Archiv štítku: zamyšlení

Tabery

Věc jménem tabery napsala na věci jménem fb následující – což usuzuji z tohoto příspěvku v diskusi na iDnes:

tabery na fb:

„A jsou mezi námi lidé, kteří chtějí za každou cenu destabilizovat poměry v naší republice. To je jejich jediný cíl.“ Václav Klaus v reakci na sešlost veřejnosti na Staroměstském náměstí.

„Podněcovatelům těchto akcí jde o destabilizaci naší společnosti, vytváření nátlaku na socialistický stát.“ Rudé Právo v reakci na sešlost veřejnosti na Václavském náměstí v lednu 1989.

Ono tabery se zřejmě domnívá, že tímto srovnáním vzbudí u určité části společnosti kýžený reflex zhnusení nad Václavem Klausem, který je «jako oni»: jako ti totalitní mocipáni, kterým dnes někteří Slováci říkají papaláši. Toto tabery se domnívá správně. Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 3 komentáře

Chybí argumenty

Snížit daně? Chybí argumenty, říká ministerstvo.
Rušit špatné zákony? Chybí argumenty, říká ministerstvo.
Přestat devalvovat korunu? Chybí argumenty, říká ministerstvo.
Pochybovat o Evropské unii? Chybí argumenty, říká ministerstvo. Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 2 komentáře

Žijeme v řízené ekonomice

Čím se vlastně liší plánované hospodářství od dnešní takzvané tržní ekonomiky, v níž vše kromě rohlíků musíte objednat předem, aby vám to dej Bůh přišlo po lakotném poslíčkovi, a navíc je psychicky únosné shánět to pouze v určitém časovém období, označeném cynicky jako «sleva» (snad z břemene konzumní společnosti)? Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 6 komentáře

Utéct, dokud je (vánoční) čas

Přišlo emailem


 
Tak jsou tu zas ony svátky klidu a míru. Tedy než si je přivlastnili skauti a Coca-Cola, než se na ně nabalil balast, z nějž nejnábožněji uctíváme ty nejposlednější a nejfalešnější přílepky.

Přitom docela neuvěřitelné, hodné obdivu a oslavy je přece už jenom to, že historky Římanů z provincie Judea o jednom židovském tulákovi se staly takovým bestsellerem, že způsobily v podstatě něco jako první Beatlemánii, a ještě o pět století později se k těm spiskům vrátil jakýsi mnich, aby podle nich zarovnal náš letopočet.

Souhlasím s historiky, kteří říkají, že důležité je pouze to, že Ježíš žil, a že zemřel, přičemž předtím vytrpěl, stejně jako mnoho lidí před ním i po něm, určité obtíže. Stejně jako Jan Hus, Jan Palach, Matka Tereza, nebo třeba Evžen Huml.

Vše ostatní je zcela nepodstatné. Může to být podstatné pouze pro lidi, kteří se narodili do stejně vlídných poměrů jako Ježíš v oné římské provincii, do prostředí, kde lidé druhým věru nečiní to, co nechtějí, aby druzí činili jim, pročež lze beze zbytku ctít otce svého i matku svou, a tak tito lidé mohou v poklidu pěstovat svůj bohulibý koníček, jehož literární předlohou se mohou řídit do slova a do písmene; zkrátka mohou «provozovat Bibli».


Takových lidí si odjakživa – přinejmenším od počátku puberty – nesmírně cením a vážím. Pro jejich klidný, vyrovnaný, mírný život bez nenávisti. Nezávidím jim, neboť vím, že závidět cizímu není pěkné. Určitou emocí mne nicméně naplňují mí bližní. A není to také pěkná emoce, ovšem zde už s ní opravdu nemohu nic dělat. Uváděli-li mne dříve tito lidé, kteří nejsou Bibli schopni vzít ani za své, ovšem ani v potaz, přinejmenším do rozpaků, po mnoha letech mi svým soustavným působením již přivodili, kromě vysokého tlaku a celkové apatie, mé opovržení až naprosté zhnusení.

