Teroristou

Jsem uvnitř vstupní haly jakéhosi kulturního domu. Koná se zde ekumenistické hate-free setkání svolané snad Věrou Tydlitátovou; něco na způsob Anticharty. Kolem se hemží studenti, kteří jsou zde zřejmě povinně.

Tělnatý plešatý muž si razí cestu halou, za ním jde v jednom šiku konvoj televizáků, někteří nesou i kamery. «Hele, Ivo Mathé z ČéTé!,» volám ke studentům.

Konferenciérka začíná vyvolávat jména pozvaných hostí. Karol Sidon. Pak nějaké jméno, kterému jsem nerozuměl, ale také nějaký Žid. Třetí jméno: Ondřej Sidor. «No konečně!» utrousím naoko nevrle, abych zakryl překvapení, co má ta pozvánka znamenat. Snad mě zve Věra osobně…

Studenti – zřejmě ti, kteří mne znají – nevěřícně zašumí a zasyčí, jako by říkali: «Cože, ten antisemita?»

Beru do ruky svůj batoh a dobíhám na chodbě dvojici Sidona a neznámého Žida. Neznámý Žid – snad je to David Peter – kráčí po Sidonově levici. Otočí se a všimne si mne, tvář zkřivenu strachem. Teď mi to dojde.

V pravé ruce třímám svůj černý batoh – a ta situace může pro Žida vypadat všelijak. Peter něco řekne Sidonovi, načež začnou prchat chodbou do auly, div nerozrazí prosklené dveře. Marně za nimi volám: «Keep calm, no bomb, no gun!»

Skrze dveře vidím, jak se v aule v nastalé panice rozprchává veškeré osazenstvo. Rychle rozepínám batoh, aby mne mohl zachránit nějaký předmět Pravdy a Lásky(TM), se kterým bych vkročil do auly a všechny uklidnil.

Nacházím v něm akorát jakýsi polštářek či kobereček, na který usedají v mešitě muslimové. «Výborně, vkročím do auly, pokorně sednu naň a pronesu nějakou údernou nenávistiprostou frázi,» říkám si pro sebe. Chodbou se rozcrčí zvonek alarmu, prchající dav mi z jiných dveří vybíhá naproti.

Pak jsem se však již z toho sna, v němž se Židům zdálo, že jsem terorista, naneštěstí probudil. Člověk se obvykle vždy, když sen nabere příliš rychlý či jednoznačný spád, který mozku přivodí nadkritické vzrušení, probudí…

—