Václav Jan: O klukovi z plakátu

« Přeplněnou Prahou se courají tramvaje polepené údernými slogany a portréty kandidátů do zastupitelstev a do Senátu, tu rozesmátých, tam ustaraně zadumaných a onde směle hledících vstříc světlé budoucnosti.

Zajímavé je, kolik se ze všech těch poutačů křečovitě usmívá různých zženštilých hipsterů, lumbersexuálů, metrosexuálů či homosexuálů, často tvořících vpravdě svůdné párečky s nějakou tou stranickou ozdobou v sukni, s křečovitým úsměvem marně hledající ideální polohu mezi modelkou a sufražetkou. Kromě vyretušovaných chlapečků a emancipovaných soudružek je tady záplava různých systémem opakovaně protažených a všelijak odložených a zase nalezených matadorů, marně předstírajících důvěryhodnost a především svěží pel nevinnosti. Na straně pánských aktérů je pak obecně zarážející vesměs zjevná absence mužnosti, přímosti, potenciálu nějaké skutečné autority. Celkově jde o povrchní výrazový mišmaš, pozoruhodnou kombinaci budovatelské kultury stalinského střihu a idiotské estetiky americké smiling-kultury. »

Celý článek, analyzující depresivní ovzduší předvolebního veřejného prostoru, si můžete přečíst na webu Nár. demokracie – ZDE.