Utéct, dokud je (vánoční) čas

Přišlo emailem


 
Tak jsou tu zas ony svátky klidu a míru. Tedy než si je přivlastnili skauti a Coca-Cola, než se na ně nabalil balast, z nějž nejnábožněji uctíváme ty nejposlednější a nejfalešnější přílepky.

Přitom docela neuvěřitelné, hodné obdivu a oslavy je přece už jenom to, že historky Římanů z provincie Judea o jednom židovském tulákovi se staly takovým bestsellerem, že způsobily v podstatě něco jako první Beatlemánii, a ještě o pět století později se k těm spiskům vrátil jakýsi mnich, aby podle nich zarovnal náš letopočet.

Souhlasím s historiky, kteří říkají, že důležité je pouze to, že Ježíš žil, a že zemřel, přičemž předtím vytrpěl, stejně jako mnoho lidí před ním i po něm, určité obtíže. Stejně jako Jan Hus, Jan Palach, Matka Tereza, nebo třeba Evžen Huml.

Vše ostatní je zcela nepodstatné. Může to být podstatné pouze pro lidi, kteří se narodili do stejně vlídných poměrů jako Ježíš v oné římské provincii, do prostředí, kde lidé druhým věru nečiní to, co nechtějí, aby druzí činili jim, pročež lze beze zbytku ctít otce svého i matku svou, a tak tito lidé mohou v poklidu pěstovat svůj bohulibý koníček, jehož literární předlohou se mohou řídit do slova a do písmene; zkrátka mohou «provozovat Bibli».


Takových lidí si odjakživa – přinejmenším od počátku puberty – nesmírně cením a vážím. Pro jejich klidný, vyrovnaný, mírný život bez nenávisti. Nezávidím jim, neboť vím, že závidět cizímu není pěkné. Určitou emocí mne nicméně naplňují mí bližní. A není to také pěkná emoce, ovšem zde už s ní opravdu nemohu nic dělat. Uváděli-li mne dříve tito lidé, kteří nejsou Bibli schopni vzít ani za své, ovšem ani v potaz, přinejmenším do rozpaků, po mnoha letech mi svým soustavným působením již přivodili, kromě vysokého tlaku a celkové apatie, mé opovržení až naprosté zhnusení.

Od určitého okamžiku už nelze jejich škodění déle tolerovat blahosklonnými slovy «Eh co, oni je rodiče nejspíš taky mlátili, až jim to zničilo mozek, buď rád, žes to přežil, pitomče.» Zejména od okamžiku, kdy si uvědomíte, že se vám z jejich strany děje s železnou pravidelností stále totéž: Nastavíš tvář, přilétne na ni kámen.

«Pane Bože, za co mne trestáš» bylo tehdy matčino oblíbené heslo. Začínal jsem si čím dál více uvědomovat, že jsou mnohá jiná ústa, z nichž by ten výkřik zněl přesvědčivěji. Zástupy těch úst kolem mé matky povážlivě houstly. Cesta z malého, ale stále ještě alespoň částečně komfortního města na venkovskou samotu, řídce obydlenou podobnými živořícími zuřivci, byla nevyhnutelná. (V paměti mi utkvěla hlavně jedna podobně hysterická matka.) «Proč jsi nezůstal v Brně?» otázal se mne jednou otec vyčítavě. Na odpověď «Zůstal bych, mít tam byt.» mi nezbylo sil.


Není snad většího rozdílu mezi městem a osadou ztroskotanců, než v době Vánoc.
Městské kavárny voní uvnitř i venku na ulici, na vysočinské vsi máte to samé s hnojem. Když do vaší radonové sluje začne trhlinami táhnout mráz a hnědouhelný dým, víte, že se blíží Advent.

Kdybych přijel z města a viděl ten nemocný shon, to shrbené klopýtání a zakopávání tří generací o sebe v boudičce vydávané za chalupu, které nastane, když média začnou odpočítávat do Štědrého dne, považoval bych to za roztomilý vesnický folklor, za něco, co tak zkrátka je a musí být, byť je to natolik vzdálené tomu, jak by to chtěl člověk zažít.

Kdybych zažil něco jiného, než co jsem zažil, viděl bych to jinak.

Takhle vidím už roky jenom přetvářku. Falešnost. Křeč. Napínání přetažených strun. Klopotnou snahu stihnout Vánoce za dva dny. Dokonalý smysl pro povinnost, dokonale přetavený v ubíjení sebe sama a svých nejbližších rutinním spěním ke smrti. Bezdůvodnou, nesnesitelnou sprostotu a směšnou sebestřednost. Jedna osoba v tom všem exceluje. Obvykle to končí tak, že někdo, většinou ten nejslušnější, už se neudrží a tiše hlesne: «Co je to za nánu?»

Plně respektuji předurčenost. To, že někdo je silou celé své osobnosti, historicky či geneticky odsouzen k celoživotnímu pucování záchodků a cizích pokojů. Mám veliký respekt před uklízečkami, ať už svou sudbu přijaly s bezmocným hněvem, avšak jistou dávkou energické bezprostřednosti, či dokonce s úlevou a povděkem.

Má-li však nějaká uklízečka tu drzost a trapnost tázat se hystericky «Myslíš, že mě to baví?!», když jste ji přitom v podstatě neviděli v životě dělat nic jiného, než šůrovat záchody a cizí pokoje, na plný úvazek i rekreačně ve svém volném čase, nezaslouží jinou odpověď než tu, která je zcela jasná: «A jak, panečku! A jak!»

