Závidím umírajícím

 
K umírajícímu doléhají zvěsti o stovkách hospiců, které v příštích pětiletkách plánují svorně prezident, strana a vláda postavit, místo stovek bytů, už jen tak letmo a nezřetelně, že už ho ten cynický alibismus ani nevzrušuje. Podobně jako živé a zdravé přestaly vzrušovat tklivé aranže rakví v New Yorku a chaos v italských nemocnicích, neboť i tyto mediálně vděčné obrazy zkázy se z veřejného prostoru – přestože jsme prý ve válce s nejhrůzostrašnějším virem posledního století – vytratily kamsi do dálky a do ztracena; do zapomnění.

Umírající nemusí hledět vstříc volebním plakátům se stále stejnými dutými hesly, vyprázdněnými jako hovno v míse. Řekl-li Ludvík Vaculík kdysi na sjezdu spisovatelů, že za dvacet let budování socialismu nebyla vyřešena jediná lidská otázka, dnes už by to prohlásit nemohl, neboť demokracie konečně dobudovala alespoň otázku cenzury a zákazu shromažďování. Lidská otázka se proměnila v atomizovaný lidský zdroj, který je tu sám pro sebe, zahlcem palčivými otázkami svými a své vlády, jejichž občasným řešením mnohdy není než smrt. Zuby nehty

Umírající má řešení všech otázek na jazyku, a nemusí tak brát zavděk falešnými východisky z billboardů, která mu předkládají zlí jazykové z agentur pro matení veřejného mínění, a svou cestu tím zbytečně protahovat. Vystydajícímu umírajícímu je srdečně u náhrobku horká fáze volební kampaně, i ty vlažné. Jeho kampaň už řídí někdo jiný.

Umírajícímu je celkem jedno terestrické vysílání, hrazené z kapes novorozenců a umírajících, stejně jako to satelitní, které si soukromě platí ti, jimž zemřel mozek. Umírající proto nepotřebuje k svému žvotu slyšet liché hlavy mlátit prázdnou slámu každý sudý týden. Možná k němu, z televize na pokoji, cosi doléhá, ale na jeho útratu v kempech, pracovní morálku a duševní svěžest to již nemá žádný vliv.

Napne-li snad umírající na chvíli zlomky smyslů, možná matně postřehne na obrazovce podivné muže v rouškách, jako nosí doktoři. Klatě, vnitřní televizní okruh?!, pomyslí si. Kruci, ještě aby to tak byl přímý přenos z porodního sálu! Seznav, že tento svět mu již zcela okatě dává sbohem, opustí jej ještě rychleji, než mu přejí ošetřovatelka s uklízečkou. Křivka na pulsmetru se zploští.

Umírající nemusí útrpně snášet poklonkování vypoklonkovaným, bezbřehou tupost davu, omámeného mediálními mozkomory. Slepotu a sklerózu plebsu, který znovu a znovu hodlá velebit selhanost těch, kteří selhali.

Umírající není vystaven opakovanému nátlaku od svého zaměstnavatele, a tak se mu jeho dílo podaří na první – a poslední – pokus. Pak už je marno reklamovat zjištěné závady či nesprávný postup.

Za zemřelým nepřijde smrt: To jsem si s tebou vytřela zadek, co? Ani pyžamo ti nedali. Tady máš epesní mikinu, prosímtě. Obživni, obleč si ji, řekni, že nepřátele demokracie zlomíme a že Číny bychom si měli vážit, a zdechni znovu. Lidi chtějí vidět rozhodnost.

Nepřijde za ním, aby pro dobro národa obživl a chcípl ještě jednou a hladčeji, bez té předešlé zupácké křeče.

Umírající prostě zdechne jednou a provždy, a neobjeví se pár měsíců, let či dekád po smrti na billboardech.

Umírajícímu – natož zemřelému – je dnes rozhodně co závidět.




Související články:

Sdílet moudrost:

Fekálbuk / Tfujtr

-

Oznámkujte kvalitu článku jako v ruské škole (5 = výborná, 1 = špatná) ► 12345
(1 hlasů, průměr: 5,00)

-


Loading ... Loading ...
Příspěvek byl publikován v rubrice Život dnes. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Závidím umírajícím

  1. René Takáč napsal:

    Hospici, babyboxy, čisté injekční stříkačky do azylových domů, finančně dostupné potraty a eutanázie, kondomy pro homosexuály,… Kdybychom nebyli jen tupí líní ČECHÁČCI, mohli bychom na tom již dávno založit celou ekonomiku.

VLOŽIT KOMENTÁŘ