Od určitého okamžiku už nelze jejich škodění déle tolerovat blahosklonnými slovy «Eh co, oni je rodiče nejspíš taky mlátili, až jim to zničilo mozek, buď rád, žes to přežil, pitomče.» Zejména od okamžiku, kdy si uvědomíte, že se vám z jejich strany děje s železnou pravidelností stále totéž: Nastavíš tvář, přilétne na ni kámen.

«Pane Bože, za co mne trestáš» bylo tehdy matčino oblíbené heslo. Začínal jsem si čím dál více uvědomovat, že jsou mnohá jiná ústa, z nichž by ten výkřik zněl přesvědčivěji. Zástupy těch úst kolem mé matky povážlivě houstly. Cesta z malého, ale stále ještě alespoň částečně komfortního města na venkovskou samotu, řídce obydlenou podobnými živořícími zuřivci, byla nevyhnutelná. (V paměti mi utkvěla hlavně jedna podobně hysterická matka.) «Proč jsi nezůstal v Brně?» otázal se mne jednou otec vyčítavě. Na odpověď «Zůstal bych, mít tam byt.» mi nezbylo sil.


Není snad většího rozdílu mezi městem a osadou ztroskotanců, než v době Vánoc.
Městské kavárny voní uvnitř i venku na ulici, na vysočinské vsi máte to samé s hnojem. Když do vaší radonové sluje začne trhlinami táhnout mráz a hnědouhelný dým, víte, že se blíží Advent.

Kdybych přijel z města a viděl ten nemocný shon, to shrbené klopýtání a zakopávání tří generací o sebe v boudičce vydávané za chalupu, které nastane, když média začnou odpočítávat do Štědrého dne, považoval bych to za roztomilý vesnický folklor, za něco, co tak zkrátka je a musí být, byť je to natolik vzdálené tomu, jak by to chtěl člověk zažít.

Kdybych zažil něco jiného, než co jsem zažil, viděl bych to jinak.

Takhle vidím už roky jenom přetvářku. Falešnost. Křeč. Napínání přetažených strun. Klopotnou snahu stihnout Vánoce za dva dny. Dokonalý smysl pro povinnost, dokonale přetavený v ubíjení sebe sama a svých nejbližších rutinním spěním ke smrti. Bezdůvodnou, nesnesitelnou sprostotu a směšnou sebestřednost. Jedna osoba v tom všem exceluje. Obvykle to končí tak, že někdo, většinou ten nejslušnější, už se neudrží a tiše hlesne: «Co je to za nánu?»

Plně respektuji předurčenost. To, že někdo je silou celé své osobnosti, historicky či geneticky odsouzen k celoživotnímu pucování záchodků a cizích pokojů. Mám veliký respekt před uklízečkami, ať už svou sudbu přijaly s bezmocným hněvem, avšak jistou dávkou energické bezprostřednosti, či dokonce s úlevou a povděkem.

Má-li však nějaká uklízečka tu drzost a trapnost tázat se hystericky «Myslíš, že mě to baví?!», když jste ji přitom v podstatě neviděli v životě dělat nic jiného, než šůrovat záchody a cizí pokoje, na plný úvazek i rekreačně ve svém volném čase, nezaslouží jinou odpověď než tu, která je zcela jasná: «A jak, panečku! A jak!»

Ano; domnívám se, že pokud už se Vánoce každoročně opakují se svými tradicemi, nemusely by se v nich opakovat patologické vzory chování jejich účastníků. Vlastně si to, ruku na srdce, zrovna o Vánocích, přeji ze všeho nejméně.

Dřív než vánočního cukroví jsem totiž přejeden výkřiků «Letos žádný vánoce nebudou, a tím máme ježíška vodbytýho», jejichž únavu a nicotu, jsou-li presentovány stále stejným protivným tónem každoročně už několikátou dekádu, přenáší jejich deklamátorka i na ostatní, dosud duševně živé členy společné domácnosti.

Strach mám hlavně o babičku. Zase jí všechno vyházela a přesunula. Kdepak Alzheimer! Snad jí už jednou, až si mi bude zase stěžovat, pukne srdce. Její vlastní dcera ho pak vyhodí nebo někam uklidí.

