V nejlepším přestat aneb Prymulův bulvární konec

V nejlepším se má přestat. To mi blesklo hlavou včera v souvislosti s pandemií, která už rok je i není, až už to každého jen štve. (Jenom ti, co rýmu přežili, k sobě volají média a dělají ze sebe div ne přeživšího holokaustu.) Proč už to virové divadlo nenechat – prostě vyšumět?

Mnozí píší, že jsme dospěli k vrcholu frustrace, zloby a deziluze z politiky, zatímco vrchol rýmy je prý stále teprve před námi (už asi rok). Ale to jsou, jako vždy, pouze obecné fráze. Jediného vrcholu, který je hmatatelný, zatím dosáhli naši vládní představitelé.

Ve všeobecné atmosféře strachu a nenávisti, za štěkotu twitterových psíků, s velkým osobním nasazením a sebezapřením všichni svorně, jako nechtěná kavalerie, vyjeli – obrazně – na horu Říp. Další cesty není. Nezbývá než zastavit, aktivovat parkovací brzdu, vystoupit z tanků, majestátních SUV a golfových vozíků, a shlédnout na ten boží kraj. A pomalu, pěšky, se navrátit do jeho lůna.

Mnozí už ale svůj nejvyšší bod přejeli. Golfový vozík se řítí strání dolů a zdá se, že ho nic nezastaví. «Rychleji! Tvrději!» chtíčně halasí na velitele ozbrojených sil brýlatý jinoch, v duchu se tiše modlí. Snad oba spoléhají na to, že v nejvyšší chvíli je zbrzdí voda kanálu tří veletoků, nebo alespoň malá tůňka, narychlo zhotovená lesní správou.

Miloš Z., 76 let. Jeho myšlenky už se upínají pouze k izraelským dronům. Oči hledí vstříc bráně do jiného, lepšího světa, kde neprší, přesto na nebi visí duha a drony tam nad člověkem bezhlučně přelétají každý den, aby střežily jeho zdraví a spokojenost. Dočkáme se v příštím televizním projevu oznámení rezignace? To sotva. Pracně vydobyté vítězství, vyždímané ze špíny a potu všelidového hlasování, je nutno střežit až do konce, a pomocí bonmotů glosovat slabost «trpaslíků», kteří to štěstí neměli. Úplně Miloše Z. slyšíme. «Co je to sakra, za dobu, v níž člověk, aby odešel se ctí, musí odejít předčasně? Takovou dobu tu nepotřebujeme.»

Andrej B., 66 let. Dlouholetý maskot svého holdingu, sponzorovaného zřejmě bohatými Rusy, Slováky, a – aby se neřeklo – jakousi minimální měrou i Evropskou unií. Přesto mnozí pro třísky nevidí les a vyčítají Mu, že národu vyjídá evropské dotace. Jak národu?! Vždyť národ rovná se Agrofert, všechny ty průmyslové kolosy, které, Bohu budiž děkováno, vybudoval kdysi lid ČSSR. Pokud zkrachují, nebude už nic, ani ten národ. Proč to škarohlídi nevidí? Horší možností je, že to vidí, ale mají svůj plán, jak zachránit zemi. Pán Bůh s námi. Každopádně, nelze hrát hodného Bédu Trávníčka, když vám okopávají kotníky i z nejvyšších míst. Kdo tedy bude novou mediální tváří průmyslové republiky, fotit se se sysly a turbínami? Paní Jermanová, nebo nějaká blondýna? Kdy si «šéf pro styk s nevděčnou veřejností» Andrej B. konečně začně užívať dôchodku a toho nejcennějšího, co má, totiž – života? Ve vitrínách měst visí parte jeho vrstevníků…

Roman P., 56 let. Nejmladší, přesto nejnenáviděnější. Sedí na nejhorčejším křesle, které spálilo i tvárné a kujné jinochy, nabuzené zpěvy a tanci. Jeho přísný slovanský obličej už nevděčný národ nechce déle snášet. Jenže, snese vůbec něco? Tohle je válka. Z války proti viru se stala válka proti lidu. Zde přestávají platit poučky ze zákopů. Tady se hraje bez pravidel. Člověk musí sám iniciativně vykopnout – než ho vykopou. A tak se i stalo. Snad to bylo domluvené, na pomoc plukovníkovi v nouzi přispěchal bulvár. Stejně jako před deseti lety, když potřeboval odejít (či být odejit) Topolánek, a tak zkoordinoval svou demisi s bulvárem LUI.

Nezbývá než se omluvit — a odejít. Nač po sobě nechat šlapat. Nač být jednotící tváří toho kolosálního ansámblu neviditelných odborníků ze všech lékařských fakult, kteří mají na všechno svůj vlastní fundovaný názor a svou vlastní statistiku, ale pouze jediný společný hromosvod – větry ošlehané lysé čelo plukovníkovo. Spolek amatérů si nezaslouží velitele, který v tom umí chodit.
Ať je korupce třeba sežere, idioty.

Křeslo ministra zdravotnictví možná zůstane neobsazeno, jako memento. Občas se na něm uvelebí kočka šíleného vědce Flegra. Vzalo to rychlý spád.

Když lidi nevěří mně, ať věří aspoň jemu, řekl premiér dva dny před tím, než ministra zdravotnictví odvolal. Druhého za jediný měsíc.

Andropov, Černěnko, a… pak už se Rusko prostě rozpadlo.
Vojtěch, Prymula, a… ?

Jakou gorbačovskou «spásu» si tento národ sám na sebe chystá?

Hrozný byl tento stát, když musel jsi se dívat, jak jeho vládci bojácně začali se střídat.



Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Život dnes. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

VLOŽIT KOMENTÁŘ