nosí burku či nikáb, dnes volají na policii, že soused nemá při okopávání záhonů roušku. V Česku je totiž udávání národním sportem. Dokonce i německé gestapo v Praze si na to za války stěžovalo a zadávalo inzeráty do novin, ve kterých Čechy žádalo, ať přestanou chodit bonzovat, protože to zcela ochromuje činnost německých úředníků, kteří tak nemají čas na běžnou agendu.

Stejnou taktiku musela v březnu zvolit městská policie v Brně, která v regionálních novinách upozorňovala na zahlcení provozu tísňové linky. Mluvčí strážníků Jakub Ghanem přiznal: «Lidé upozorňují například i na lidi, kteří na vlastním oploceném pozemku opravují střechu s odkrytým obličejem nebo na balkoně rodinného domu kouří cigaretu.» Po celé zemi je to stejné. Například v Pardubicích chodí podle policie kvůli nenošení roušek desítky udání denně (!). Překvapivé je, že většina volajících se nestydí a představují se do telefonu svým jménem. Ano, tak málo stačilo, aby většina národa zešílela a lidi zahalili obličeje a odhalili charaktery. Jestliže se takto chovají v době, kdy se nic neděje, co asi museli dělat za druhé světové?

Jakmile v těchto dnech a týdnech nemáte hadr přes hlavu, můžete si být téměř jisti, že zpátky domů už nedojdete. Buď vás vaši sousedé a milí spoluobčané přímo na ulici zlynčují, nebo napráskají na policii. Proto roušku poctivě nosí také ti – a sundávají ji jen v případě, že není v dohledu žádný uvědomělý občan, který by je «nahlásil» –, kteří si jsou schopni uvědomit absurdnost celé situace a dát si do souvislosti aspoň základní skutečnosti. Například tu, že zatímco se občané navzájem kontrolují, aby se nepoprskali, pod rouškou tmy se děje něco mnohem podstatnějšího, o čem se zatím moc nemluví. Nařízení o nošení roušek není ničím jiným než úžasnou psychologickou operací a experimentem na lidech, který jednou vejde do učebnic. Úsloví «pod rouškou tmy» zde nabývá nových dimenzí.

Než se pustíme dál, řekněme si to otevřeně hned na začátku: Nošení roušky či respirátoru, jedno jaké třídy, značky a ceny, je v případě infekcí dýchacích cest extrémní opatření s pochybnou účinností, zcela nepřiměřené situaci. Proč jsme to nenosili třeba loni a předloni? Jisté je, že kdyby kolem nás koloval opravdu nějaký nebezpečný virus, padali bychom jako kuželky, a stejně bychom se neschovali, protože bude všude – na klikách, na botách či na podlaze. Kdybychom se virům chtěli vyhnout, z domu bychom nevyšli celý život, ani s posmrkanou plenou. Vždyť nakazit se lze třeba přes oči.

Takovýchto korona- a jiných podobných virů jsou kolem nás desítky. Ale i pokud bychom se nakazili, nebylo by to poprvé ani naposledy. Stačilo by méně sledovat televizi a přečíst si třeba článek profesorů Ladislava Machaly a Jiřího Beneše z Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK Nemocnice Na Bulovce, kde píší: «V oficiálních materiálech evropských i světových autorit se píše, že nemoc se projevuje náhle vzniklou horečkou, suchým kašlem, dušností, slabostí a bolestmi ve svalech. My zdravotníci ale vidíme, že většina nemocných s prokázanou koronavirovou infekcí má jen lehce zvýšenou teplotu a k tomu známky zánětu nosohltanu čili rýmu, mírné bolesti v krku a někdy i kašel. Nejsme tedy schopni podle projevů nemoci vytipovat osoby, které prodělávají koronavirovou infekci, a odlišit je od lidí s běžným nachlazením. (…) Pacienti mají jen lehce zvýšenou teplotu, rýmu, kašel, pobolívání v krku; někdy infikovaný člověk nepopisuje dokonce žádné obtíže.» Tak už to u viróz bývá…