Myslím i na tátu. Člověk o hlavu vyšší, donekončena rekonstruuje několik zahradních chatek. Každý průhled zatarasí cihlami, než aby ho rozšířil, stropy sníží, než aby zvýšil, kóji příčkami rozdělí. V některých koutech se neotočí ani kočka. Možná vidí svět z nějaké zvláštní perspektivy (asi už od své svatby). Přitom to myslí dobře… Až se zblázní docela, jeho vlastní žena ho vyhodí nebo uklidí, o tom nemám pochyb.

Jak se říká, všeho moc škodí. «Letos žádný vánoce nebudou!» «Nevstávat od stolu!» «Nekřížit skleničky!» «Rozsvítit všechna světla!» «Zhasnout všechna světla!» «Rozbalit dárky!»

Kdybych zažil něco jiného, než co jsem zažil, viděl bych to jinak.

Takhle vidím, jak z každého milimetru krvavě rudého «svátečního» ubrusu kape vše jiné než sváteční klid; verbální i fyzická agrese, kterou moji nejbližší v uplynulých dekádách připravovali mně, svým spolupracovníkům, známým, sousedům.

Každé zaskřípění židlí, vklíněných v ultimátní mezírce mezi zdí a náznakem čehosi, co by i připomínalo jídelní stůl, být to o dvacet centimetrů vyšší, burácí ozvěnami bezdůvodných, malicherných, ale o to nesnesitelnějších hádek, které mí nejbližší v uplynulých dekádách vyprodukovali, ač je lidé a bytové družstvo upozorňovali, aby se ztišili.

Pokud něco opravdu nemohu vystát, jsou to osoby, které se hádají jen proto, že mohou.
Naštěstí jsem měl na ně v životě vždy štěstí, a to hned v nejbližším rodinném kruhu. Leckdy už ně celkem zapomínám. A tak jsem tomu rád, že už asi dvacet let se mi se svým hněvem a křikem vkrádají i do mých nočních můr a budí mne s potem ze spaní. Nedojdeš pokoje. Takhle si představuji totální válku.
In terra, in cielo, in mare!

Je mi skutečně terminálně zle z kreatur, co nadávají druhým do kreatur. Ze sprosté spodiny, co nadává druhým do spodiny.

Pokud se mi zrovna nezdají noční můry, kde se mne matka s otcem snaží zabít nebo mi aspoň nadávají, zdá se mi o světlých, prostorných městských bytech s vysokými okny a stropy. Brno či jiné město na jižní Moravě, někdy i Vídeň. Jsou tam duševně stabilní přátelé, žena, děti. Nenucená konverzace. Ze střešní terasy je vidět na město, dole v ulicích je léto a lidé, co po sobě neřvou jako idioti; nebijí jeden druhého, nedělají si naschvály. Dokonce si ani neklečí navzájem na krcích.

A to je přesně ten důvod, proč od určitého okamžiku již nemám nejmenšího tušení, proč bych měl být přítomen každoroční štědrovečerní hostině, když její hlavní strůjci leckdy nedokázali zaopatřit ani kočku, natož psa, a jen tak tak, že někomu nedarovali i mne.

Média před Vánoci odevšad chrastí rodinou. Zrovna v tyto nejposvátnější dny je naopak, domnívám se, nutné a žádoucí být ničitelům všeho živého co nejdál; lhostejno, jak se úředně nazývají a jaký vztah – či spíše nevztah – k vám historicky (a hystericky) chovají.

Přes to všechno nepochybuji, že Advent na pohorské vsi, předaleko od jakéhokoli náznaku města, utopený ve štiplavém pachu uhlí, jistě může mít pro někoho cosi do sebe. O čem se takovým lidem asi zdává?


Tento příběh je, stejně jako Bible, pravděpodobně smyšlený.

Žádáme čtenáře, aby mu nevěnovali pozornost, a, když už to musí být, aby se v individuálních případech, pakliže nosí policejní uniformu, zachovali podle nastíněných východisek a oběsili se na nejbližší policejní služebně, pokud tento – či podobný – příběh vyslechnou v nočním městě od náhodného kolemjdoucího (či kolemjdoucí), kterého (kterou) se snad, nedej Bože, opováží lustrovat.

Šťastné svátky všem lidem dobré vůle, třebaže ze všech nejvíce si dnes cením jehovistů.

Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , | Napsat komentář

Globální úkol

Globální úkol všech dnešních vlád spočívá v důsledném plnění závěrů vojenské vědy zkoumající ničení planety vydávané za blahobyt, a v přijímání opatření, aby zbývající obyvatelé nepozmírali příliš rychle a nebouřili se.

Rubriky: Citáty, Život dnes | Štítky: | Napsat komentář

Lháři křičí: Chyťte lháře

Bohužel mám čím dál větší dojem, že lhaní či nelhaní je fetiš pravdoláskařů a neználků z kavárny, podobně jako «korupce». Odmítám se účastnit jejich lživého honu na lež. Celý příspěvek

Rubriky: Citáty, Život dnes | Štítky: , , | 3 komentáře

Osada Czechia

«Česká republika je ruskou gubernií!» – «Ne, Česká republika je kantonem Číny!» překřikují se rádi jedni a titíž, kteří jsou ponejvíce rádi, že Česká republika je zatím ve skutečnosti – izraelskou osadou.

Aktualizováno.
Po roce a půl jsme konečně objevili «vtip», který říká totéž.

Kohn sedí s Roubíčkem u kafe a Kohn čte: „Tady píšou, že prej jsme naši zemičku zaprodali Americe a Západu.“ „A tady zase píšou, že jsme ji prodali Rusku a Číně.“ Pak se zasní a dokončí: Celý příspěvek

Rubriky: Citáty, Život dnes | Štítky: | Napsat komentář

Obědváme s rakovinou

Oběd jak se patříMám ve zvyku číst si k obědu noviny. V Mladé frontě už hezkých pár let jenom proletím titulky. Dnes je tam olbřímí rozhovor s šamanským «analytikem» Šlerkou, který rád zvrací. Odplivnu do talíře. Přečtu si alespoň poslední odstavec, abych měl jistotu, že jsem o nic nepřišel. Bla bla rakovina, bla bla zemřete. Usměju se nad jídlem. Hned mi chutná lépe. Jdu na jihočeskou přílohu.

Pacienty s rakovinou prý už zase léčí rychleji a bezpečněji, dočtu se v ní. Trochu se zamračím. Nemělo by to přehánět, to naše zdravotnictví. S takovou za tisíc let rakovinu docela vymýtíme. O čem si pak Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Požár člověka zastavil provoz na Václavském náměstí

Ilustrační fotoProvoz v horní části Václavského náměstí v Praze zastavil dnes odpoledne požár člověka. Provoz byl obnoven kolem 15:15.

(Aneb jak by média asi informovala o Janu Palachovi dnes…)

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , , | 10 komentáře

Obhájci migrantů: „Nebýt rakoviny, v ČR by nevzniklo protonové centrum“

Vietnamský stánekExistuje určitá skupina lidí, která dokolečka prohlašuje, že nebýt «cizích vlivů», v České republice bychom stále lezli po stromech. To je asi stejně drzé, jako hlásat «Nebýt rakoviny, v České republice by nevzniklo protonové centrum.»

«Co bychom si dnes počali například bez vietnamských a ukrajinských přistěhovalců? Spousta věcí by bez nich přestala fungovat. Dneska už je i Česko závislé na přistěhovalcích, přestože jich má relativně málo,» hází unavenými frázemi jako svou černou patkou Jan Sokol, věčný havlistický filosof a «autorita».

Představme si na okamžik, že věta Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | 3 komentáře

Doc. Mgr. Martin Konvička, Ph.D. zkusil nepřeberné množství drog a nejraději by souložil s cikánkami. Ale proč nám to říká?

1. září 2015

Kohn-VičkaPokud bych chtěl být patetický, snad bych byl rozhořčen a znepokojen tím, jak mohl Martin Konvička, člověk, který hodlá kandidovat do parlamentu, dosáhnout tolika vznešených univerzitních titulů, a zároveň mít tak neutěšený písemný projev (byť v neutěšeném prostředí těch Internetů), který je mi svou primitivní prostotou, obalenou rozvernými větami o ničem, doslova fyzicky odporný (jako by z každé věty docenta, magistra a doktora filosofie kapal syfilitcký sliz…). Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , , , | 6 komentáře

Tak kde je problém s tím terorismem?

