Počítal jsem. A vyšlo mi, že bych měl k Valentýnu přát asi sto padesáti dívkám, které zhruba v posledních deseti letech upoutaly mou pozornost. Z těch stopadesáti třicet dokonce velmi. Z těch třiceti tak pět, o nichž bezmezně vím, že mé biologické splynutí s některou z těchto dívek by dalo vzniknout naprosto neskutečnému novému životu, moudrému, krásnému a citlivému člověku, který tu za dvacet let bude psát stejné vyznání, co teď píšu já (bude-li to kluk), nebo naopak moudrému, krásnému a citlivému člověku, který tu takové nesmysly psát nebude, neboť to bude holčička. Hodná po mamince, jakož i já jsem hodný, hodnost vyžadující a potřebující nejen k plození hodných holčiček.
Nakonec nikomu žádné přání k Valentýnu posílat nebudu. Čím víc jsem takto uvažoval a počítal, tím víc mne to znavovalo a připravovalo o síly stvořit nějaké přání. Vlastně závidím všem těm, kteří jsou před Valentýnem v pevném vztahu s jedinou osobou; ti se nikdy nepřepočítají, když přáníčko vytvoří – nebo i květinu koupí – jen pro tu svou jedinou, a na ostatní se můžou vykašlat.
Ti, kteří před Valentýnem nejsou v pevném vztahu s žádnou osobou, ale o to pevněji vztahují své myšlenky k milým osobám v počtu 30 až 150, se můžou vykašlat už asi na všechno…
***
***
Fekálbuk
Tfujtr
Loading ...
… nelíbí se Vám náš styl?