Svůj účel ale toto nařízení vlády, která zavřela občany doma před rýmou, přesto splnilo. Z toho, jak skvěle funguje, je evidentní, že lidé, kteří toto vymýšleli, přesně věděli, co dělají, a psychologickou «Operaci Rouška» zvládli fantasticky. Lidi jim to, pravda, dost ulehčili, ale nakonec je to dobře. Kdyby totiž občané víc přemýšleli a nešli jako ovce na porážku, neobešel by se tento obrovský ekonomický převrat, kterého jsme právě svědky, bez krveprolití. Stačí se na celou situaci podívat z úhlu toho, kdo ji nařídil a co jí sleduje, ať už to byl kdokoliv.

Beze zbraně
Pokud potřebujete shodit přehřátou ekonomiku tím, že hodláte srazit dolů ceny a platy, ve velkém propouštět ze státní i soukromé sféry a nechat zkrachovat malé a střední podnikatele, tak, jak je v kapitalismu běžné při každém velkém restartu, jaké máte možnosti?

Jakmile se dostane ekonomika do stadia, kdy jsou vyšponované ceny akcií, rostou platy, vše je totálně předražené, je problém sehnat zaměstnance a dostatek lidí, nejlépe většina národa, je zadlužena, je třeba ekonomiku rychle nakopnout. Z pohledu občana přichází krize, ale z pohledu celkové ekonomiky jde ve skutečnosti o oživení, restart.Obvykle se podobné věci řeší válkou, stačí se podívat do historie.

Tentokrát ale byla celá věc provedena mnohem elegantněji a posloužil k ní místo zbraní neviditelný koronavirus s příznaky rýmy. Stačilo lidi dostatečně vyděsit a propagandou přesvědčit kvůli potenciální hrozbě k tomu, aby zůstali doma a nedělali rozbroje. A blesková operace mohla začít.

Pokud byste nevymysleli dostatečně přesvědčivý důvod, aby vás lidi poslechli, museli byste za normálních okolností do ulic povolat Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 3 komentáře

Co je to za zemi?

Stalo se na jihozápadě Moravy mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Na benzince vedle mě zastaví terénní Toyota, na dveřích má nápis Šumarske usluge. Bratrská chorvatská pomoc v boji za les bez hmyzu, dobře. Radiožurnál hlásí, že je Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Aha, státníci se zase někam sjeli, aby zamořili planetu jedovatým plynem. Informuje též o cenách Grammy. Jakási americká zpěvačka musela narychlo měnit svůj děkovný projev, aby zohlednila smrt amerického basketbalisty.

Že nejde o ledasjaké negro, tuší posluchač z užitého spojení «Legendární basketbalista». Zemřel prý i s třináctiletou dcerou a několika dalšími lidmi ve vrtulníku. Smutnou událost rozebereme dále ve studiu, oznamuje hlas moderátora. Cože?

Studio k památce holocaustu bych ještě pochopil (žijeme přece v ČR, v tom druhém Izraeli), ale ke smrti amerického basketbalisty? To už je nějaký vtip?

Konečně hlavní zpráva dne: Nikdo nic neví. A kdo přece tuší, že onemocněl smrtící nákazou, má se nahlásit do karantény, shrnul situaci okolo jakéhosi koronaviru (SARS už je out) ministr zdravotnictví. Míra úmrtnosti je kolem 2 %, zakončil moderátor.
A mně to konečně došlo.

Smrtící vir tedy může doopravdy zajímat nejvýše, při vší smůle, 2 % lidí, kteří na něj zemřou. Kolik lidí v ČR opravdu zajímá památka holocaustu? Asi podobně nepatrné procento. Padlo v něm prý na 70 000 českých Židů, méně než 1 % české populace. Kolik lidí v ČR mohou, u všech svatých, zajímat ceny Grammy? Snad některé z mladých Pražáků a Středočechů. Jistě nic nad půl procento ČR. Kdyby byly volby, každé režimní médium takový výsledek strhá jako naprosto bezvýznamný. Koho zajímá smrt amerického basketbalisty? Možná snad i polovinu českých basketbalistů!