TerorismusPřipustíme-li, že nešlo o okatý «inside job», mající v očích Evropanů na chvíli rozpustit stín, který Američané vrhají jimi způsobeným chaosem v Africe a na Blízkém východě, dva američtí vojáci v civilu přemohli střílejícího Maročana ve vlaku z Amsterdamu do Paříže. Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , | Napsat komentář

Uprchlíci museli přijít. My si vždycky poradíme

Budova amerického velvyslanectví, PrahaUprchlíci museli přijít, aby bylo na koho svést, v jakém stavu se Česká republika bude v nejbližší budoucnosti nacházet.

Vláda USA nám posílá do země africké uprchlíky. Jsme tomu rádi. Budeme stavět ploty a opravovat je. Každý rok, Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , , | 3 komentáře

Vliv snowboardistčina pozadí na návštěvnost webu

Teď už víte, proč autobus drží na sněhu lépe než vaše auto. (foto: facebook E. Samkové)Jako by těch prdelí nebylo dosti –– jak jste si jistě všimli, již včera jsem jednu obzvláště příhodnou přidružil ke článku poté, co mi za Boha nebylo dopřáno najít fotku byť jenom standardně pěkné Řekyně s namalovanou řeckou vlajkou na tváři (evidentní sabotáž Googlu) ––, dnes nám, ó, jaký to den, vysvitla další.

Ve svých webových statistikách jsem postřehl, že čtenáře znenadání začala zajímat Celý příspěvek

Rubriky: Krása, umění, Život dnes | Štítky: , , , | 1 komentář

Nemocnice na kraji Řecka

Řecko je v… (foto: Cyberlens 40D | flickr.com)Ještě že ta řecká krize je. Člověk utahaný po náročném dni plném zbytečné práce beze smyslu se může večer posadit ku televizi či novinám a hned hladce vklouznout do 784. dílu Ordinace v řecké zahradě.

Řekové pořád odkládají peníze do slamníku, nevěří bankám; stále si chtějí žít nad poměry, ale budou si muset utáhnout opasky, protože nikdo už jim nepůjčí. Jsou to všechno Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | 4 komentáře

Husarský kousek

Ono se snad Američanům podaří postavit novou «železnou oponu» – a to pouze z trosek letadla, které sestřelili nad Ukrajinou…

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Manifest troubícího řidiče

Troubení povolenoBývaly doby, kdy jsem považoval použití klaksonu za slabost. Na ty, co mi nebezpečně bránili v předjíždění, jsem zásadně netroubil. Často oni začali troubit na mě, asi z těch nervů, že můj klakson stoicky mlčí. Netroubil jsem ani na zvěř lidských rysů, která mi – hlavně v noci – porůznu skákala do cesty, aby mi tím snad výsměšně sdělila, Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | Napsat komentář

Demokrat

Vavřínový listDemokrati. To je to podivné slovo. Často si dnes někdo nad někým jiným v médiích odplivne: «To není demokrat!»

A já vždy přemýšlím, co to znamená. Došel jsem k závěru, že to znamená Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , | Napsat komentář

Reality show aneb Vítejte 3000 let zpátky

TerorIslámské radikály z takzvaného Islámského státu prý seřvala stará babička. Jak dojemné. Jedno oko čtenářů Guardianu, všech Timesů a Mf DNES nezůstalo suché. Od koho islamističtí válečníci dostanou «kartáč» příště? Mohla by to být mladá lesba podporující mužatky z Femen. Ne, bude to – po nedávných náboženských útocích – jedině Žid s Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | Napsat komentář

Útěk do schizofrenie

Kočka pohledem schizofrenika (foto: Internet)Žena, která si z Ostravy odskočila vraždit do školy ve Žďáru nad Sázavou. Učitelka, která se nechala osouložit žáky-videodokumentaristy (byť ve Znojmě). Muž, který házel polena na auta z několika dálničních nadjezdů. Všichni tito precizní lidé mají jedno společné – jsou to úředně potvrzení schizofrenici.

Proč by také nebyli. Popravdě řečeno – nevím, jak bych lépe omluvil svou cestu do Žďáru nad Sázavou (navíc za účelem vraždy), než schizofrenií. Nevím, jak by Celý příspěvek

Rubriky: Život dnes | Štítky: , , | 1 komentář