Ano; domnívám se, že pokud už se Vánoce každoročně opakují se svými tradicemi, nemusely by se v nich opakovat patologické vzory chování jejich účastníků. Vlastně si to, ruku na srdce, zrovna o Vánocích, přeji ze všeho nejméně.

Dřív než vánočního cukroví jsem totiž přejeden výkřiků «Letos žádný vánoce nebudou, a tím máme ježíška vodbytýho», jejichž únavu a nicotu, jsou-li presentovány stále stejným protivným tónem každoročně už několikátou dekádu, přenáší jejich deklamátorka i na ostatní, dosud duševně živé členy společné domácnosti.

Strach mám hlavně o babičku. Zase jí všechno vyházela a přesunula. Kdepak Alzheimer! Snad jí už jednou, až si mi bude zase stěžovat, pukne srdce. Její vlastní dcera ho pak vyhodí nebo někam uklidí.

Myslím i na tátu. Člověk o hlavu vyšší, donekončena rekonstruuje několik zahradních chatek. Každý průhled zatarasí cihlami, než aby ho rozšířil, stropy sníží, než aby zvýšil, kóji příčkami rozdělí. V některých koutech se neotočí ani kočka. Možná vidí svět z nějaké zvláštní perspektivy (asi už od své svatby). Přitom to myslí dobře… Až se zblázní docela, jeho vlastní žena ho vyhodí nebo uklidí, o tom nemám pochyb.

Jak se říká, všeho moc škodí. «Letos žádný vánoce nebudou!» «Nevstávat od stolu!» «Nekřížit skleničky!» «Rozsvítit všechna světla!» «Zhasnout všechna světla!» «Rozbalit dárky!»

Kdybych zažil něco jiného, než co jsem zažil, viděl bych to jinak.

Takhle vidím, jak z každého milimetru krvavě rudého «svátečního» ubrusu kape vše jiné než sváteční klid; verbální i fyzická agrese, kterou moji nejbližší v uplynulých dekádách připravovali mně, svým spolupracovníkům, známým, sousedům.

Každé zaskřípění židlí, vklíněných v ultimátní mezírce mezi zdí a náznakem čehosi, co by i připomínalo jídelní stůl, být to o dvacet centimetrů vyšší, burácí ozvěnami bezdůvodných, malicherných, ale o to nesnesitelnějších hádek, které mí nejbližší v uplynulých dekádách vyprodukovali, ač je lidé a bytové družstvo upozorňovali, aby se ztišili.

Pokud něco opravdu nemohu vystát, jsou to osoby, které se hádají jen proto, že mohou.
Naštěstí jsem měl na ně v životě vždy štěstí, a to hned v nejbližším rodinném kruhu. Leckdy už ně celkem zapomínám. A tak jsem tomu rád, že už asi dvacet let se mi se svým hněvem a křikem vkrádají i do mých nočních můr a budí mne s potem ze spaní. Nedojdeš pokoje. Takhle si představuji totální válku.
In terra, in cielo, in mare!

Je mi skutečně terminálně zle z kreatur, co nadávají druhým do kreatur. Ze sprosté spodiny, co nadává druhým do spodiny.

Pokud se mi zrovna nezdají noční můry, kde se mne matka s otcem snaží zabít nebo mi aspoň nadávají, zdá se mi o světlých, prostorných městských bytech s vysokými okny a stropy. Brno či jiné město na jižní Moravě, někdy i Vídeň. Jsou tam duševně stabilní přátelé, žena, děti. Nenucená konverzace. Ze střešní terasy je vidět na město, dole v ulicích je léto a lidé, co po sobě neřvou jako idioti; nebijí jeden druhého, nedělají si naschvály. Dokonce si ani neklečí navzájem na krcích.

A to je přesně ten důvod, proč od určitého okamžiku již nemám nejmenšího tušení, proč bych měl být přítomen každoroční štědrovečerní hostině, když její hlavní strůjci leckdy nedokázali zaopatřit ani kočku, natož psa, a jen tak tak, že někomu nedarovali i mne.

Média před Vánoci odevšad chrastí rodinou. Zrovna v tyto nejposvátnější dny je naopak, domnívám se, nutné a žádoucí být ničitelům všeho živého co nejdál; lhostejno, jak se úředně nazývají a jaký vztah – či spíše nevztah – k vám historicky (a hystericky) chovají.

Přes to všechno nepochybuji, že Advent na pohorské vsi, předaleko od jakéhokoli náznaku města, utopený ve štiplavém pachu uhlí, jistě může mít pro někoho cosi do sebe. O čem se takovým lidem asi zdává?


Tento příběh je, stejně jako Bible, pravděpodobně smyšlený.

Žádáme čtenáře, aby mu nevěnovali pozornost, a, když už to musí být, aby se v individuálních případech, pakliže nosí policejní uniformu, zachovali podle nastíněných východisek a oběsili se na nejbližší policejní služebně, pokud tento – či podobný – příběh vyslechnou v nočním městě od náhodného kolemjdoucího (či kolemjdoucí), kterého (kterou) se snad, nedej Bože, opováží lustrovat.

Šťastné svátky všem lidem dobré vůle, třebaže ze všech nejvíce si dnes cením jehovistů.




Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...

Článek byl publikován v rubrice Život dnes se štítky , , , . Kliknutím na příslušnou rubriku nebo štítek zobrazíte články na podobné téma.

VLOŽIT KOMENTÁŘ