Co je to za zemi? Země «Mnoho povyku pro nic». Země Jednoho procenta.

Abyste rozuměli, já si nestěžuji. Tento stav mi vyhovuje. Přijde mi pořád lepší, než poslouchat nekončící pásmo úspěchů, kolik miliard evropských dotací jsme načerpali, kolik se v republice vyrobilo tun dřevotřísky, nebo kolik nádorů čeští lékaři úspěšně odoperovali plodům v dělohách. To by byl výlet do husákovské normalizace.

Takhle je to aspoň výlet do jiného světa. Třebaže do světa, který nikoho nezajímá. Vždyť všechno, co jsme kdy nepotřebovali vědět o USA a Izraeli, nás naučila už v roce 1994 stanice Vladimíra Eisenkrafta-Železného. Od těch dob je v podstatě každé celoplošné médium jejím klonem, takže se národ dávno nemůže dozvědět nic nového. Již zcela otupěl.

Jakoukoli rozhlasovou stanici – a Radiožurnál obzvlášť – Češi a Moravané už mohou zapínat pouze jako kulisu, která mezi řádky stále stejného balastu potvrzuje, že vše jde správným směrem.

Děsím se ale dne, kdy někomu, kdo ještě docela neztratil vědomí – snad nějakému Rakušanovi, Němci, Poláku, Chorvatovi… – který umí česky a náhodou si naladí Radiožurnál, z toho přeskočí v hlavě (přeloženo z newspeaku: zachová se podle nejlepšího vědomí a svědomí), zastaví na dálnici svůj vůz a začne zastavovat řidiče s českými SPZ a burcovat je, aby si vzali svou zemi zpátky, bude proklínat amerického a izraelského satana a přísahat věrnost Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | Napsat komentář

Zkušení rybáři

V diskusi na iDnes nás zaujal tento rozverně nekřesťanský příspěvek:

Josef = křestní jméno hebrejského původu

Hildebrand, Hildebrandt = příjmení polských Židů

Kalousek (Kallus), Štětina (Stettin), Šojdrová (Schauder, Scheider [roz.Nováková{Neumann}]), Herman (Herrmann), Gabal (Gabali), Bělobrádek (Weissbart) = typická židovská příjmení ve středoevropském regionu. (A i kdyby ne – vidíte snad Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: | Napsat komentář

Malá domů. Řešme příčiny, ne důsledky

Není něco špatně, když z dotací pro chudáky tyjí ti nejbohatší?

Není něco špatně, když cesta k všespásnému titulu vede přes recyklované bláboly o králících?

Není něco špatně – v nás?

Babiš a spol. pouze dělají, co jim prohnilý systém umožňuje. A dělají to dobře. Pěkně těm přichcíplým čecháčkům, pro něž je politika sprosté slovo, kroutí krkem. Pěkně jim tím krkem lezou.

Lezou mi krkem, jak moc jsou v tom dobří. Fakt začínám Babišovi a tomu ultrasionistickému dědkovi na Hradě docela Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: | Napsat komentář

Hlava státu

V říjnu 1975 byl svět ještě v pořádku. Stařičká hlava španělského státu – měsíc a pár dní před svou smrtí – hovoří o zednářsko-levičácké provokaci a milionový dav aplauduje a salutuje. V roce 1968 Franco zase podplatil Eurovizi a nechal vyhrát španělskou zpěvačku s hlasem prostitutky, která kouří krabičku denně, jenom aby nevyhráli trapní Britové.

No a vidíte ty paraDOXy dějin: po padesáti letech vyhraje Eurovizi jakási kvokající stvůra původem z Izraele a český prezident se může přetrhnout, aby svými provokacemi předčil Davida Černého, a vůbec všechny levé zedníky, o parník Knížákových čur⁠áků. A články v Blesku a rádio Impuls aplaudují a hajlují jako Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: | Napsat komentář